C. VARIA
s typograficky zvýrazněnou pádovou koncovkou, např. pána, pánovi, pane!; v parku, v hotelu, v lese, na mostě (o mostu), nikoliv pouhý registr náležitých zakončení -a, -ovi, -e!; -u, -e (-ě) s obtížně srozumitelným rozsáhlejším komentářem. Jako účelné a velmi prospěšné je rovněž upozorňování na různé snadno zapamatovatelné a spolehlivě fungující formální paralely, srov. tradiční potíž s náležitým pravopisem příčestí minulého on rozumí (v indikativu prézentu je pouze m), proto on rozuměl, avšak on zapomene (v tomto případě obsahuje prézentní tvar konsonant m i n), tedy v préteritu on zapomněl. Pokusili jsme se poukázat na význam principu analogie v lingvistice a zejména v lingvodidaktice a naznačit vybrané problémy s ním spojené. Věříme, že se v dohledné době dočkáme prvních podnětných studií, které přispějí k tomu, že bude mluvnický systém češtiny pro jinojazyčné mluvčí snáze osvojitelný.
Literatura Caha, P., Ziková, M. 2006. Princip synkretismu aneb Augiášův chlév české deklinace, Linguistica Online. Čechová, M. 2012. Řeč o řeči. Praha: Academia. Čermák, F. 2001. Jazyk a jazykověda. Praha: Karolinum. Černý, J. 1998. Úvod do studia jazyka. Olomouc: Rubiko. Hrdlička, M. 2009. Gramatika a výuka češtiny jako cizího jazyka. Praha: Karolinum. Hrdlička, M. 2013. Bohemistické miniatury. Praha: Karolinum. Hrdlička, M. 2014. K prezentaci české deklinace jinojazyčným mluvčím, Studie z aplikované lingvistiky 2: 98–115. Hrdlička, M. 2015. Otázka, zejména pádová, nejen ve výuce cizinců, Český jazyk a literatura 2: 63–68. Hrdlička, M. 2016. K principu analogie ve výuce českého tvarosloví, Český jazyk a literatura 5: 230–234. Hudousková, A. 2015. Jmenné koncovky v češtině pro cizince – distribuce, frekvence a fonetika. První sonda. In V. Petkevič, A. Adamovičová, V. Cvrček (ed.). Radost z jazyků, 215–230. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Jelínek, J. 1972. Dějiny vyučování českému jazyku v letech 1774–1918. Praha: SPN. Kučera, K. 1990. Český jazyk v USA. Praha: Univerzita Karlova. Newerkla, S. M. 2002. Čeština v monarchii a středoevropský jazykový areál, Český jazyk a literatura 2: 61–68. Poldauf, I., Šprunk, K. 1968. Čeština jazyk cizí. Praha: SPN. Sgall, P., Hronek, J. 1992. Čeština bez příkras. Praha: H+H. Šmejkalová, M. 2010. Čeština a škola. Úryvky skrytých dějin. Praha: Karolinum. Journal of Slavic Languages, 2017, 22, (2): 211–220.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257536
XVIII. K užívání českých číslovek a číselných výrazů (se zřetelem k češtině jako cizímu jazyku)
XVIII. K užívání českých číslovek a číselných výrazů (se zřetelem k češtině jako cizímu jazyku) Jednou z doposud poměrně málo zpracovaných oblastí lingvistické bohemistiky, resp. oboru čeština jako cizí jazyk,166 je náležitý lingvodidaktický popis mluvnického systému českého jazyka, a to především z hlediska potřeb neslovanských mluvčích. Důležitý úkol představuje nejen patřičné zachycení české gramatiky (zejména morfologie) po stránce formální (s důrazem na výklad tvoření gramatických kategorií a dalších jevů)167 a z perspektivy jejího řečového fungování ve společenské komunikaci (což představuje z pohledu synchronního i diachronního nejslabší místo, viz Hrdlička 2009), ale rovněž – to pokládáme za nejobtížnější – vypracování diferencovaného systému168 její optimální lingvodidaktické prezentace, čili především výkladu.169 V neposlední řadě jde též o zkvalitnění procvičování a průběžného i finálního testování úrovně globálně pojímané komunikační kompetence jinojazyčného mluvčího. Zmíněná problematika je rovněž velmi užitečná a podnětná z hlediska detekce a klasifikace chyb170 (vypracování jejich typologie v závislosti na výchozím jazyku jinojazyčného uživatele češtiny, na stupni pokročilosti jeho znalosti českého jazyka aj.).171 Naznačený okruh otázek je ovšem mimořádně zajímavý nejen z hlediska bohemistického, ale šířeji také obecnělingvistického. Máme zde na mysli zvláště bohatě materiálově podloženou a odborně propracovanou možnost koncepčního vymezení kontur příslušného národního jazyka (čili v souvislosti s hybridními, defektními útvary systémové stanovení hranic toho, co „ještě je“, resp. „už není“ součástí komplexu českého národního jazyka), tedy jeho jednotlivých strukturních i nestrukturních útvarů. Netřeba jistě zdůrazňovat, že naznačená problematika je značně rozsáhlá a dosti obtížně zpracovatelná. Na základě zkušeností a poznatků z vyučovací praxe naznačíme čtyři vybrané problémové oblasti jedné z tradičně nejobtížnějších kapitol české gramatiky, jíž jsou (nejen) pro jinojazyčné mluvčí české číslovky, a poté se z lingvodidaktického hlediska budeme věnovat rozboru několika dílčích případů užití numerálií pro potřeby zahraničních bohemistů. Pokládáme za účelné odlišovat obor čeština pro cizince, jímž míníme praktickou výuku českého jazyka pro jinojazyčné mluvčí, od oboru čeština jako cizí jazyk, kterým chápeme lingvodidaktickou globálně koncipovanou průpravu (převážně) rodilých mluvčích pro prezentaci jejich mateřštiny jako jazyka cizího (cílového), viz blíže Hrdlička 2010. 167 Mezi problémové stránky řady učebních materiálů češtiny pro cizince patří kupř. výklad tvoření rozkazovacího způsobu aj. (srov. Hrdlička 2009). 168 V optimálním případě by bylo vhodné brát zřetel přinejmenším na následující relevantní charakteristiky jinojazyčných mluvčích: filolog × nefilolog; Slovan × Neslovan (event. Neslovan se znalostí jiného slovanského, potažmo indoevropského jazyka); dospělý × dítě aj., ohled by měl být brán rovněž na stupeň pokročilosti komunikační kompetence cizince v českém jazyce. 169 Spadají sem otázky nejen vlastního mluvnického expozé, ale i problematika výběru mluvnického učiva, jeho řazení (návaznosti látky) aj. 170 Celá záležitost je pochopitelně podstatně širší a složitější: patří do ní také otázka prevence chyb a odchylek, defektních jevů, problém jejich odnaučování, výpovědní hodnoty a systémového charakteru chyb atd., srov. i teorii interlanguage (viz Hrdlička 2004). 171 Upozorňujeme v této souvislosti na stávající přínos (vypracování metodiky anotování textů napsaných či pronesených jinojazyčnými mluvčími aj.) i četné perspektivní možnosti využití budovaného „žákovského korpusu“, na kterém se vedle Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci podílí rovněž Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. 166
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257536
C. VARIA
Z pohledu jinojazyčných mluvčích se česká numeralia vyznačují mimo jiné: (A) značnou pestrostí a bohatou variantností tvarů172 z hlediska formálně morfologického (srov. i faktor přináležitosti ohebných numerálií k různým typům deklinace); (B) v menší míře rovněž určitými alternativními způsoby ztvárnění; (C) některými konkurenčními způsoby čtení číselných173 výrazů; (D) v neposlední řadě též různou možnou – tedy spisovnou i nespisovnou – výslovností. Ad A) Výčet obtížných případů, nesčetných dublet a triplet u číslovek (srov. např. souvýskyt lokálu syntagmatu devatero řemesel, čili o devateru řemesel s rovněž standardními formami o devateru řemeslech a devatero řemeslech) by vydal na samostatnou stať, proto uvedeme pouze stručný nástin vybraných možných potíží.174 Chceme-li např. skloňovat číselný výraz 368 korun, tedy tři sta šedesát osm (osmašedesát) korun, spisovný tvar genitivu má podobu tři sta – tří set175 šedesáti osmi (osmašedesáti) korun. S koexistencí spisovných (a ovšem i nespisovných tvarů) bychom se následně setkali jak v akuzativu, tak ve všech nepřímých pádech. Kupř. dativ daného spojení ve spisovné češtině vypadá následovně: tři sta – třem stům šedesáti osmi (osmašedesáti) korunám/korun atd. Pokud jde o relevantní faktory, jež různou měrou ovlivňují finální rozhodnutí (rodilého) mluvčího, domníváme se, že záleží na tom, zda má příslušné filologické vzdělání (či adekvátní poučení), na charakteru a okolnostech komunikace (oficiální – neoficiální, psaná – mluvená apod.), na roli sociálního a profesního prostředí, v němž se dotyčný pohybuje, na jeho (regionálním) původu, na skutečnosti, jakou roli úzu při kodifikaci spisovné češtiny vědomě vyznává či spontánně praktikuje, aj. Situaci mu při váhání a ve snaze konzultovat relevantní jazykové příručky v mnohých případech příliš neusnadňují ani soudobé mluvnice českého jazyka (ať adresované mluvčímu rodilému, či jinojazyčnému), neboť v nich nezřídka bývají v jistých kodifikovaných tvarech značné rozdíly. Tuto složitou situaci a již chronickou kodifikační i uzuální rozkolísanost komentuje mezi jinými Mareš (2000: 76) slovy: … jde o oblast velmi dynamickou a je značně obtížné stanovit pozici a pohyby jednotlivých tvarů na linii vedoucí od nespisovnosti k neutrální spisovnosti; jazykovědci se nejednou – vedle sledování textů či vyhodnocování dotazníků – musí spoléhat i na vlastní jazykové povědomí a postoje vůči jazyku. Výsledkem jsou časté změny hodnocení tvarů v postupně vydávaných gramatických příručkách (dřívější jsou tak rychle antikvovány), ale i rozdíly mezi pracemi vydávanými takřka paralelně. V této souvislosti dodáváme, že jde jak o tvary systémové, tak pochopitelně mnohdy (ne-li většinou) i nesystémové, defektní. Poměrně běžný bývá souvýskyt tvarů spisovných a nespisovných (např. před dvěma roky – před dvouma rokama), někdy i hyperkorektních (před dvěmi roky) apod., a to zpravidla i u mluvčích rodilých. 173 Odkazujeme v této souvislosti na pojmosloví navrhované Šmilauerem (1972: 195), který uvádí: „Je třeba přesně rozlišovat: číslo – pojem, číslice – písemná značka čísla, číslovka – slovní druh číselného významu.“ 174 K otázce obvykle příliš skromného a pro potřeby výuky češtiny jako cílového jazyka zpravidla dosti problémového (málo obsažného a explicitního, povrchního) zpracování číslovek ve vybraných českých mluvnicích s důrazem na jejich deklinaci srov. Hrdlička 2011. 175 Dost možná, že bychom se v řečové praxi setkali i s jinými možnými podobami, např. s tvarem třech set (G), třema stům (D) aj., otázkou ovšem zůstává, jaký k nim z perspektivy kodifikace spisovné normy (a nejen jí) zaujmout postoj (srov. též koncepci minimální intervence, Cvrček 2008). 172
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257536