98
Camilla Läckberg
Zapípal jí mobil. Že by jí Jack konečně odpověděl? „Ještě jste se mi pořád neozvala. John Descentis.“ Faye vzdychla. Doufala, že mu dojde, jak se věci mají, když mu sama nezavolala. „Bohužel, už jsem domluvila jiné vystoupení. Snad příště.“ Právě když vkládala telefon do kabelky, zapípal znovu. „Nemohli bychom se sejít a promluvit si o tom?“ „Nemůžu. Jdu do kina.“ Do kina? Kde to vzala? Jako mladá kino zbožňovala. Ona, Sebastian i máma se oblékli, jeli do Grebbestadu, poseděli v kavárně a šli na dva filmy v jeden večer. Dva filmy, které dávali v malém biografu. Sebastian ve tmě šátral po její ruce. Pak jeli domů s žaludky plnými popcornu a limonády a máma se Sebastianem krafali o filmech. A nezmlkli, dokud nepřejeli ten malý most před Mörhultem, ten, kde se každý rok srocovaly labutě se svými mladými. Faye se zachvěla. Myšlenky se jí čím dál častěji stáčely na temné scestí. Mobil v její ruce vydal další signál. „Kino miluju. Do kterého jdete?“ „Rigoletto.“ „Super. Tak se tam potkáme.“ Faye zakroutila hlavou. O co mu jde? Proč by měla ze všech lidí chodit do kina právě s Johnem Descentisem? Zároveň jí udělalo radost, že se s ní chce někdo sejít. Třeba ji to přivede na jiné myšlenky, než je Jack a to zrušené rande.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257787
Zlatá klec 99
Když Faye otevřela těžké dveře biografu Rigoletto, seděl už John Descentis na jedné z lavic a čekal. Na okamžik váhala, jestli se nemá otočit a zase odsud vyklouznout, ale bála se, že by ji náhodou zahlédl. „Tak jste se přece jen ukázala.“ Hlas měl drsný, ale veselý. „Už jsem se bál, že se bude opakovat totéž, co s oslavou.“ Faye se posadila vedle něj. Držela si jistý odstup. John Descentis měl na sobě jako obvykle černé tričko a džíny. Přes ruku mu visela tmavě hnědá kožená bunda. V ruce držel kyblík popcornu, tu největší velikost. „Jak jsem psala, změna plánu.“ „Tak třeba na jeho příštích narozeninách,“ poznamenal John, pořád s úsměvem. Přisunul se k ní blíž. „Na jaký film se chystáte?“ Byl lehce cítit voňavkou, kůží a zvětralým pivem. Její tělo na ten pach reagovalo způsobem, jenž ji překvapil. Ukázala na plakát, na němž se modré oči Bradleyho Coopera zabodávaly přímo do objektivu. „Ten bych taky rád viděl,“ řekl. „Proč jste se chtěl vlastně sejít?“ zeptala se. „Co po mně chcete?“ „Přišlo mi, že by mohlo být fajn si trochu promluvit,“ odpověděl a vstal. „Tam u Richeho jste se mi zdála opravdová. Na rozdíl od všech ostatních jste…“ Větu nedokončil.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257787
100
Camilla Läckberg
Faye se zhluboka nadechla. „Odpusťte, neměla jsem v úmyslu být nějak nepříjemná. Měla jsem perný den.“ „To máme občas každej. Všichni máme svý tajemství. A svoje sračky. Rozdíl je v tom, že o těch mejch jste si mohla přečíst v každým bulvárním plátku.“ „Co jste to říkal?“ Jak to myslel? Znal snad její tajemství? „Jako v tý mojí písničce ,Tajemství‘. ,Všichni máme tajemství svý a kupu hnoje ve skříni,‘ zpívám tam. Ale vy ji asi neznáte, co?“ Sál se otevřel a John kývl směrem ke vchodu. Faye dýchala pomalu, viděla Sebastiana a maminku, jak se smějí nějaké romantické komedii a jedí u toho popcorn z velkých papírových kornoutů. Na malou chvíli svobodní. Koupili si lístky a Faye následovala Johna do prázdného kinosálu. Posadili se až úplně dozadu. Faye znovu vyndala telefon. Jack jí stále ještě neodpověděl. Úzkost se jí zmocňovala čím dál silněji. Už ji nemiloval? Nebyla už v jeho očích žádoucí? Během prvních minut filmu si byla Faye intenzivně vědoma Johnových pohledů. Nechápala proč, ale jeho blízkost na ni podivným způsobem působila. A aniž by se nějak vědomě rozhodla, přejela rukou po jeho kalhotách. S pohledem upřeným na plátno, na ostré rysy v obličeji Bradleyho Coopera, mu rozepnula knoflíky na poklopci a překvapeně zjistila, že pod nimi nemá žádné trenýrky. Ani jeden z nich nic neříkal, ale vnímala, jak ztěžka dýchá, a vzrušovalo
Ukázka elektronické knihy