13 Gigantický hmyz. Přerostlá havěť. Obtížný brouk. Řehoř Samsa se jednou ráno probudil z neklidných snů a zjistil, že se ve vlastní posteli proměnil v ungeheuren Ungeziefer. Zatím jsme se neshodli na nejvýstižnějším překladu. Přesná podoba tohoto tvora není v Kafkově povídce jasně specifikována. Patrně je to šváb. Podle posluhovačky jde o hovnivála. On sám si zjevně není jistý. Každopádně je to něco odporného, s pancířem na zádech a kmitajícíma nožkama. Ungeheuren Ungeziefer. Skutečně nic, čím by si člověk přál být. Tvor, od kterého se všichni nakonec s hrůzou odvracejí, jeho zaměstnavatel, jeho rodina, ba i jeho milovaná a doposud milující sestra. V závěru chcíplý tvor, kterého posluhovačka vynese s odpadem a zbaví se ho. Přesně tohle se stává ze mě, říkal si v duchu D, ohavnost, dokonce i v mých vlastních očích. Šel pěšky z centra, zabrán do těchto morbidních úvah, a přestože byl krásný slunný den, připadal si uvězněný v temnotách – lépe řečeno, připadal si, jako by byl ozářený přesně namířeným reflektorem, který ho vystavuje k podrobnému zkoumání a hodnocení všem kolem, ale jako by ho zároveň obklopovala hustá černota, jež mu znemožňuje rozeznat obličeje jeho soudců. Teprve když stanul přede dveřmi otcova domu, uvědomil si, že ho nohy samy donesly zpátky do Macdougal Street. Vylovil z kapsy klíč a vešel dovnitř; doufal, že nenarazí na otce ani na žádného z bratrů. Nebyl připravený. Nebyl sám sebou. Kdyby ho teď spatřili, nejspíš by jim neuniklo, jakou proměnu celé jeho tělo prodělalo, a s hrůzou by vykřikli: Ungeziefer! Na to nebyl připravený. Jak zvláštní mu teď připadal interiér domu. A nejen z toho zjevného důvodu, že se otcova milenka Vasilisa Arseňjevová okamžitě po nastěhování pustila do radikální „modernizace“ a nového malování, čímž na žebříčku intimity postoupila o příčku výš na pozici „milenky žijící ve společné domácnosti“. Prsteníček levé ruky měla zatím holý, ale žádný z Goldenových synů nepochyboval, že se na něm brzy bude třpytit diamant a krátce po diamantu se bezesporu objeví také zlatý kroužek. Rozhodně se začínala chovat majetnicky. Nechala celou vilu vymalovat módní ústřicově šedou barvou a všechno staré 99
ZLATY_DUM_blok.indd 99
03.10.18 21:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257452
se vyměňovalo za nové a „luxusní“ – nábytek, koberce, umělecká díla, lustry, stolní lampičky, popelníky, rámy obrazů. D chtěl, aby jeho pokoj zůstal nedotčený, a v tom mu vyhověla, takže aspoň něco pořád působilo důvěrně známě. Věděl však, že jeho pocit odcizení nemá kořeny v modernizovaném domě, ale v jeho vlastním nitru. Jestliže ho při cestě chodbou a po schodech přepadlo neblahé tušení, pocit, že se brzy všechno změní a že půjde o změnu katastrofální, potom se důvod k této zlověstné předtuše nedal najít v ústřicově šedých zdech nebo dělených pohovkách potažených stříbrným aksamitem, nevisel na nových závěsech v obýváku, nezářil z nového lustru v jídelně ani se nemihotal v novém plynovém krbu, jehož plameny měly v zimě nahřívat elegantně vyskládané oblázky, které budou sálat potěšením. Je pravda, že tohle renovované prostředí bylo na hony vzdálené onomu starosvětskému, zabydlenému domu, který Nero Golden původně připravil pro jejich nastěhování. Vládla tu jakási znepokojivá, falešná nepřirozenost, které se předešlá verze, byť byla rovněž pouhou imitací života, dokázala vyhnout. Ale ne! Problém nebyl v domě. K proměně došlo v něm. On sám byl tou temnotou, která ho obklopovala, on sám byl tou silou, která přitahovala zdi a snižovala stropy jako v domě z nějakého hororu a která vytvářela tísnivou a klaustrofobickou atmosféru. Dům byl po pravdě řečeno mnohem světlejší než dřív. To temno si nesl v sobě. Věděl, že utíká před touž věcí, ke které zároveň nevyhnutelně směřuje. Bylo mu jasné, že se k ní blíží, ale to vůbec neznamená, že by se mu musela líbit. Jednoznačně se mu protivila, a právě to vyvolalo onu bouři, která ho teď obklopovala. Nejradši by se zavřel ve svém pokoji. Nejradši by zmizel. Když přemýšlím o D Goldenovi na této kritické křižovatce, vybavuje se mi Theodor W. Adorno: „Nejvyšší formou morálky je stav, kdy se člověk necítí doma ve vlastním domově.“ Ano, být zneklidněný klidem, znepokojený pokojem, zpochybňovat podstatu toho, co se běžně a vesele pokládá za jisté a pevně dané, měnit sebe sama ve výzvu prostoru, v němž se většina lidí cítí v bezpečí před všemi výzvami; ano! To je morálka povýšená na úroveň, na níž je skoro možné hovořit o hrdinství. V případě D Goldena představoval „domov“ prostor ještě intimnější než rodinnou vilu; nešlo o nic menšího než o jeho vlastní tělo. Připadal si nesvůj ve vlastní kůži a prožíval, velmi intenzivně, dosud nepoznanou formu rozpolcení mysli a těla. Jeho netělesné já, tedy 10 0
ZLATY_DUM_blok.indd 100
03.10.18 21:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257452
jeho mysl, začínalo naléhavě trvat na tom, že bude něčím, co mu jeho tělesné já, jeho tělo, odpíralo, a výsledkem byla tělesná i duševní muka. Ve vile panovalo ticho. Na chvíli se zastavil na podestě v prvním patře před otcovými pokoji. Dveře byly zavřené, ale dveře do vedlejší místnosti, dříve pokoje pro hosty, z něhož si teď Vasilisa Arseňjevová udělala šatnu, zely dokořán a v pozdně odpoledních slunečních paprscích vystavovaly na odiv nekonečné řady pableskujících šatů, nekonečné police okázale vysokých podpatků. S tímhle se jen tak nesrovnám, mihla se mu hlavou slova vyslaná z neznámé mateřské lodi vznášející se těsně za Kármánovou hranicí atmosféry, tvoje dolní končetiny jsou obrovité, nechci tě, protože máš moc velké nohy, nenávidím tě, protože máš moc velké nohy. Jo, tak to zpívával Fats Waller, a měl naprostou pravdu. A teď ho ty velké nohy donesly, o vlastní vůli, přímo doprostřed pokoje, kde je vůně pačuli silnější než všude jinde v domě, vůně, kterou s sebou přinesla, aby jí přebila všechny vůně, jež tu byly před ní, Vasilisa Arseňjevová, tichá a namyšlená jako každá kočka, jako kočka, která zanechává stopy všude, kam vkročí. A on už si ty šaty hladí, zaboří tvář do navoněných flitrů, nasává a nasává a nasává. Temno kolem něj trochu ustoupilo; místnost se prozářila světlem, které by snad mohlo být i štěstím. Jak dlouho už tu je? Pět minut, nebo pět hodin? Neměl tušení, hrnulo se do něj tolik emocí naráz, celé jeho já se točilo ve zmateném víru, ale byl to tak příjemný pocit, to hlazení jemné látky na tváři, ten úžasný dojem… půvabu, ano, jak by to mohl popřít, a pak to, co z toho všeho vyplývalo, ten nevyhnutelný další krok. Najednou ve dveřích stála Vasilisa a pozorovala ho. „Můžu ti nějak pomoct?“ zeptala se. Prý: Můžu ti nějak pomoct? Jako by byli v obchoďáku a ona ho obviňovala z krádeže, ten pasivně agresivní postoj, jak je klidná, dokonce se trochu usmívá, jen se nade mě moc nevyvyšuj, dámo, můžu ti nějak pomoct, ne, nejspíš ne. No dobře, je v její šatně, mazlí se s jejími šaty, to je pravda, ale stejně, takhle by s ním jednat neměla. Ale počkat, nemohl by to být jazykový problém? Třeba tu otázku má z nějaké konverzační příručky a třeba nerozumí tomu, jak správně pracovat s hlasem – když se ta otázka položí tímhle tónem, vyznívá nepřátelsky, přestože ona, a to je klidně možné, ji myslela doslovně, ano, možná mi chce pomoct a ptá se jak, neodsuzuje mě a nemá zlost, ve skutečnosti 101
ZLATY_DUM_blok.indd 101
03.10.18 21:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257452