zátkou. Měl s ostatníma klukama něco za sebou…, ale mě s ním bavilo hrát hrozně moc. Nebral jsem to tak, že spolu soutěžíme. Rozhodně ne. A do dnešního dne jsem přesvědčen, že by bylo skvělé, kdyby v kapele zůstal. Víte, měli jsme velké plány, co by se dalo se dvěma sólovými kytarami všechno dělat…“ Přibližně v roce 1961 Jeff Beck s obdivem sledoval z publika, jak mladičký Jimmy Page zápasí na pódiu v klubu Boathouse v Kew Bridge se svou obrovskou oranžovou kytarou. O pět let později spolu stáli na jednom pódiu a spřádali velké plány na kytarovou armádu. A teď to bylo všechno pryč. „Druhý den ráno jsem se probudil,“ říká Beck, „a uvědomil jsem si, že už nejsem Yardbird, a říkal jsem si, jestlipak se pro mě najdou ještě nějaké vejškrabky. Myslím, že to byly nejhorší chvíle v mém životě.“ Stejně jako Jimmy o mnoho let později se Jeff dal naštěstí dohromady, a jak se ukázalo, ještě spolu tehdy neskončili.
Your Time Is Gonna Come
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257867
11. kapitola White Summer
O tom, kdo by měl nahradit Jeffa Becka, se v Yardbirds moc nediskutovalo. Všichni věděli, co se stane. „Stalo se z nás kvarteto,“ směje se Jim McCarty. A fungovali dál. Přesto jim zůstala jedna věc, která po Beckovi zbyla a která sloužila jako něžná, ačkoli dost hlučná připomínka jeho odchodu ze skupiny. Když Jimmy Page přišel po bláznivých událostech na plese v Oxfordu do Yardbirds, Jeff mu daroval Fender Telecaster z roku 1959. Koupil si jej v roce 1961 za 107 liber od Johna Owena (bývalého kolegy z doby, kdy hrál s Deltones) a využíval jej jako zálohu, protože většinou hrál na svůj spolehlivý Fender Esquire. Ale protože byl velkorysý a nezapomínal, kdo ho doporučil na post kytaristy, dal ji Jeff Jimmymu jako památku na to, že mohl rozšířit řady Yardbirds. Jimmy krátce nechal telecasteru původní bílý nátěr, ale po čase se z kytary stal pokusný králík, na němž zkoušel svoje umělecké – a možná dokonce i tajemné – experimenty. Nejdřív nalepil na tělo kytary zrcátka, aby mohla odrážet světla na pódiu. Byl to prostý trik, ale velmi efektní. Poté zrcátka odstranil a nahradil je metalický kryt – aby se kytara neodřela od trsátka –a nový výrazný nátěr, který ozdobil tělo kytary červenými, žlutými a zelenými psychedelickými skvrnami. Podobala se teď nějakému mýtickému zvířeti, a tak se zrodil Dračí telecaster, na kterého Jimmy intenzivně hrál v Yardbirds i v další fázi své hudební kariéry. Tehdy v roce 1966 Jeff sice nechal Jimmymu pěkný dárek, aby se na něho mohlo vzpomínat, ale Yardbirds museli splnit své závazky vůči Dickovi Clarkovi a jeho pořadu „Karavan hvězd“ a málem je to všechny zničilo. „Myslím, že vystoupení byla domluvena na třicet dní,“ vzpomínal Jimmy později, „ale v pětadvaceti případech šlo o dvojáky. Řekli byste si, že dvojáky se budou konat ve stejném městě, ale nebylo tomu tak. Šlo o dvě různá města. Představení bylo rozdělené na dvě poloviny. Když první polovina skončila a byla přestávka, umělci, co vystoupili jako první, nasedli do autobusu, který je odvezl do dalšího města, zatímco druhá část pokračovala v prvním městě. Potom zbytek pokračoval do druhého města, kde první parta skončila.“ Bylo to peklo na střídačku. „Lidi nacpaní v krysí díře,“ podotýká Chris Dreja. „Jako kdyby vás zavřeli do blázince. Nevíte, proč tam jste, protože jste při smyslech, ale stejně jste tam. Ale ten chlapík, Dick Clark, na to šel chytře. To se mu musí nechat.“ Tempo bylo nemilosrdné. Když se Yardbirds v listopadu 1966 konečně osvobodili z Clarkova pekelného karavanu, okamžitě vyrazili na turné po Evropě.
100
Your Time Is Gonna Come
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257867
První koncert odehráli na začátku prosince v pařížském klubu Locomotive a pak se vrátili do Británie na několik koncertů na univerzitách v Bristolu, Hullu a Aberystwythu. Na Vánoce byli doma s rodinami, ženami a přítelkyněmi a hned nato odjeli do Spojených států, kde koncertovali až do Nového roku. A tím to zdaleka nekončilo. Po turné po Státech se ocitli zpátky na letišti, ale tentokrát nasedli do jiného letadla, které je odvezlo na koncerty v Dánsku a pak v Austrálii, na Novém Zélandu a v jihovýchodní Asii, kde hráli jako předkapela skvělého Roye Orbisona a Walker Brothers. Pokud existoval nějaký plán, někdo jej cestou ztratil. „V té době,“ zdůvodňuje jejich nekonečné cestování Jim McCarty, „jsme měli příjmy jen z živého hraní, nikoli z prodeje desek. Takže nepřipadalo v úvahu, že bychom si dali pauzu.“ Zatímco Yardbirds bojovali s tím, aby si zachovali na cestách zdravý rozum, mnoho jiných se pilně připravovalo na to, aby si rozum zmátlo. Mezi beatniky a hipstery z Greenwich Village v New Yorku a z Haight-Ashbury v San Francisku se právě zrodilo nové hnutí. Hnutí hippies odstartovalo v mezinárodním měřítku přibližně na začátku roku 1967. Hippies inklinovali k experimentu, kladli si náročné intelektuální otázky a necítili se svázaní sexuálními konvencemi. Jejich étos kladl důraz na osvobození od společenských norem a byl nakloněn altruističtějšímu a mírumilovnějšímu bytí. Po letech prožitých v nejistotě během studené války a eskalující hrozby jaderného konfliktu bylo hnutí hippies pro mladé lidi velmi přitažlivé. Hnutí s sebou přineslo také řadu skutečných halucinogenů. Před deseti lety byl standardní drogou v Londýně půllitr teplého piva, swingující šedesátá léta ovšem znamenala nástup amfetaminů a marihuany. Stala se z nich přijatelnější varianta, jak změnit smyslové vnímání. Nástup LSD (neboli acidu) nabízel ještě výraznější způsob, jak ovlivnit smysly, a „tabletky z nebes“ slibovaly, že díky nim bude možné uvidět svět znovu a lépe. Zkrátka, vědomí bylo změněno, dveře k vnímání byly otevřeny dokořán a „léto lásky“ na sebe nenechalo dlouho čekat. „Neexistovaly žádné mapy, kudy jet. Zdálo se, že skoro neexistují hranice,“ shrnul atmosféru konce šedesátých let Chris Dreja. Nemusíme zdůrazňovat, že když došlo na chemické látky pozměňující vnímání, komunita hudebníků k nim nepřistupovala nikterak upejpavě, naopak, zkušenosti s jejich užíváním vkládala do svých písní. První vlaštovkou v tomto trendu byla beatlesovská „Tomorrow Never Knows“. První verše z téhle písničky – „Vypni mozek, uvolni se a nech se unášet proudem,“ – opsal John Lennon přímo ze stránek spisu Psychedelická zkušenost45 z roku 1964 od gurua LSD Timothyho Learyho. Stouni také brzy začali hrát podle nových pravidel a v „Paint It Black“ se sitárem Briana Jonese a barokním motivem na cembalo v „Ruby Tuesday“ jasně odkazovali ke světu daleko za pivním pohárem. 45
Learyho kniha – Psychedelická zkušenost: Manuál vycházející z Tibetské knihy mrtvých – byla v zásadě praktický manuál pro uživatele drog proměňujících vědomí, jako jsou LSD, meskalin a peyotl. Do knihy přispěli také Ralph Metzner a Richard Alpert.
Your Time Is Gonna Come
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257867