„Ale, jenom sexu,“ řekla jsem. „Mojí věčné posedlosti.“ Lee se zachechtal. „Hned po módě, samozřejmě.“ Podíval se na hodinky. „A když už na to přišla řeč, prý máte nějaké vzorky, které byste mi chtěli ukázat.“ „Ano.“ Vstala jsem, předklonila se a postavila batohy na židle. „Říkáme jim vzorkové deky. Je to Ruairidhův nápad. V zásadě jde o to, vetkat jeden vzorek vedle druhého, aby si člověk udělal představu o škále odstínů, barev a vzorů, které vyrábíme.“ Vytáhla jsem látky a rozvěsila je po všech dostupných židlích, jež jsem zvládla najít a rozestavět kolem našeho stolu. Leemu Bluntovi doslova spadla čelist. Vstal a prošel se okolo židlí, přitom dlaněmi hladil vystavený tvíd a bral ho mezi prsty. Oči mu zářily — čirou inspirací, jak jsem později pochopila. „Tohle chci,“ řekl velmi tiše. „Který vzor?“ zeptal se Ruairidh. „Ne vzor, kámo. Chci všechny. Přesně takhle. Utkané dohromady. Nekonečno metrů. Plné role tohohle matroše.“ Obrátil se ke mně s jiskrami v očích. „Je to perfektní. Přesně to jsem hledal. Celý můj podělaný život. Udělám z toho ústřední motiv své další kolekce.“ Potom se zazubil a otočil se se svým nakažlivým úsměvem na Ruairidha. „A celou show postavím na Vyklízení Vysočiny. To je pro nás Skoty důležitá kapitola dějin, nemám pravdu?“ A mně se strašně líbilo, jak se z něj najednou stal Skot. Dalších pár měsíců uplynulo jako voda. Lee přiletěl na ostrovy a strávil spoustu hodin s Ruairidhovou mat98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257905
kou vybíráním vzorů a barev, které chtěl na dekách. Já a Ruairidh jsme ho vzali do baru v hotelu Doune Braes a opili jsme se pod obraz a donekonečna jsme se smáli jeho neuctivým a často i neuvěřitelně hrubým vtípkům. Během toho týdne jsme náš vztah stmelili. Pak bylo načase dát se do práce. Vyrábění vzorkových dek nebylo nic snadného. Dohlédnout na přechod od jednoho způsobu tkaní k jinému bylo hodně složité, protože bylo potřeba zajistit, aby na sebe jednotlivé vzory perfektně navazovaly. Vzhledem k tloušťce vlny by jednoduchý Harris Tweed mohl využít jen něco málo přes šest set vláken. Ranish používal jemnější nitě a mohl jich tak utkat více než osm set. Byla to tím pádem velice náročná práce, co se personálu i času týká. Museli jsme zaměstnat další tkalce, abychom dodrželi termín dodání, který jsme si s Leem smluvili. Potřeboval látku s dostatečným předstihem, aby stihl připravit svou přehlídku na únorovém London Fashion Weeku v Anglii. V lednu nás Lee pozval, abychom se přehlídky zúčast nili. S penězi jsme v té době pořád vycházeli jen tak tak. Zatím nám nezaplatil a my jsme všechen svůj čas a energii věnovali jenom jeho objednávce a veškeré úsilí jsme financovali z prodeje stornowayské nemovitosti Macfarlaneových. Měsíc nato jsme dojeli do Londýna auto busem, den před přehlídkou. Zamluvila jsem nám ubytování na studentských kolejích v South Kensingtonu za zhruba třicet liber na noc. Měli jsme v úmyslu zůstat jen dvě noci. Ten večer, kdy jsme dojeli, pro nás Lee přijel ve velkém černém mercedesu řízeném mladou punkerkou 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257905
s obličejem plným železa, která nás zavezla do bytu kdesi v St. John’s Wood. „Předpřehlídková párty,“ vysvětlil Lee. Seděl během jízdy vpředu vedle punkerky. „Pro případ, že by popřehlídkový večírek byl blíž funusu. U těchhle pojebaných módních kritiků člověk nikdy neví.“ Potom se k nám otočil zády a zapříst se s ním do hovoru bylo po zbytek jízdy zhola nemožné. Byl nervózní, nepozorný a už vůbec nepůsobil jako ten obhroublý a divoký chlapík, se kterým jsme měli tu čest u nás na ostrově. Byla to bezútěšná deštivá zimní noc. Když jsme dorazili na místo, ulice byla plná lesklých mokrých audi, BMW a porsche. Další zástupy přijížděly v taxících nebo šly po svých ve skrytu deštníků — podivní lidé jeden za druhým proudili do elegantního bytového domu skrz portál zdobený sloupy. Zeptala jsem se: „Takže na zítřejší přehlídku už je všechno asi nachystané, že?“ „No to určitě ne, proboha!“ Lee se otočil a zavrčel na mě: „Je to neuvěřitelný bordel. Nic není dodělané. Bude to dojebaná katastrofa.“ Vystoupil z auta, zabouchl dveře a rychle se vydal ke vchodu. Punkerka se otočila a zakřenila se na nás. „Nebojte, takový on je noc před přehlídkou vždycky. Dá se dohro mady. Vždycky. Jen běžte dál,“ řekla. „A užijte si to.“ Byt se nacházel ve druhém patře. Řídili jsme se podle hluku, a když jsme šli po schodišti nahoru, napadlo nás, co na to asi říkají sousedi. Dveře bytu byly otevřené a ven z nich proudilo světlo a hudba. Ruairidh se vydal skrz davy lidí, kteří postávali na bílých kobercích a špinili je cigaretovým popílkem a červeným vínem. V kouři byla cítit charakteristická nasládlá vůně konopí, kterou jsem 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257905