98
4. Klasické období ruské geopolitiky
ponci za hrozbu. Napětí logicky rostlo a Rusko na japonské demarše a návrhy nereagovalo. V r. 1901 byla zprovozněna magistrála a Rusko se domnívalo, že případnou válku, kterou nehodlalo zahájit, vyhraje. Mikuláše k válce takticky podněcoval i německý císař Vilém II., který svému ruskému bratranci napsal: „Nepochybuji o tom, že Hospodin právě tobě vyhradil právo vztyčit vykupitelův kříž na březích Tichého oceánu“ (Hereschová 1996: 69). Rusko válku s Japonskem jednoznačně prohrálo. Ztratilo jižní Sachalin, přístavy Port Arthur a Daljan-Van (Dalnyj) i další území. Velikášská vize Mikuláše II. neodpovídala ani osobnosti cara, ani strategickému kontextu. Porážka na Dálném východě však přilila olej do již tak horké vnitropolitické situace. Patriotismus se proměnil ve frustraci a pocit ponížení a uvolnil společenské síly, které zatím držel stát pod kontrolou (Tsygankov 2014: 55). Krvavé potlačení pokojné demonstrace v r. 1905 vedlo k masovým nepokojům po celém Rusku. Bouřila se politická scéna, dělnictvo, kolonizované národy v Polsku, na Ukrajině, na Kavkaze, v Pobaltí, i samotná ruská armáda (vzpoura na křižníku Potěmkin). Car v této situaci učinil řadu ústupků směrem k demokratizaci včetně sestavení nové vlády. Situace se začala zklidňovat po jmenování Petra Arkadijeviče Stolypina (1862–1911) na premiérský post. Stolypinovi se i přes spory s carem podařilo obnovit pořádek a zavést několik výrazných reforem (D´Encausse 1996: 252). Reformní cestu, kterou započal, však ukončil atentát, který Stolypin nepřežil. V evropské politice se Rusko opíralo o spojenectví s Francií a snažilo se udržovat i dobré vztahy s Německem. Příbuzenský vztah mezi Mikulášem a Vilémem II. však byl nevyvážený, převahu měl jednoznačně Vilém (Clark 2012). Rychlá industrializace evropských mocností způsobovala, že Rusko technologicky zaostávalo. Tato skutečnost spolu s tím, že bezprostřední koloniální zájmy Ruska ležely jinde, vedly cara k návrhu mírové konference z r. 1898, který shrnul v provolání „Odzbrojení a celosvětový mír“ a který vedl k založení Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Car inicioval svolání konference, jež měla „učinit přítrž neustálému rozvoji zbrojení“ (Hereschová 1996). Konference se sešla v Haagu dvakrát (v letech 1899 a 1907), a přestože nepřinesla mnoho konkrétních výsledků, je dodnes vnímána jako významný krok v historii mezinárodních vztahů. Později se Rusko na evropském hřišti jistilo. V reakci na aktivizaci německé politiky a vznik Trojspolku přidalo Rusko v r. 1907 ke spojenectví s Francií ještě i dohodu s Británií, čímž vnikla Trojdohoda. Vedle snahy o zachování míru v Evropě a expanzi do Asie byl trvalým cílem impéria zisk Konstantinopole a kontrola úžin. Mikuláš už na samém počátku své vlády navrhoval tažení s cílem jeho dobytí. Tehdy zabránil realizaci pokusu předseda vlády Witte, jenž se chtěl soustředit na nakupené domácí problémy. Zbytečná geopolitická dobrodružství odmítal i Witteho nástupce Stolypin. V r. 1911 dokonce s ministrem zahraničí Sazonovem rozpracoval návrh na vytvoření „Mezinárodního parlamentu“ sídlícího v některé menší evropské zemi, složeného ze všech evropských (velkých i malých) zemí s cílem
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257397
4. Klasické období ruské geopolitiky
99
předcházení konfliktům (Zeňkovskij 2002: 104). Stolypin požadoval 10–20 let míru potřebného k modernizaci Ruska, byť i on měl zájem na zisku úžin. Jeho motivace byla ekonomická, diktovaná potřebami obchodu s obilím (Tsygankov 2012b: 81). Pro jiné však šlo o otázku prestiže i křesťanskou a civilizační misi. Rusko zapojilo do boje bohatý instrumentář technik od slovanské karty přes jednání s velmocemi až po podněcování národnostních nepokojů v samotném Turecku. V předvečer světové války bylo zřejmé, že Rusko ví, oč mu jde. Na válku se připravilo. Od r. 1910 rychle přezbrojovalo armádu a v r. 1913 bylo ve výdajích na zbrojení druhé na světě hned za Německem. Když v září 1914 ministr zahraničí Sazonov prezentoval svých 13 bodů, bylo zřejmé, že válečnými cíli jsou úžiny a posun do Evropy. Podle Sazonova „by byl ruský požadavek na získání tureckých úžin uspokojen pouze a jen v souvislosti s všeobecnou válkou v Evropě – válkou, v níž Rusko bude bojovat v zájmu dosažení konečného cíle, jímž se stane ovládnutí Bosporu a Dardanel“ (Clark 2012: 78). Tomu odpovídal i požadavek, který Rusko předložilo dohodovým mocnostem: zisk Konstantinopole, celé evropské části Turecka, významné části asijského pobřeží od Bosporu po Dardanely a k tomu ostrovy uvnitř Marmarského moře (Bobroff 2006: 133). K tomuto cíli se vztahovala „Sazonovova doktrína“, která zněla prostě: „teď nebo nikdy“ (Bobroff 2006: 149). V r. 1915 vyšel pamflet P. Miljukova „Co Rusko očekává od války?“. Z textu vyplývalo, že jde o posílení pozic v Polsku na úkor Německa, v Uhrách na úkor Rakouska-Uherska (v textu se objevoval termín „uherská Rus“), sjednocení Arménů na úkor Turecka, a především o úžiny a Konstantinopol. Po vyhlášení války se car zavázal nepodepsat mír, dokud bude na ruské půdě stát jediný cizí voják, a odvolával se na bratrské city ruského národa vůči Slovanům. Patriotická euforie zaplavila ruský informační prostor. Hlavními objekty satiry byli nepřátelé, oživly mýty o ruské síle a velikosti (Jahn 1995: 34). Ve vlně vlasteneckého nadšení a volání „Bože ochraňuj cara“ nikoho nenapadlo, že jde o poslední dějství ruského carismu. Průběh první světové války se po prvních úspěších vyvíjel pro Rusko nepříznivě a car ztrácel autoritu. Ruská společnost démonizovala nezdravý vliv carevnina chráněnce Rasputina a carevnu neměla ráda. S tím, jak Rusko krvácelo na frontě, sláblo i postavení cara. Nestabilita vyústila v nečekané vnitropolitické drama, únorovou revoluci. Jejím důsledkem bylo sestavení prozatímní vlády aspirující na zavedení demokratických pořádků, a především abdikace cara dne 15. 3. 1917. Předseda prozatímní vlády Alexandr Kerenskij ji označil za sebevraždu monarchie. Ve vřavě doby si asi málokdo vzpomněl na děsivě přesné prorocké verše Lermontova, který v jedné ze svých básní předpovídal tragédii: „Rok přijde zlý, ó Rusko, v příští tvém, kdy z hlavy carů sletí diadém, kdy luzy láska se změní v hněv, kdy stravou mnohých bude smrt a krev…“ Rusko řešilo, zda má za dané situace pokračovat ve válce, nebo uzavřít separátní mír. Prozatímní vláda se přikláněla k dodržení závazků vůči spojencům. Její hlavní vyzyvatel, bolševici, měli program
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257397
100
4. Klasické období ruské geopolitiky
opačný, nebyl však projevem jejich pacifismu. Ve sporech se situace stávala nepřehlednou a k prohloubení chaosu přispěla v září Kornilovova ofenziva. Vliv bolševiků rostl díky populistickým slibům i finančním injekcím ze strany německé zpravodajské služby, která se snažila rozložit Rusko zevnitř. Bolševici tak získali přes pobočku švédské banky v Moskvě až 50 milionů zlatých marek, s nimiž rozpoutali masivní kampaň za uzavření separátního míru. Nepomohlo ani to, že financování Lenina z Německa se dostalo do novin (Hereschová 1996: 188). Výsledkem bolševického puče byly dekrety „O míru“, „O půdě“ a „O vládě lidových komisařů“. O den později ještě dekret „O tisku“, který zavedl cenzuru. V Rusku se usadila bolševická diktatura.
4.2 DISKUSE RUSKÉ INTELIGENCE A ZROD GEOPOLITICKÝCH TRADIC Podmínkou zformování geopolitických tradic, které strukturují geopolitickou kulturu, je existence autentické politické diskuse, která utvářela geopolitické představy o pozici Ruska ve světě. Tato diskuse byla možná až poté, co se objevili diskutující. V Rusku vznikala od konce 18. století specifická společenská vrstva inteligence (Madariaga 1987: 557). Diskuse intelektuálů, kteří tuto vrstvu tvořili, získala v době velkých změn a napoleonských válek politický obsah. Inteligence vzešla z vrstev, které imitovaly Evropu a navazovaly na petrovský odkaz, zároveň historický kontext počátku 19. století vedl ke zformování názorového tábora kritického vůči Evropě. Díky Napoleonově tažení a událostem v Evropě se původně kulturní obsah debat inteligence politizoval. Evropa se stala předmětem sporu. Mezi nejhlasitější obhájce konzervativních ruských tradic patřil historik Nikolaj Karamzin a mladí intelektuálové, seskupení v kroužku Obščestvo Ljubomudrov (Společnost stoupenců lidové moudrosti) fungujícím mezi lety 1823–1825 (Zeňkovskij 2011: 138). Patřil sem veterán napoleonských válek, ministr školství a autor zákona o cenzuře Alexandr Semjonovič Šiškov (1754–1841), kníže Vladimir Fjodorovič Odojevskij (1803–1869), budoucí slavjanofil Ivan Vasiljevič Kirejevskij (1806–1856), literární kritik Stěpan Petrovič Ševyrjev (1806–1864) a historik Michalij Petrovič Pogodin (1800–1875). Její členové se pod vlivem německých idealistů snažili vzkřísit ruský mesianismus a předpetrovské tradice včetně ideje třetího Říma. V jejich filozofování se objevovaly výzvy k izolaci Ruska od „zkažené Evropy“ a myšlenky o „tlející a prohnilé Evropě bez duchovnosti“, která je v kontrastu s ruskými hodnotami založenými na spiritualitě. Z diskusí bylo vytlačováno užívání francouzštiny i další evropské vlivy. Díky více než století trvajícímu zapojení Ruska do evropské politiky a kultury převládal zpočátku vliv intelektuálů přesvědčených o nutnosti reforem a modernizace skrze přiblížení Ruska Evropě. Do tohoto kontextu vnesli radikálnější étos děkabristé, kteří se s dalšími přívrženci reforem také sdru-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257397