98
5. Intertextualita I: pastýřský román
týři a možnost vysvětlit příčinu svého jednání už odhaluje nový přístup. Marcelina představa vychází z prostoru locus amoenus, v němž dívka bezstarostně pobíhá panenskou krajinou.59 Marcela totiž stejně jako Montemayorova Diana touží po volném pohybu v přírodní scenerii, kde nad ní bdí její ochránkyně bohyně Artemis.60 Cervantes nevyzdvihuje Marcelinu představu o líbezném místě, nicméně jí samotné dává v knize prostor. Nepřekvapí nás, že don Quijote v sevření vlastního ideálu je Marceliným monologem okouzlen, připisuje dívce charakter počestnosti a slibuje rytířskou ochranu. Příběh Marcely přitom končí otevřeně, jelikož dívka na konci svého projevu zmizí v lesích a již se s ní nesetkáme. Její osud nicméně můžeme číst v širší perspektivě, a to ve srovnání s vyprávěním o mladé dívce Leandře (I, 51). Jaký osud nakonec mohl potkat Marcelu? Může nám příběh Leandry nabídnout odpověď? Některé motivy se v obou vyprávěních nápadně podobají, protože se opět setkáváme s krásnou dívkou, nešťastnými pastýři a s přírodou utěšitelkou. S příběhem Leandry dona Quijota a Sancha tentokrát seznamuje pastýř Eugenio. Ovšem již na první pohled je zřejmé, že postava Leandry není jen pouhou alternací Marcely. Krásná Leandra totiž není v převleku pastýřky jako Marcela, ale opouští rodný dům a prchá s vojákem Vicentem de la Rocou, který ji po třech dnech opustí a zanechá samotnou v jeskyni, čímž je Leandřina čest zpochybněna. Vypravěč Eugenio po této zkušenosti zanevře na ženy obecně, a dokonce spílá i vlastní koze jako přívrženkyni tohoto neblahého pohlaví. Soudobý čtenář v rozčilení pastýře Eugenia, který porovnává Leandru a všechny ženy s kozou, dokázal vyčíst zjevnou symboliku narážející právě na Leandřinu čest. Na počátku 17. století slovo koza (španělsky cabra) odkazovalo také k ženě lehkých mravů.61 Osud Leandry můžeme chápat jako možnou odpověď na implicitní otázku, jaké nebezpečí mohlo potkat Marcelu, když zmizela z dohledu ostatních postav a opuštěná bloudila v lesích.62 Jak v příběhu Marcely, tak v osudu Leandry se přitom zrcadlí otázka svobody a zároveň její limity.63 Marcelina novoplatonská představa o svobodném žití v idylické krajině kontrastuje s osudem Leandry, která je ponížena a nakonec opuštěna. Ze Cervantesova 59 Amezcua, José. El Quijote de 1605 desde la visión de la Edad dorada. In Actas del Segundo Coloquio Internacional de la Asociación de Cervantistas: Alcalá de Henares, 6–9 nov. 1989 (II–CIAC). Barcelona: Anthropos 1991, s. 579. 60 Podrobně toto téma viz článek O’Connor, Thomas Austin. Marcela, seguidora de Ártemis. In Cervantes y su mundo. Ed. Reichenberger, Eva. Kassel: Reichenberger 2005, s. 369–386. 61 Covarrubias, Sebastián de. Tesoro de la lengua castellana o española. Madrid: Turner 1984, s. 255: „S kozou se pojí několik symbolů: znamená lehkou ženu, nejspíš kvůli svému pachu a své lascivitě při spojení s kozlem.“ 62 Redondo, Augustin. En busca del Quijote desde otra orilla. Alcalá de Henares: CEC 2011, s. 210. 63 Literární kritik Augustin Redondo se domnívá, že příběh Leandry zrcadlí hranice ženské svobody ve Španělsku v 17. století. Viz Redondo, Augustin. Op. cit., 2011, s. 210. O tomto tématu jsme již pojednali v kapitole „Hlavní téma: láska a svoboda“.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257543
5. Intertextualita I: pastýřský román
99
pohledu můžeme odvodit, že žena stejně jako muž potřebuje svobodu, aby si mohla vybrat mezi dobrým a špatným, a posílila tím svou vůli.64 V Donu Quijotovi tedy nejde o představu zidealizované ženy z pastýřských románů, která se stává předmětem lamentací zamilovaných pastýřů. Můžeme se domnívat, že Cervantese zajímá svoboda jako součást každé jeho postavy, což jim dává právo na vlastní rozhodnutí, která nicméně mohou mít neblahé důsledky.
PŘÍBĚH BASILIA: STOPA GALATEY V DONU QUIJOTOVI Ve druhém dílu Dona Quijota se opět setkáváme s revizí pastýřského románu. Vyprávění o osudech bohatého Camacha a chudého Basilia (II, 19–21) hned zpočátku evokuje emblematický motiv z pastýřské tradice – časový rámec: „Jakmile dovolila jasná jitřenka zářícímu Foibovi, aby žárem svých paprsků osušil rosné perly na jejích zlatých kadeřích, setřásl don Quijote lenost z údů, povstal a zavolal na svého zbrojnoše Sancha Panzu, který ještě chrápal.“ (II, 20) Situovanost děje do časového ohraničení se objevuje rovněž u Garcilasa de la Vegy, který svoji první eklogu také vkládá mezi svítání a stmívání.65 Cervantes tedy opět užívá pastýřskou tradici jako výchozí bod a tvoří na jejím základě vlastní obraz svobody i naplněné lásky. Ve třetí části pastýřského románu Galatea čteme příběh, k němuž se Cervantes nyní vrací. Komparativním čtením obrazu svatby bohatého pastýře Darania a krásné pastýřky Silverie z románu Galatea s vyprávěním o bohatém Camachovi a Quiterii, objevujícím se v Donu Quijotovi, se načrtne další příznačný rys Cervantesovy revize pastýřského románu. V obou zmíněných příbězích se paralelně pohybujeme v milostném trojúhelníku, nicméně s rozdílným vyústěním. V případě Galatey doposud čteme typické téma pastýřské tradice. Nešťastně zamilovaný pastýř Mireno se dozvídá o svatbě milované Silverie s pastýřem Daraniem. Ubohý Mireno ustupuje dvojici z cesty, uchyluje se do ústraní hor, a tím se situaci nečinně podřizuje. Tato pasivita se však v Donu Quijotovi posouvá jiným směrem – k aktivnímu jednání a následnému naplnění. Chudý mladík Basilio z Dona Quijota si v sobě sice nese stopy Mirena, ovšem v jeho charakteru se objevuje již něco nového. Basilio milovanou dívku Quiterii získá, a to na základě aktivního jednání. Zkroušený mladík se objeví na svatbě a před zraky všech přítomných se probodne mečem. Jeho posledním přáním je však vzít si Quiterii, aby mohl odejít ze světa s vidinou manželství s milovanou osobou. Basiliovo přání je přitom doprovázeno zidea64 Casalduero, Joaquín. Op. cit., 1975, s. 85. 65 Riley, Edward C. La rara invención: estudios sobre Cervantes y su posteridad literaria. Přel. María del Carmen Llerena. Barcelona: Ed. Crítica 2001, s. 14.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257543
100
5. Intertextualita I: pastýřský román
lizovanými lamentacemi a hořekováním, které vycházejí z jazyka bukolické tradice s metaforickými obrazy.66 Tuto teatralitu Basiliova činu ještě umocní Sancho, který jen tak mimochodem poznamená: „Na to, že je tak těžce raněný, [...] ten mladík nějak přespříliš mluví.“ (II, 21) Cervantes v této chvíli zesměšňuje kýčovitý jazyk pastýřského románu, v němž pastýřské lamentace o lásce zaujímaly velkou část celého příběhu. Láska jako hodnota však této frašce nepodléhá. Quiteria totiž k sňatku z vlastní iniciativy a vůle přistoupí. K úžasu všech poté Basilio vyskočí a všichni přihlížející chápou tento akt jako zázrak. Není divu, jelikož v tradici pastýřského románu by bylo jeho vzkříšení připsáno magii, jak jsme uvedli například u Diany. Cervantes však prvky magie či zázraky nepřipouští a tyto nadpřirozené elementy vylučuje. Místo nich si kreativní Basilio připraví váček s krví, který probodne místo sebe, a všudypřítomné tak ošálí. Sám Basilio to energicky stvrzuje výkřikem: „Zázrak? Žádný zázrak! […] Pouhá lest! Ano, ano, jen povedený kousek!“ (II, 21)67 Mirenova pasivita se v postavě Basilia mění na aktivní jednání, které vede k naplnění lásky. V souvislosti s tím tu opět rezonuje poloha mytické a historické doby. Pastýřská tradice svým idylickým charakterem nikdy nebyla obtěžkána kalkulem, pokrokem či politikou a vyznačovala se ahistoričností. Sloužila právě jako útěk a útěcha, nicméně pouze na poli pasivní představy, jež se rozcházela s dobovou realitou plnou překážek. V této souvislosti se můžeme ptát, k čemu taková teatrálnost? Proč zamilovaný Basilio a Quiteria zkrátka neutekli a nevzali se potají? Augustin Redondo zdůvodňuje potřebu veřejného sňatku Basilia a Quiterie jako dopad tridentského koncilu, který roku 1563 zakázal tajná manželství.68 Z toho důvodu nemohli zamilovaní uprchnout a uzavřít sňatek v utajení. Basilio není mytickým pastýřem, jde spíše o prostého člověka, který se z přírody vrací do vesnice a aktivně bojuje o lásku Quiterie. Prostředí, v němž se celý incident odehrává, můžeme podobně jako začátek příběhu chápat jako kontrast mezi bukolickou idylou a Cervantesovým tíhnutím k realističnosti. V souvislosti s přípravami svatební hostiny nás Sanchovy oči seznamují s bohatstvím svatební tabule: „První, co padlo Sanchovi do očí, byl celý býček, […] napočetl více než šedesát měchů, každý nej66 Basilio říká: „neboť nemám už dost síly, abych unesl to nekonečné blaho, jímž mě zahrnuješ, a marně se bráním i nesnesitelné bolesti! Stín neodvratné smrti mi užuž kalí zrak.“ (II, 21) 67 Václav Černý na rozdíl od Zdeňka Šmída překládá pasáž takto: „Žádný zázrak, zázrak, jenom chytrost, chytrost.“ V originálu: „¡No milagro, milagro, sino industria, industria!“ Španělský výraz industria v sobě nese význam chytrost, ale zároveň může označovat čin vedoucí k praktickému řešení nějakého problému. Aby byla podvojnost významu zachována také pro českého čtenáře, zdá se nám adekvátnější výraz vynalézavost, zrcadlící v sobě inovaci s kreativitou. 68 Redondo, Augustin. Otra manera de leer el Quijote: historia, tradiciones culturales y literatura. Madrid: Editorial Castalia 1997, s. 395. Téma tajného sňatku v rytířských románech viz Sánchez Fernández, Juan A. ¿Amor libre en el Amadís? In Hispanismos del mundo. Diálogos y debates en (y desde) el sur. Anexo digital, I. Ed. Funes, Leonardo. Buenos Aires: Miño y Dávila 2016, s. 183–192.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257543