které se nenechá ihned uklidnit, může vyvolat vztek v rodiči a jeho projevy pak nejsou zrcadlením afektu, ale genuinním projevem rodiče. Rodič se skutečně zlobí namísto toho, aby zlost jen zrcadlil. Tímto způsobem reagují nejčastěji rodiče s hraničními rysy a se zaujatým stavem mysli. Afekt zrcadlený takovýmto rodičem odpovídá afektu dítěte, reprezentace rodiče má však v důsledku absence označkování realistický charakter. Tam, kde takový způsob zrcadlení převažuje, vede to k těmto důsledkům. Afekt nelze identifikovat jako zrcadlení a je vnímán jako reálný afekt rodiče. To následně znemožňuje utvoření sekundární reprezentace afektu se všemi důsledky, pokud jde o identifikaci prožitkových stavů self a regulaci afektů. Vzhledem k tomu, že afekt zrcadlený rodičem je prožíván jako jeho vlastní, prožívá dítě své negativní afekty jako jsoucí vně něj, jako náležející druhému. Celek není tvořen stavem self a jeho psychickou reprezentací v rámci jedince, ale stavem, self a projevem druhého. Neoznačkované zrcadlení nereguluje prožitkový stav dítěte, nýbrž vede k zintenzivnění negativního prožitku. Úzkost viděná u rodiče dítě příliš neuklidní. Spíše působí jako známka nebezpečí, signál hrozby. Je-li afekt prožíván jako vnější, je pro něj třeba pokaždé, když se objeví, vnější depozit – místo, či spíše osobu, kam je afekt uložen, je třeba zkompletovat celek. Stav self je třeba doplnit charakteristickým uspořádáním okolí. Důsledkem je vznik situace, kdy jedinec opakuje s rodiči i dalšími lidmi kolem sebe tuto starou zkušenost, na které je založena reprezentace, jež obsahuje primární reprezentaci stavu self splývající s reprezentací objektu v daném afektivním stavu. Druhý, projevující daný afekt (např. vztek), „pojmenovává“ prožitkový stav jedince a je jeho nositelem – depozitem. Příslušný stav, respektive jeho primární reprezentace, neaktivuje sekundární reprezentaci, která by jedinci umožnila porozumět prožitku a použít psychickou strukturu regulující daný afekt, založenou na nesčetných zkušenostech s afekt regulujícím druhým. Primární reprezentace je zde poměrně přesná a vymezená, 98 O T Á Z K Y
SOUDOBÉ PSYCHOANALÝZY
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257578
protože platí, že rodič reagoval specifickým způsobem na specifický projev dítěte. Nicméně to, že nedošlo – a nemohlo dojít – k oddělení reprezentace od reprezentujícího, vede k nutnosti opakovat celou strukturu včetně objektu vyjadřujícího daný afektivní stav. Určitá situace organismu (např. taková, kterou bychom u jedince se šťastnějším vývojem označili jako prožitek zlosti) v minulosti vyvolala u rodiče zrcadlení bez kvality označkování – jinými slovy rodič vyjadřoval zlost. Stav organismu, který jedinec nyní prožívá, je v jeho zkušenosti (reprezentaci) spojen s konkrétními projevy v okolí, tedy s projevy zlosti u objektu. Reprezentace, která je jakýmsi jízdním řádem, pak řídí chování jedince tak, že tyto projevy, které podle reprezentace mají být přítomny, vyvolá. Popsaný pochod patrně přispívá k ustavení projektivní identifikace jako dominantní obrany, kterou osobnostní struktura jedince využívá. To činí jedince životně závislým na přítomnosti druhého, který by mu poskytl funkci depozitu. Asi třicetiletá pacientka, neschopná u sebe přiměřeně identifikovat, a tedy ani zvládnout prožitky úzkosti, vyvolávala systematicky ve svém okolí vysokou míru úzkosti. Den za dnem se opakující sdělení, že byla na Nuselském mostě, kresby plné hrobů, krve a dýk, to všechno v kontextu osobní historie s asi třicíti případy otrav léky, pořezání apod. Průběhu terapie dominoval boj s úzkostí, kterou ve mně vyvolávala, s neustálou obavou, že příští sebevražedný (?) pokus, bude konečný, život ukončující. Klientka sama však úzkost „překvapivě“ nevykazovala.
Lze rovněž předpokládat, že popsaný defekt funkce afektivního zrcadlení se podílí na vývoji alexithymie, kterou můžeme chápat jako poruchu schopnosti identifikovat své afektivní stavy. Protože jedinec nedisponuje sekundárními reprezentacemi afektivních stavů, které by umožnily tyto stavy popsat a nakládat s nimi M E N T A L I Z A C E 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257578
v psychické rovině, není schopen nám dát skutečnou odpověď např. na otázku, jak se cítí, co prožívá. Zná samozřejmě slova, která popisují afektivní stavy (strach, smutek, radost), ale těm chybí podklad v reálné zkušenosti. Prožívá psychickou prázdnotu, protože to, co se v něm odehrává, se děje na fyzické rovině v podobě subjektivně neurčitých tenzí.
Nepřiléhavé zrcadlení V tomto případě projev rodiče nepostrádá kvalitu označkování, avšak je založen na chybné identifikaci prožitkového stavu dítěte – rodič „zrcadlí“ jiný afektivní stav, než jaký prožívá dítě. Tato chyba může být důsledkem obranné distorze vnímání či nadměrně kontrolujícího přístupu k dítěti. Příkladem může být situace, kdy matka se cítí ohrožená úzkostí prožívanou dítětem (kupříkladu tam, kde je tato úzkost vztažená k matčiným projevům) a defenzivně ji interpretuje jako projev hladu či lačnosti. Tento prožitkový stav self pak zrcadlí v označkované podobě, a projikuje tak do dítěte svůj způsob reakce na daný stav. Kvalita označkování vede k připsání prožitkového stavu dítěti. Protože zrcadlení vykazuje dostatečnou přiléhavost (v intenzitě, struktuře, rytmicitě projevu), je spojeno s primární reprezentací emočního stavu. Protože se však primární a sekundární reprezentace prožitkového stavu liší v kvalitě, je nutně sekundární reprezentace defektní, což vede k chybnému způsobu identifikace prožitkových stavů. Příklad se záměnou úzkosti s hladem poskytuje ještě další vysvětlení, proč může dítě „přijmout“ chybnou interpretaci rodiče. Krmení malého dítěte totiž představuje mimořádně významnou sociální situaci intenzivní emoční výměny, v jejímž průběhu se objevuje řada tišících interakcí a stereotypních, známých kroků, tělesný kontakt apod. To posléze vede k patologicky pokřiveným reprezentacím self. V popsaném případě může jedinec identifikovat stavy úzkosti, 100 O T Á Z K Y
SOUDOBÉ PSYCHOANALÝZY
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257578