„Vy nevíte, že úředníci státního zastupitelství mají zákonem zakázáno účastnit se politických manifestací tohoto typu?“ zeptala se žena stejným výslechovým tónem. „To se mě netýká,“ odpověděl Eric. „Já nejsem státní zástupce, jsem francouzský občan a byl jsem sem vyslán švédskou advokátní kanceláří. Pokud tedy takový zákon vůbec existuje, rozhodně se nevztahuje na mě.“ Ti čtyři se znovu zasmáli. „Ale na mě se vztahuje,“ řekla žena a sundala si brýle. Ericovi chvíli trvalo, než pochopil, co vidí. Dlouhé rozpuštěné vlasy, bílá blůza s pěticípou rudou hvězdou v úzkém výstřihu, džíny tak obtažené, jako by byly šité na míru, na nohou sandály s řemínky kolem kotníků, a přesto to byla ona, Gertrude Gehlenzová v úplně jiné divadelní roli. Když to Ericovi došlo, všichni se rozesmáli, jeho úžas asi vypadal pěkně komicky. Ale jakžtakž se vzpamatoval. „Dovol, soudružko,“ řekl a objal ji, sundal jí tmavé brýle a políbil ji na obě tváře. Gertrude ho také ovinula pažemi a ironicky opětovala jeho opatrné polibky. „Tohle jsou mí kamarádi — Ludwig, Wolfgang a Georg,“ před stavila ty tři muže. Eric si s nimi potřásl rukou. „Vy se tak fakticky jmenujete?“ zeptal se. „Jo, proč ne?“ řekl ten, který byl představen jako Ludwig. „No znělo to trochu jako vtip hudebního historika,“ odpověděl Eric opatrně. „Ale snadno si to zapamatuje i ten, kdo nemá paměť na jména. Beethoven, Mozart a Händel. Těší mě.“ Popořadě se jim uklonil. „Pojďte! Už abychom šli, zajdeme na pivo tam co obvykle,“ prohlásila Gertrude a vzala za ruku Beethovena. „My to vezmeme jinudy,“ řekl Mozart a někam ukázal. „Ale dorazíme tam taky.“ S Händelem si vzali Erica mezi sebe, skoro jako dva policajti, samozřejmě to ale mysleli jako žert, protože se tomu smáli, a spo98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257640
lečně vyrazili opačným směrem. Předstíraný policejní úchop uvolnili už po pár metrech. „To je bezva,“ prohodil Georg. „Gerti nám vyprávěla, jak jí hodili na krk takového typického pravičáka, extrémně buržoazního Švéda, docela dost si na to stěžovala. Ale pak jsme tě tady uviděli před dvěma týdny, potom v knihkupectví, no a dneska zase tady. Tím pádem je to asi jasné, co, soudruhu?“ „A vy jste viděli Gertrude s drdolem v roli upjatě komisní asistentky státního zástupce?“ zeptal se Eric. „Ne, ale umíme si to představit!“ zasmál se Wolfgang. „Hraní jí vždycky šlo. A jaký levičák jsi ty?“ „Jak to myslíš, jaký?“ „No snad ne trockista?“ „Ne, ani anarchista, ale já pořádně nevím. Jediná organizace, do které patřím, jsou Socialističtí právníci na právnické fakultě ve Stockholmu a jsme spíš taková jednotná fronta, takže nejsem nijak vyhraněný. A taky asi vstoupím do hnutí solidarity s Palestinou. A co vy?“ „My jsme marxisti-leninisti,“ pronesl Wolfgang smrtelně vážně, jako by šlo o něco velmi důležitého. „Nejsme organizovaní v žádné straně, ale máme marxistickou studijní skupinu.“ To znělo drsně, Ericovi to připomnělo bratrance Henninga. Marxistou mohl být téměř každý. Nadhodnota vytvářená dělnickou třídou se vyváží páternosterem, jenž se nikdy nezastaví, ke kořistnické buržoazii, která investuje do policie, třídních zákonů a vojska, aby zachovala trvající řád. Zhruba tak, který socan by s tím nesouhlasil? Ale Vladimir Iljič Uljanov alias Lenin? Dostat se k moci násilím namísto všeobecných voleb a potom potlačit nevyhnutelnou kontrarevoluci, a taky násilím? Pověsit poslední kapitalisty na kandelábry, zakázat veškerou opozici a skončit jako Sovětský svaz? Šli spolu městem a povídali si, jako by se znali už dlouho. Eric se ptal, jestli jsou taky právníci, a oni se naoko téměř urazili. Georg zrovna psal diplomovou práci na politologii a Wolfgang učil na gymnáziu němčinu a dějepis. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257640
Tihle dva soudruzi rozhodně nebyli typ demonstrantů, které policie zatýká, ti by se s policií ani neprali, do toho se pouštěly mladší ročníky menšího formátu, hůř oblečené a vlasatější. Tohle bylo, pokud mohl Eric soudit, v západním Německu a ve Švédsku stejné. Vyšli ze zrekonstruované části Cách a octli se ve čtvrti, která patrně bývala středověkým centrem města. Každý druhý pozemek byl buď staveniště, nebo holé štěrkové prostranství, kde dřív stával dům. Starší domy, které přežily válku a byly opraveny, si na její památku nesly jizvy, před pětadvaceti lety tady všude musely být rozvaliny a trosky. Byl obyčejný den v obyčejném středně velkém německém městě, kde svítilo slunce a nic nepůsobilo nenormálně nebo nápadně, a Eric si vykračoval mezi mužem se stejným křestním jménem jako Mozart a mužem se stejným křestním jménem jako Georg Friedrich Händel, jako by je znal odjakživa. A přesto na vší té normalitě bylo něco neurčitě děsivého, téměř snového. Ten pocit ještě zesílil, když najednou vešli do nějakých dveří, vstoupili na dvůr, pak do dalších dveří a pak náhle prudce změnili směr. Restaurace, jejich cíl, měla krásnou jídelnu s rekonstruovanou středověkou klenbou, ale touto místností jen prošli na dvorek, kde stály jednoduché stolky a slunečníky s reklamou na italský vermut. U jednoho stolu už seděla Gertrude s Ludwigem van Beethovenem a oba před sebou měli půllitr světlého piva. Pro někoho, kdo ji znal jako asistentku Gehlenzovou, byla stále ještě k nepoznání. „Nikdo vás nesledoval?“ zeptala se, když si posedali, mávli na servírku a ukázali na půllitry. „Ničeho jsem si nevšiml, dneska bylo na náměstí vůbec málo tajných,“ řekl Georg. Ericův pocit neskutečnosti jen sílil. Něco mu tady rozhodně unikalo. Učitel gymnázia, asistentka státního zástupce, doktorand politologie a — no, Ludwig bude taky něco podobného — se chovají jako hledaní zločinci? 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257640