Nebo si to Bjet alespoň myslela, dokud jí další střela neprolétla na šířku dlaně nad hlavou a jí nedošlo, že nejenže je ten lukostřelec velice dobrý, ale také nemíří na kapitánku. Cílem byla Bjet a jen rozmarný vítr a tma zavinily, že poslední střela minula. Pustila se a spadla dozadu jen okamžik předtím, než do trupu narazil další šíp s hlasitým tok. O pár palců výš, a byl by ji trefil do hlavy. Příští šíp letěl úplně mimo, když Karrilke odklonila lod’ maličko od větru a zase ji k němu přiklonila, takže se v jejich brázdě objevila nečekaně klička. Další šíp spadl do moře, protože o tucet kroků nedostřelil. Pirátská lod’ sice veslovala, jako by je chtěla prorazit klounem, ale přesto zaostávala, nebot’ se severovýchodním větrem, ženoucím rybářskou lod’ k jihu, nedokázala udržet krok. „Lowne! Pojd’ to vzít!“ Lown se vrátil ke kormidelní páce a Karrilke se sklonila nad Bjet. „Jsi statečná holka a počítám, že ta tvoje střela nás zachránila,“ řekla kapitánka. „Na moři nikdy není nic jistého, ale ted’ máme dobrou šanci, že tě brzy po rozbřesku dostaneme na břeh a k léčiteli.“ „Jak je z těch vašich Žlutých Písků daleko do místa, kde jsou ty… ty Clayry?“ chtěla vědět Bjet. „V ledu.“ „Ke Clayrskému ledovci?“ Karrilke se podrbala na hlavě. Bjet si všimla, že kapitánka po celou dobu, co spolu mluvily, bedlivě sleduje moře za zádí. Od pirátské lodi bylo dosud slyšet skandování a šplouchání vesel, i když už slaběji. „To já pořádně nevím,“ pokračovala Karrilke. „Nejspíš bys jela po jižní cestě do Navisu, pokračovala na jihozápad do Sindle a odtud zase na sever podél Ratterlinu. Tedy po královské cestě. Západně od Navisu budou nejspíš horší cesty. Na koni možná pět šest dní. Ve Žlutých Píscích bude mít někdo mapu.“ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257688
„Dobře,“ řekla Bjet. Pokusila se říct víc, odrazit to, co považovala za ostudnou ztrátu vědomí, ale návalu slabosti a bolesti, který se jí zvedl v těle, odolat nedokázala. Když dívka obrátila oči v sloup a zhroutila se na stranu, Karrilke jí zachytila hlavu. Opatrně ji uložila na palubu a znovu pohlédla přes zád’. Pirátská lod’ byla stále osvětlena rudými ohni, které ohně nebyly, a vesla zabírala stejně svižným tempem, vyvolávaným čaroději. Ale lod’ zaostávala s každou minutou. Přesto je pořád sledovala. Karrilke poprvé napadlo, co by se stalo, pokud by za nimi doplula až do Žlutých Písků. To nájezdníci Nebeských koní ještě nikdy neudělali, alespoň co si Karrilke pamatovala, jenže lod’ plná volnomagických bytostí, které veslují celou noc a neodpočívají, ji zatím také ještě nikdy nepronásledovala… Žluté Písky byly rybářská osada, žádné opevněné město s posádkou. Rybáři by samozřejmě bojovali, aby osadu ochránili, ale i kdyby tam kotvily všechny lodě, bylo by to jen asi šedesát až sedmdesát lidí dost starých na boj a možná půltuctu Výsadních mágů. A to nebyli žádní odborníci na bojovou magii; znali jen jednoduchá kouzla související většinou s mořem a rybařením, tak jako samotná Karrilke. Karrilke odhadovala, že za předpokladu, že vítr vydrží, jak sliboval, se do Žlutých Písků dostanou krátce po úsvitu, možná hodinu nebo i dvě před lodí pirátů. Jenže na přípravu obrany proti tuctu divnodřevů, stejnému počtu šamanů a čarodějnic a k tomu jejich hlídačů to bylo velmi málo času. Nejbližší stanoviště Stráže leželo v Navisu, šedesát mil na jih. Ve Žlutých Pískách měli venkovského strážníka, ale jen jednoho. Megril, mladou otravu jako z čítanky, která neustále strkala nos do záležitostí poctivých rybářů. Karrilke si zkusila vzpomenout, jestli Megril nemá v opatrování nějakého poštovního jestřába pro případy nouze. Kdysi dávno si Žluté Písky zajišt’ovaly domobranu i poštovní jestřáby samy, ale už léta byl mír, od 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257688
chvíle, kdy král Prubíř s Abhorsenkou Sabriel znovu nastolili vládu práva. Karrilke si odkašlala a snažila se mluvit konverzačním tónem. Na moři se nikdy nebála nebo se již dávno naučila nedat to na sobě znát, ale pomyšlení na volnomagické výtvory, které se prohánějí její osadou, ji děsilo. Doma měla další tři děti a její muž, drvoštěp… ten by se s tou svojí dlouhou dvoubřitou sekerou vrhl do boje první… „Lowne,“ řekla. „Nevybavuješ si, jestli má Megril nějakého poštovního jestřába? Nebo někdo ve vesnici?“ Lown se ušklíbl, což byla při zmínce o venkovské strážnici obvyklá reakce. „Pokud jde o Megril, tak nevím,“ odpověděl. „Ale nemá párek Aulther kvůli trhům?“ „No jo, na toho bych zapomněla,“ rozzářila se Karrilke. Aulther byl zprostředkovatelem a bankéřem rybářů, který většinu jejich úlovků prodával rybářskému cechu v Belisaere a sjednával nákladní lodě, které odvážely nasolené batisy na jih. Jeho ptáci nejspíš létali jenom do města na rybí trh a zpět, ale způsob, jak poslat varování a požádat o pomoc, by to byl. Jenže žádná pomoc nemohla dorazit dřív než lod’ pirátů. „Jakmile zakotvíme, poběžíš k němu,“ přikázala Karrilke. „Popros ho, at’ pošle ptáka k nejbližší posádce Stráže, jestli může, nebo k rybářům, pokud to nejde, a požádá o pomoc, protože vesnici napadne tucet volnomagických stvůr a jejich čarodějové a hlídači z Nebeských koní a možná i dalších kmenů, které jsou s nimi.“ „Vážně? Tedy vážně nás napadnou?“ vyhrkl Lown. Byl mladý a ještě s nikým vážně nebojoval, takže byl spíše vzrušený než vystrašený. Na chvíli. „Počítám, že jo,“ potvrdila Karrilke. „Až to vyřídíš, poběžíš domů a řekneš tatímu, at’ sbalí na cestu všechno, co v rychlosti splaší, a sejde se s námi u Výsadního kamene. Pověz mu 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257688