by se říci vegetativní funkce – uzavírají jedince do sebe sama, zatímco druhé mu umožňují, aby existoval vně sebe: zvíře je obyvatelem světa, a nikoli jako rostlina obyvatelem místa, kde se narodilo. Pociťuje a chápe to, co ho obklopuje; reflektuje své smyslové vjemy, jejich vlivem se volním způsobem pohybuje, a ve většině případů může sdělovat své touhy a obavy, své radosti i bolesti prostřednictvím hlasu.“10 Nacházíme zde myšlenku, že zvířecí jedinec je centrum, kolem něhož se podle jeho specifických potřeb organizuje a nabývá smyslu určitý svět; už tu nemáme co do činění s bytostí čistě fyzickou či zformovanou onou mechanistickou fyziologií, která ji svírá neměnnými zákony, ale s bytostí, která pociťuje a intencionálně se pohybuje, bytostí schopnou toužit i trpět. Pole citlivých živých bytostí dobývá interiorita. Pro Bichata se nabízí otázka vlivu psychiky na tělo a naopak (otázka souvztažnosti těla a duše). Zvíře je vybaveno intelektem a vášně nemohou v Bichatových očích souviset pouze s organickým životem (jak tomu bylo u Descarta). Život zvířat charakterizuje citlivost, schopnost pociťování v širším významu než fyziologický pojem kontraktility (schopnost stažitelnosti vlivem podnětu).11 Dráždivost je podle Lamarcka schopnost zvířat odpovídat na podráždění pohybem (rostliny podle něj dráždivé nejsou). Dráždivost nesmíme v žádném případě zaměňovat s citlivostí; citlivost vyžaduje existenci nervového systému a může se tedy vyskytovat jen u rozvinutých zvířat, zatímco dráždivost existuje jen u těch nejjednodušších. Podle Lamarcka život necharakterizuje citlivost (podle jeho definice je mnoho živých bytostí necitlivých, neboť postrádají nervový systém), dokonce ani dráždivost (rostliny jsou živé i bez dráždivosti). Na druhé straně nervový systém získává u Lamarcka centrální úlohu díky způsobu, jímž informuje o přítomnosti ducha; čím propracovanější bude nervový systém, tím složitější bude myšlení a citlivost organismu. Vidíme, že se zde afirmuje určitý monismus, mají-li psychično a fyzično společný fyziologický zdroj; ale myšlení jako takové přece jen s tělesnými mechanismy nesplývá. Rozdílné chápání rostlinného života a zvířecího života, které se rodí u Bichata 10
11
Tato pasáž, citovaná Anne Fagot-Largeaultovou (Philosophie des sciences, s. 504), je úryvkem z Recherches physiologiques sur la vie et la mort [1800], I., 1. Viz Pichot, Histoire de la notion de vie, s. 624–630.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257544
na základě reflexe pohybu, jímž nastává přechod organismu z prostého prostředí do světa, bude rozvinuto, jak dále uvidíme, ve filosofii Hegelově a ve fenomenologii. Velké koncepce života jsou podle André Pichota jen dvě – biologie Aristotelova a biologie Descartova. Spolu s nimi došlo k nastolení dvou paradigmat, z nichž vyrůstají všechny ostatní koncepce a od nichž se odvíjí terminologie debaty na téma život. Aristotelskou biologii a karteziánskou biologii lze rozlišit podle toho, nakolik se shodují s našimi pozorováními a nakolik je akceptuje zdravý rozum. I když první typ biologie odpovídá, jak poznamenává A. Pichot, našemu pohledu na věci okolo nás, opírá se o jeden pojem (duše), který už dnes nelze akceptovat; druhý typ, jen obtížně přijatelný, natolik se totiž jeho teze odchylují od přirozené zkušenosti, se naopak svými postupy i závěry shoduje s aktuální koncepcí vědy. To ostatně potvrdila i naše analýza definic bolesti, které se v současnosti používají. Proto plně souhlasíme s konstatováním autora, že biologie „dobrovolně zapomněla“12 na své dějiny, jako by chtěla snadněji zapomenout na specifičnost svého předmětu, a „více než kdy dříve“13 se podrobila bernardovskému principu, podle něhož má přestat hledat definici života a dát přednost objevování jeho skrytých zákonů experimentální cestou. Zdá se, že fyzikalismus zvítězil a otevřel dveře pohledu na živé, který pomíjí specifičnost svého předmětu a nahrazuje ho vlastní metodou popisu chemicko-fyzikálních mechanismů živé hmoty. Toto popírání specifičnosti vlastního předmětu a nezávislosti své oblasti výzkumu je vskutku „podivná perverze biologie“.14 Právě s ohledem na tuto touhu po redukcionismu Georges Canguilhem hájí zásluhy vitalismu, který je třeba chápat „především jako určitý nárok“ (nikoli jako metodu), nárok, který pevně trvá na přirozeném rozdílu mezi živým a neživým, čímž dává najevo starost o nezávislost biologie „vůči snahám o její připojení k vědám o hmotě“.15 Ne že by chemicko-fyzikální analýzy nebyly z teoretického a praktického hlediska 12 13 14 15
Tamt., s. 941. Tamt., s. 937. Tamt., s. 940. Canguilhem, Poznávání života, s. 99 a 96 („Rysy vitalismu“) (překlad přizpůsoben).
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257544
zajímavé, ale náleží do „kapitoly fyziky“, tudíž daleko od biologie, jež musí „nejprve začít pokládat živé tvory za bytosti obdařené významem“.16 Ani v jednom z obou velkých paradigmat – aristotelském a karteziánském – život nenachází samostatné místo: v prvním případě je celá fyzika pojímána jako biologie; ve druhém je život zredukován na mechanistickou fyziku. Připomeňme, že u Aristotela je tomu tak proto, že neživé předměty jsou právě tak jako živé bytosti uhněteny ze stejných přírodních prvků a tvořeny stejnou látkou; to, co odlišuje živé, nesmíme hledat v látce, nýbrž ve formě, kterou vyjadřuje příčina formální a příčina účelová. Život je charakteristický rovněž pohybem (volním pohybem, a nikoli pouhou pohyblivostí) a tím, že živé bytosti obsahují princip svého pohybu. Tato autonomie – produkt duše, jež jim vtiskává formu – jim dává jedinečnost, zatímco neživé předměty se do pohybu dostávají (tj. neintencionálně) díky motoru, který je jim vnější. Formu, jíž duše živé bytosti je, tedy nesmíme chápat v morfologickém slova smyslu – vyrobený předmět může mít formu toho či onoho živého, aniž by tímto živým byl –, ale v energetickém smyslu otisku, jenž je schopen oživit hmotu; zkrátka životním principem je svou vytrvalostí právě tak jako neustálým pnutím k rozmanitým cílům. Vegetativní duše, jejíž hlavní funkcí je funkce vyživovací, se vyskytuje u všech živých bytostí (zvířat i rostlin), zatímco senzitivní duše (kterou by lépe vystihoval název senzomotorická) je bytostně vlastní zvířatům. To díky ní pociťují slast a bolest a svými pohyby vyjadřují směřování k určitému cíli, přičemž citlivost a hybnost navzájem živí jedna druhou. Konečně racionální duše je vyhrazena člověku; spolu s ní však opouštíme oblast biologie a vstupujeme na pole psychologie. Na základě úzké provázanosti duše a živého těla můžeme Aristotelovu biologii zařadit k monismu: tělo nelze myslet bez duše, ačkoli se při analytické práci rozlišují. Je třeba zde také podotknout, že tato psychofyzická jednota není v přírodě žádnou výjimkou, jak se dozvídáme u Descarta, podle něhož se uskutečňuje jen v člověku. Ačkoli už Aristoteles připouštěl existenci myšlení odděleného od těla a ačkoli Demokritova 16
Tamt., s. 165 („Živé a jeho prostředí“).
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257544