98
zavedla pro soukromé i veřejné doly, průmysl, stavebnictví a dopravu osmihodinovou pracovní dobu denní a 48hodinovou pracovní dobu týdenní, s výjimkou podniků zaměstnávajících jen členy vlastní rodiny. Výjimky byly upraveny pro řídící pracovníky a pro státy, kde tato otázka je upravena kolektivní smlouvou nebo místní zvyklostí, a dále pro práci ve směnách. Vzniklou normu pracovní doby bylo možné překročit jen v případech úrazů nebo významné události ohrožující lidi nebo provoz. V této monografii se budeme zabývat jen posledními verzemi minimálních standardů sociální ochrany podle tematiky, kterou MKP upravuje. Každé téma má svou historii, kterou jen velmi krátce zmíníme. Dále se nebudeme podrobně zabývat zvláštními skupinami zaměstnanců, ty jen stručně zmíníme a zmíníme také úmluvy, které se jich týkají, aniž bychom je analyzovali. Jde zpravidla jen o odchylky od úprav pro zaměstnance obecně. Úpravy budeme odlišovat podle toho, zda upravují podmínky aktivní výdělečné činnosti, nebo poskytují sociální ochranu nepracujícím zaměstnancům či občanům. Poklud jde o aktivní občany, povinnou sociální solidaritu upravují úmluvy tematicky takto: 1) Základní lidská práva a. Svoboda sdružování b. Nucená práce c. Rovnost příležitostí a zacházení 2) Správa zaměstnanosti a. Obecně b. Inspekce c. Statistika d. Tripartita 3) Zaměstnání, právo na práci a. Politika zaměstnanosti b. Agentury práce a služby zaměstnanosti c. Příprava na povolání, poradenství a výcvik d. Kolektivní vyjednávání 4) Pracovní podmínky a. Mzdy b. Pracovní doba c. Týdenní přestávky d. Placená dovolená e. Bezpečnost práce 5) Zaměstnávání žen a mládeže 6) Ochrana mateřství
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257539
99
7) Migrující pracovníci 8) Původní obyvatelstvo a kmenoví příslušníci 9) Pracovníci v závislých (nemetropolitních) územích 10) Zvláštní skupiny zaměstnanců Úmluvy MOP byly dobrovolné a státy je mohly, ale nemusely ratifikovat. Povinnými se staly až v EU. Po skromných začátcích v nařízeních a směrnicích Evropského hospodářského společenství hlavně v oblasti anti-diskriminace a rovnosti mezi pohlavími zavedla povinnou aktivní sociální ochranu v širší míře až Evropská unie v souvislosti s volným pohybem pracovníků (Maastrichtská, 1992, a následná Amsterdamská,213 1996 novela základní smlouvy). Viz dále.
8.2.1 Základní lidská práva Jak už jsme uvedli, základní lidská práva byla definována politickou deklarací z roku 1948 (Všeobecná charta lidských práv) a následnými úmluvami OSN a RE, konkrétně pak v Listině základních práv EU. Zde se soustředíme na minimální standardy, které nalezneme v úmluvách MOP. Svoboda sdružování je pro fungování sociální ochrany podstatná. Je podstatou demokratické sociální kontroly, která musí doplňovat státní sociální inspekci. Svoboda sdružování byla nejprve upravena pro zemědělství (úmluva č. 11, 1921).214 Tato úmluva byla doplněna v roce 1975 o úmluvu upravující právo se organizovat,215 která zemědělským sdružením zemědělců a jejich zaměstnancům poskytla stejnou ochranu, jakou mají odborové organizace zaměstnanců v průmyslu. Pro ostatní soukromé zaměstnance právo sdružovat se upravuje MKP až po druhé světové válce (1948), nejprve se úmluvou č. 87 v roce 1948216 a č. 98 v roce 1949 schválila pravidla pro aplikaci tohoto práva.217 V roce 1971 byla přijata úmluva č. 135 na ochranu zástupců odborových organizací.218 Jde o soubor vzájemně se doplňujících úmluv, které brání 213 Amsterdamská smlouva, vydala komise EU v ČR, Praha 1998, přeložil R. Král a kol. 214 Convention, concerning the rights of association and combination of agricultural workers, no. 11, 1921. 215 Convention, concerning organization of rural workers and their role in economic a and social development, no. 141, 1975. 216 Convention, concerning freedom of association and the right to organize, no. 87, 1948. 217 Convention, concerning application of the principles of the right to organize and bargain collectively, no. 98, 1949. 218 Convention, concerning protection and facilities to be afforded to workers’ representatives in undertakings, no. 135, 1971.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257539
100
intervenci státu a politických stran do odborového sdružování. Vznik odborné organizace nepodléhá schválení veřejné správy, ale jen vlastním stanovám. Zaměstnavatel jim musí poskytnout prostor a nesmí trestat jejich předáky propuštěním za činnost spojenou se svobodným sdružováním a kolektivním vyjednáváním. Veřejným zaměstnancům se tohoto práva dostalo až v roce 1978,219 a to za upravených podmínek, aby se chránil veřejný zájem. Hlavní důraz je kladen na ochranu proti diskriminaci, na absolutní právo se sdružovat bez dohledu nadřízených a na omezení kolektivního vyjednávání jen na mediace, konsolidaci a vyjednávání, bez stávek a demonstrací, které ve své podstatě ohrožují práva občanů. Právo sdružovat se bylo doplněno v roce 1981 právem kolektivního vyjednávání.220 Týká se otázek (i) úpravy podmínek práce a lhůt pro ukončení pracovního poměru, (ii) vztahů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, a (iii) vztahů jejich organizací. Musí být přístupné všem zaměstnancům a zaměstnavatelům, může se týkat všech otázek zaměstnávání, mělo by mít svá přesně formulovaná pravidla, avšak ani absence takových pravidel nesmí omezovat vyjednávání. Úmluvy byly ratifikovány Českou republikou. Nucená práce byla zakázána úmluvou z roku 1930.221 Navazovala na Úmluvu o otroctví vyhlášenou v roce 1926 Společností národů (SN). Úmluva jde nad rámec úmluvy SN a zakazuje nedobrovolnou práci vojáků, občanů, vězňů a jinak trestaných lidí veřejnou mocí v době válek či přírodních katastrof. Povolují se drobné úkony členů nestátní organizace. Veřejná správa nesmí povolit nucenou práci ve prospěch soukromých zaměstnavatelů. Každý takový čin musí být napadnutelný právní cestou. V čl. 9 a 10 jsou určité výjimky z těchto jinak přísných standardů. Úmluva byla v roce 1957 doplněna krátkou úmluvou o zrušení nucené práce.222 Úmluvy nebyly ratifikovány Českou republikou. Otázkám rovnosti příležitostí a zacházení se MKP věnovala až po roce 1951, a to postupně několika úmluvami. Nejprve se upravily otázky rovné mzdy pro obojí pohlaví (1950).223 Byla to součást úsilí o rovné zacházení pro muže a ženy, která byla na úrovni mezinárodních 219 Convention, concerning protection of the right to organize and procedures for determining conditions of employment in the public services, no. 151, 1978. 220 Convention concerning Collective Bargaining Convention, no. 154, 1981. 221 Convention, concerning force or compulsory labour, no. 29, 1930. 222 Convention, concerning the abolition of forced labour, no. 105, 1957. 223 Convention concerning equal remuneration for men and women workers for work of equal value, no. 100, 1951.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257539