Václav Ryneš národ a stát v českých dějinách
uvedena opera Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta a Hubička. Organizovala se táborová hnutí, demonstrující za české státoprávní požadavky, byl položen základní kámen k nové části Svatovítské katedrály (1873), byla založena Ústřední matice školská (1880) a slavnostně bylo otevřeno Národní divadlo (1883). Konec 19. století probíhal ve znamení boje o pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského (1888), byl vydán Ottův slovník naučný (1888) a byla založena Akademie věd a umění (1890). Již v první polovině 19. století byl napsán Ohlas písní českých (1839). Romantické motivy se objevily u Karla Hynka Máchy. Vědecká a literární tvorba již vznikala nezávisle na náboženské kultuře a rovněž tak filozofie, vědecká a politická činnost. Klíčovým okamžikem se stal rok 1848 a zrození liberálního a radikálního politického proudu v politickém prostředí. Rozvinula se i česká novinářská a literární činnost. V literární činnosti se přechází od národní motivace k motivaci všelidské a začínají se překládat díla světové literatury. Objevuje se literární generace Boženy Němcové, Karla Havlíčka Borovského, Jana Nerudy, Karolíny Světlé, Antala Staška, Jakuba Arbese a dalších. Vedle liberálního kulturního proudu byl i proud katolických autorů: Alois Vojtěch Šmilovský, Václav Vladivoj Tomek, Václav Beneš Třebízský a další. Národně zaměřené úsilí dostalo i sociální rozměr a zdůraznění vlasteneckých a slovanských ideálů. Do literárního popředí vstupuje Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer, Josef Václav Sládek. Od sedmdesátých let 19. století se znovu začala uplatňovat historická tématika v dílech Josefa Svátka, Aloise Jiráska, Zikmunda Wintera a řady dalších. Klíčovou roli sehrávají i témata vesnického a sociálního charakteru a zvyšuje se zájem o životní podmínky českého lidu v literární činnosti Václava Raise, Jana Herbana, Jindřicha Šimona Baara. Formulují se i nové pohledy na české dějiny u řady českých historiků. V devadesátých letech vznikla Česká moderna (1896), která deklarovala práva jednotlivců ve společnosti, ale zároveň i zdůrazňovala sociální cítění a politické zájmy. Na pojem moderna lze možno vztahovat i různé literární proudy a směry od devadesátých let až do válečných let první světové války. Do okruhu moderny patřil Josef Svatopluk Machar, Vilém Mrštík, Antonín Sova, Otokar Březina, František Xaver Šalda a řada dalších. V katolickém prostředí patří významné místo Staroříšským studiím a zvláště nakladateli Josefu Floriánovi, Jakubu Demlovi a Bohuslavu Reynkovi. Mimořádné místo 98
Ryneš‑Národ a stát_tisk.indd 98
29.11.2018 14:08:14 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257492
Kniha první: Dějinná kontinuita O smyslu českých národních dějin a státnosti
z národního hlediska patří Viktoru Dykovi a jeho básnické i literární tvorbě, která byla zvláště zaměřena na národní a politické motivy z hlediska národně demokratického. S českou modernou za první republiky lze spojovat radikální i revoluční názory i širokou názorovou a uměleckou škálu, ale i nový vztah k náboženským ideálům. Po vzniku Československa vzniká i nová národní kultura, která je sociálně motivovaná, ale i nábožensky orientovaná. Zakládá se celá řada kulturních a politických časopisů. Objevuje se i levicově orientovaná kulturní činnost, kterou reprezentovali Stanislav Kostka Neumann, Josef Hora, Vítězslav Nezval, Jiří Wolker a další. Ustavují se i nové kulturní směry (futurismus, kubismus, surrealismu, poetismus, konstruktivismus a další). Česká národní literatura a výtvarné umění zahrnují na přelomu 19. a 20. století a za první i druhé republiky autory různých generací, stylů a žánrů, ale též řadu literárních kritiků, historiků, vědců a výtvarných umělců, urbanistů a dalších. Zvláštní roli však sehrávaly válečné a legionářské vzpomínky a významnou roli hrály i překlady z evropské a americké literatury. Výtvarné umění a literatura vychází z českého prostředí a oslovuje širší kulturní a evropskou veřejnost, ale zároveň rozvíjí českou národní kulturu. Vystupuje celá řada spisovatelů, básníků, umělců a výtvarníků, kteří z různých politických, uměleckých, náboženských i protináboženských pozic vyjadřují své postoje k českému národu, k československé státnosti (Karel Čapek, Jaroslav Seifert, Jaroslav Durych, František Halas). Vzepjetí české národní a kulturní elity nastalo zvláště v letech 1937–1942 a je spojeno s německou porobou českého národa za druhé světové války. V období německého ohrožení se znovu obnovuje vlna národního uvědomění a identity, kdy na obranu češství vystupuje celá česká veřejnost a český tisk. Znovu se otevírá česká národní a historická tematika a zvýrazňují se české národní tradice (Václav Renč, Jan Zahradníček, Josef Kostohryz, Bohumil Stašek a další). Znovuobnovení Československa pak přineslo do českého kulturního prostředí oslavnou vlnu osvoboditelského charakteru a doznívající válečnou tematiku, tematiku koncentračních táborů, převratového odboje, ale i nové kulturní a náboženské impulsy. V průběhu třetí republiky se vedle politického napětí objevuje i napětí v kulturní a tiskové oblasti a vyhraněnost osobních, kulturních a jiných postojů. 99
Ryneš‑Národ a stát_tisk.indd 99
29.11.2018 14:08:14 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257492
Václav Ryneš národ a stát v českých dějinách
Nástup Komunistické strany k moci v roce 1948 znamenal i zásadní změnu, kdy národní a demokratická kultura (česká i slovenská) byla potlačena socialistickým realismem a vznikem jednostranné komunistické ideologie. Komunistický převrat znamenal zavedení cenzury a zastavení činnosti nesocialistických časopisů a tiskovin a uvěznění celé řady kulturních činitelů z celého společenského a humanitního prostředí, kdy se řada lidí uchýlila do emigrace (P. Tigrid, F. Peroutka a další). Rozpadl se Syndikát českých spisovatelů (sdružujících asi 1700 autorů) a vznikl Svaz československých spisovatelů (asi 200 autorů). Celé československé a české i slovenské kulturní prostředí bylo proměněno a stalo se nástrojem komunistické ideologie, kdy censura zakazovala vše nesocialistické. Česká kultura ztratila svou původní pluralitu a demokratický rámec ve všech kulturních sférách a stala se hlásnou troubou komunistického režimu. Z tohoto rámce se kultura částečně vymanila v letech reformního socialismu, kdy se do čela reformních snah postavila celá řada komunistických i nekomunistických kulturních pracovníků, kteří předkládali reformní požadavky a žádali možnost necensurované umělecké a kulturní tvorby. Celá socialistická kulturní fronta byla v letech 1967–1970 schopna vystoupit a domáhat se reformních změn nejen kulturního, ale i národního, občanského a politického charakteru ( Jan Škvorecký, Miloš Forman, Milan Kundera, Bohumil Hrabal, Ivan Sviták, Karel Kosík a další). Konsolidační a normalizační období znamenalo další kulturní útlum, který však oživila Charta 77 z hlediska lidských práv a svobod, ale i další kulturní emigrace, která vedle kritického a protirežimního postoje znovu otevřela diskusi o smyslu českého národa a českých dějin a další možné perspektivě. Komunistický režim na reformní proudy v českém kulturním prostředí reagoval Antichartou, v níž se celá kulturní veřejnost zavazovala k podpoře komunistického režimu. Po období normalizace a konsolidace přišla doba spotřebního socialismu, která v osmdesátých letech minulého století přinesla určité uvolňování politických poměrů, což se postupně týkalo i kultury. Určité uvolnění se objevilo nejen v oblasti kulturní činnosti, ale i v tělovýchovném a spolkovém prostředí. Vzniká postupně kulturní vzdor (zvláště v hudební scéně) a náboženská renovace, která začala zvláště po roce 1985 otřásat marxisticko‑leninskou ideologií, a socialistický realismus se začal otřásat v samotných základech. Nejednalo se o národní identitu a kontinuitu, 100
Ryneš‑Národ a stát_tisk.indd 100
29.11.2018 14:08:14 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257492