Obyčejnej táta posílit, a určitě se tak stalo. Byl jsem velmi výkonný a překonávat sebe sama jsem se naučil opravdu bravurně. Škoda, že už nevěděl, že nebezpečí nehrozí, že už je mír. Máme obrovské štěstí, že žijeme v době, která je o tolik jiná než časy našich rodičů a jejich rodičů. Je to doba, kdy náš potenciál už nemusí mrhat svou energií na přežití, ale může se projevit tvorbou. Nebezpečí pominulo, může nastoupit jiná motivace.
Když pracuji s dospělými, je úchvatné vidět, jak rychle většina z nich objeví své vlastní zdroje proto, aby udělali pokrok ve svém životě. A co teprve naše děti, které mají ještě všechny zdroje k dispozici, jen čekají na použití. Stačí se jen dívat a potenciál podpořit motivací, vše se potom uděje samo. Děti mají úžasnou schopnost se nadchnout. Stále vidím tolik rodičů, kteří mají pocit, že musí své dítě „donutit“, aby se něco naučilo, aby něco dokázalo. Je to zvyk z doby, kdy bylo nutné bojovat, být na pozoru a potlačit sám sebe před vůlí mnohem větší, než byla jejich. Teď je to ale jinak, možnosti jsou neomezené, jen stačí to uvidět. Malý princ chodil na waldorfskou školu. Byla to velmi trpká zkušenost s prvními pokusy alternativního školství v Čechách. Po dvou letech tuto školu opustil a jedním z posledních zážitků, který ho naprosto demotivoval stran vlastních aktivit, byl přednes vlastní básně. Když dostal zadání stvořit svou vlastní báseň, která by ho charakterizovala, tak jsme se celá rodina s radostí podíleli na její tvorbě. Seděli jsme kolem stolu, Malý princ diktoval tempo a postup a my mu pomáhali sestavit neohrabané verše a udržet rytmus a rým. Moc jsme se bavili a na svou báseň byl patřičně hrdý. Potom jsem již o básni neslyšel, a tak jsem se za nějakou dobu zeptal, co s ní je, jaký měla ohlas. Malý princ nasadil otrávený a znechucený obličej a prohlásil, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257836
Pěstování vůle že báseň je hnusná a že o ní nebudeme mluvit. „Co se stalo?“ Odpověď mě posadila do židle: „Každý týden ji musím opakovat, každý týden ji přednášet, pořád dokola to samé a každý týden o tom mluvit. Je to hnusný a všichni jsou hrozně znechucený.“ Ve škole mi bylo vysvětleno, že takto se pěstuje vůle. Opáčil jsem, že na Jakuba a na jiné děti to působí opačně, demotivačně, ale neuspěl jsem. „Pan Steiner to tak řekl, tak je to pravda.“ Pokud necítíte, co se doopravdy děje, a máte jen pravidla, ztrácíte kontakt se životem. A děti to cítí, ještě nemají naše dospělé klapky a naše zaručené pravdy. Děti nepotřebují pěstovat vůli, mají jí dost. Jen je potřeba tu vůli poslat správným směrem, pak půjde v souladu s jejich dary a začne tvoření. Pokud vůle jen musí a jen překonává, změní se tvorba v povinnost. Radost se promění ve smutek, snažení nahradí kreativitu, umělé nahradí přirozené. Vše se pohybuje ve vlnách a vše mění rytmus – nechte dítě následovat jeho vlastní podněty, a až bude vědět, že jeho vlastní podněty mají dost prostoru, tak mu ukažte, že jsou v životě i nějaké povinnosti. Pokud budou jen povinnosti, pak talenty ustrnou. Naše děti nepotřebují pěstovat vůli, potřebují objevit svůj potenciál a ten zažehne plamínky v jejich očích. Nic víc není potřeba. Proto, aby se tak stalo, jim musíme ukázat svět, ukázat možnosti, ukázat svůj příklad – jak to vypadá, když dělám něco, co mě opravdu baví. Jednou jsem slyšel moc hezký příměr – „Je příjemné se sprchovat, je příjemné si užívat ten proud vody a regulovat teplotu i množství. Ale čas od času je nutné vyčistit odpad a to není příjemná práce.“ To jsou ty dvě strany téže mince a děti nejsou hloupé ani líné, budou je umět žít obě, když nebudou jen povinnosti. Mám ale často dojem, že učíme naše děti čistit odpad s informací, že někdy bude možno se i osprchovat… A co vy? Jak to máte vy? Jak moc v životě čistíte odpad a jak moc se sprchujete? 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257836
Z ÁVA ZEK A L ÁSK A ANDĚL MÁ ZE MĚ STRACH. Jsou mu 4 roky a mě strach v jeho očích děsí. Děsí mě to, ale můj otec ve mně musí řvát. Někdy řve tak, že i já ho slyším. Nedává mi smysl, proč to vychází z mých úst, ale děje se to a já to neumím zastavit. Vzteku je tam moc. Proč? Proč? Sedávám pak u postele malého Anděla, když usne, a mluvím na něj. Říkám mu slova lásky a doufám, že k němu dolehnou. Prý to funguje, psali to v nějaké knize. Hluboce uvnitř vím, že je něco špatně, ale nevím, co to je. Jen cítím obrovskou lásku k té malé duši a bolest z toho, jak se k ní chovám. Žena mě objímá. Cítí mou bolest a mou vinu. Sedává u něj prý také. Někdy se i modlí. Otčenáš, nic jiného neumíme. A pak přijde den. Špatný den. Věci se nahromadí a Anděl není takový, jak chce můj otec ve mně, a začne to nanovo. Křičí! Křičím! To já křičím a pak nevím, co s tím. Strašné je to, že malý Anděl vidí mou bolest sama nad sebou. Je tak milující a tak vnímavý, že se mě snaží uchlácholit. Bere všechnu vinu na sebe. Z té obrovské lásky ke mně bere všechnu vinu na sebe. „To já jsem ten špatný, ne ty, tatínku,“ říkají jeho oči. Já to vidím a znásobuje to mou bolest. Vím, že to tak není, ale nevím, co s tím. Jak ho zachránit před sebou samým, jak? Další noc nespím a stočím se k ženě do klubka. Ví, co prožívám, ví, jakou vinu mám, ale stejně jako já neví, co s tím. I ji takto vychovali, nezná jiný způsob. Na jednom byznys školení vyprávěl s pobavením účastník historku se svým dvouletým dítětem. „Musel jsem ho nařezat a víte, co mi potom pacholek řekl?: ,To nevadí, tatínku, já tě mám stejně rád.‘ – Zmetek jeden, jak to hned zkouší!“ Zvedl se mi žaludek. Ano, takové děti jsou, jenže my je neslyšíme, takoví jsme tupci. Přes optiku našich vlastních vzorců nevidíme jejich nevinnost 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257836