Na mezinárodním historickém sjezdu ve Varšavě v roce 1933 se pak blíže seznámil s několika Maďary. Jeho vnímání uherské historie v té době procházelo především prizmatem dějin rumunských, případně polských. V pozdějších letech, už jako docent, rozhodnut pro studium dějin zejména střední Evropy, věnoval se jak otázkám vztahovým, tak specifickým problémům maďarských dějin od nejstarších dob do současnosti. Tomuto tématu věnoval i cyklus univerzitních přednášek s problematikou dějin nemaďarských národů.464 Při výzkumných cestách a mezinárodních vědeckých setkáních i nadále navazoval a dlouhodobě pěstoval kontakty s maďarskými historiky. Vnímavě a badatelsky konsekventně zareagoval Josef Macůrek na způsob, jímž se prezentoval v potrianonské střední Evropě horthyovský režim, jeho propaganda a oficiální historiografie. V roce 1934 vyšly jako vysokoškolská učebnice Dějiny Maďarů a uherského státu,465 dílo impozantní, koncizní a dodnes základní, následované až v roce 1993 pokusem jeho žáků opět zvládnout toto téma.466 Bezprostředním podnětem byla zřejmě výzva Miloše Weingarta, který v té době zakládal edici vysokoškolských rukovětí a nabídl Macůrkovi prostor prvního svazku. Macůrkova myšlenka neztotožňovat dějiny uherského státu s Maďary mu byla jako slovanskému filologovi blízká a zakládala jeho souhlasný postoj k novému uspořádání střední Evropy. Dějiny Maďarů a uherského státu vyšly v Melantrichu jako výsledek dlouholetého studia maďarské historiografie, k němuž byl Macůrek už tehdy jazykově vybaven, i dějepisectví ostatních národů, jež území Uher obývaly. Autor publikaci chápal jako polemiku a prezentaci vlastního stanoviska. Reagoval zejména na sedmisvazkové dílo Magyar történet Bálinta Hómana a Gyuly Szekfűho,467 o kterém referoval v Časopisu Národního musea v roce 1932.468 Vzhledem k závažnosti tématu se nakonec nespokojil s pouhým referátem a pokládal za nutné napsat větší knihu o uvedené problematice. Zdůraznil v ní odpovídajícím způsobem úlohu nemaďarského živlu v uherských dějinách, aniž by ovšem jakkoli potlačoval význam Maďarů, zaujal stanovisko k politické fikci jednotného politického národa maďarského a dovedl svůj výklad až k pádu habsburské monarchie. Domácí i mezinárodní ohlasy na Dějiny Maďarů a uherského státu byly velmi příznivé, kniha vzbudila velkou pozornost. Názory budapešťského slavisty Istvána Kniezsy v Prágai Magyar Hírlap469 byly pochopitelně podstatně odlišné od toho, co napsal Macůrkovi osobně třeba Milan Hodža, nebo toho, co psali historikové jihoslovanští, polští a rumunští, v každém případě však byl spis hodnocen jako dílo mimořádné. V roce 1935 bylo ještě otištěno v Ottově slovníku naučném nové doby Macůrkovo heslo o maďarských dějinách, zahrnující události až do současnosti.470 Právě na problematice maďarské lze exemplárně prezentovat i chronologickou šíři Macůrkova odborného záběru.
464 465 466 467 468 469 470
Srov. v přetištěném Macůrkově textu pozn. 850 na s. 303. Macůrek, Josef: Dějiny Maďarů a uherského státu. Praha, Melantrich 1934. Pražák, Richard et al.: Dějiny Maďarska. Brno, Masarykova univerzita 1993. Hóman, Bálint – Szekfű, Gyula: Magyar történet I–VIII. Budapest, Királyi Magyar Egyetemi Nyomda 1928–1934. Macůrek, Josef: Nové zpracování dějin uherského státu od doby nejstarší do nejnovější. Časopis Národního musea, 1932, roč. 106, sv. 1, s. 18–63; sv. 3–4, s. 262–278. List Prágai Magyar Hírlap, (6. 3. 1938, 17. roč., s. 7) přinesl shrnutí Kniezsovy recenze na Macůrkovu knihu (recenze vyšla v Archivum europea centro-orientalis, 1937, roč. 3, s. 355–367). Macůrek, Josef: Maďarsko. Dějiny. In: Ottův slovník naučný nové doby, III/2. Praha, J. Otto 1935, s. 1352–1362.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257391
Kvalifikovaně se totiž dokázal věnovat náročné a citlivé oblasti Zeitgeschichte s akribií a nadhledem obdobným jako v případě dávných staletí. V dalších letech nabyl pro Macůrka na významu – pokud jde o maďarské dějiny – aspekt komparativní. Maďarský a uherský fenomén starších i moderních dějin byl trvalou součástí prací s problémy rumunskými a polskými i obecně středoevropskými. Byl tématem obrovských archivních výzkumů v Budapešti, Ostřihomi, v Čechách, na Moravě i na Slovensku, z jejichž na svou dobu velice moderních výsledků na tisících fotokopií mohli v celých tematických blocích z pověření svého učitele významně těžit i Macůrkovi žáci. Do posledních let života dokázal držet krok ve znalosti maďarské historické produkce. Dokázal zmapovat stav bádání a nastínit jeho perspektivy.471 Celý tento proud jeho vědeckého zájmu byl zacílen k velkolepému, bohužel neuskutečněnému projektu Češi a Maďaři v minulosti, jehož otevření a řešení pokládal Macůrek za snad ještě naléhavější než posléze přec jen realizované Čechy a Poláky.472 Od samého příchodu do Brna na Masarykovu univerzitu věnoval Macůrek nesmírnou péči (a jak jinak, při jeho velkorysosti, i osobních prostředků) systematickému budování neobyčejně cenné hungaristické knihovny brněnského semináře. Hungaristický aspekt byl i samozřejmou součástí vědecké výchovy, inspirující tou měrou, že několik Macůrkových žáků zaměřilo tímto směrem svou badatelskou budoucnost zcela nebo alespoň částečně (pokud nebyli školenými hungaristy-filology i včetně pokusů následovat svého učitele v krocení jazyka maďarského, s výsledkem samozřejmě nesrovnatelným). Maďarský a uherský fenomén byl a zůstal nepominutelnou součástí Macůrkova náhledu na dějiny středoevropského prostoru. „Když na mou odpověď v naznačeném směru sbor brněnské filosofické fakulty v roce 1932 rozhodl, abych byl navržen na profesora dějin slovanských národů, bylo mi to vcelku lhostejné. Zůstal jsem věren své představě a svému pojetí, že dějiny východní Evropy jsou mnohotvárné a na druhé straně, že dějiny slovanských národů nelze studovat izolovaně a poznávat bez studia dějin obecných, zejména dějin sousedních národů, ani bez studia srovnávacího, ani vzájemných vztahů a styků mezislovanských i Slovanů s Neslovany.“473
471 472
473
Přehled publikačních aktivit v oblasti hungaristiky v letech 1945–70 viz Macůrek, Josef: Úvahy o mé vědecké činnosti a vědeckých pracích. Brno, Matice moravská 1998, s. 112. K tomu srov. například následující pasáž z Macůrkovy vzpomínkové knihy: „Pokud jde o práci Češi a Maďaři v minulosti, měla být doplňkem k mé starší knize Dějiny Maďarů a uherského státu z r. 1934. Chtěl jsem jí dokázat, že vztahy a styky česko-maďarské byly daleko bohatší či širší než vztahy a styky s jinými okolními (a to i slovanskými) národy. Chtěl jsem dále ukázat, že vztahy a styky neměly často peiorativní ráz, nýbrž byly často spíše přátelské, ať už v ohledu politickém, tak kulturním a hospodářském. Říká-li se často ‚Polak, Węgier – dwa bratanki‘, platí to často v nemenší míře o vztazích česko-maďarských, pokud jde o dobu do 18. století. Změny nastaly teprve koncem 18. století a po r. 1867 vlivem maďarizačních snah maďarských vládnoucích kruhů. Tuto skutečnost snažil jsem se ukázat jednak v několika svých dílčích studiích, jednak tím, že jsem přiděloval svým žákům témata svědčící o příznivých vztazích. Svědčí o tom např. práce B. Pitronové o internaci Maďarů v Brně ve 40. letech 19. století a R. Pražáka o vztazích česko-maďarských v 18./19. století. V tomto směru jsem shromažďoval mnoho poznámek, jak svědčí dva fascikly (Češi a Maďaři v minulosti) uložené ve skříni v mé knihovně, mnoho filmů získaných v československých archivech uložených v mé filmové sbírce v knihovně a zejména filmy získané (za podpory České akademie věd a umění) v Budapešti v letech 1949/50. O tom podal jsem zprávu ve Věstníku České akademie věd r. 1949 a v Časopisu Matice moravské r. 1950, viz též Slezský sborník r. 1949.“ (Macůrek, Josef: Úvahy o mé vědecké činnosti a vědeckých pracích, s. 177–178.) Zmíněná práce týkající se vztahů s Poláky: Macůrek, Josef et al.: Češi a Poláci v minulosti, sv. 1. Praha, Nakladatelství ČSAV 1964. Macůrek, Josef: Úvahy o mé vědecké činnosti a vědeckých pracích, s. 48–49.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257391
RICHARD PRAŽÁK – HUNGARISTA A STŘEDOEVROPAN Vladimír Goněc Pro Richarda Pražáka474 (1931–2010) neznamenalo narození v rodině lékaře v Jihlavě, v rámci tehdy ještě malé českojazyčné komunity, žádné provinční omezení. Rodina ostatně brzy přesídlila do Prahy. A ještě jednu rodinnou informaci: jedním z jeho strýců byl proslulý literární vědec, profesor filozofické fakulty Komenského univerzity (v letech 1921–33), poté Karlovy univerzity (od roku 1933) a také politický činitel Albert Pražák (1880–1956),475 dalším jeho strýcem neméně významný etnolog a literární historik Vilém Pražák (1889–1976).476 Na filozofické fakultě Karlovy univerzity vystudoval Richard Pražák obory maďarština a čeština; jeho nejvýznamnějším učitelem zde byl pozdější profesor Petr Rákos (1925–2002). Pod jeho vedením připravil diplomovou práci Dílo Józsefa Eötvöse před rokem 1848. Vzápětí přešel na brněnskou filozofickou fakultu k – tehdejší terminologií řečeno – interní vědecké aspirantuře v oboru obecných dějin se specializací pro dějiny maďarské kultury u profesora Josefa Macůrka (o němž se často zapomíná, že byl primárně hungaristou a rumunistou; mezinárodního renomé právě v těchto dvou oborech dosáhl už ve 30. letech). Téma Pražákovy disertace, obhájené roku 1960, Maďarská reformovaná inteligence v českých zemích na sklonku 18. a počátku 19. století,477 otevřelo významný rozměr studia dějin a transferu idejí ve středoevropském prostoru. Už tím Richard Pražák otevřel závažnou dimenzi svých dlouholetých vědeckých analýz a konfrontací, v kostce řečeno: politika v kultuře, kultura v politice. Brzy se profiloval jako odborník na období osvícenství a národního obrození ve středoevropském prostoru, především v komparaci a studiu vztahů maďarsko-českých a česko-slovenských, v dimenzích dějin idejí a kulturních dějin. Nešlo přitom o kulturní dějiny v úzce tradicionalistickém pojetí, nýbrž o sledování kulturních systémů a struktur, jejich vzájemného ovlivňování, o sledování kulturních transferů v nejširším smyslu, o studium hodnot a jejich rozvoje a derivací. Na druhé straně Richard Pražák nikdy neupadl do žádného rádoby abstraktního „krasoduchovství“. Rovněž nepodléhal dobovým vlnám módních teorií, které se často právě přes literární vědu procpávaly až do historické vědy. V tom se držel ponaučení Josefa Macůrka, trefně zkráceného do bonmotu, že takové teorie jsou dobré jen pro falešné pěstování vlastní důležitosti a pro ty, kterým je líno pečlivě se propracovávat primárními zdroji, resp. pro ty, kteří nedovedou skutečně objevovat. Richard Pražák vždy své studium a závěry realizoval na pevné pramenné základně, na zřetelných faktech, na konkrétní individualizaci, od informací z osobní korespondence dobových aktérů až třeba po dobové divadelní plakáty. Dovolím si být poněkud osobní. Po více než čtyřiceti letech rád vzpomínám, jak mi Richard Pražák jako studentovi doslova otevřel oči v pohledech na slovenské národní obrození (a tzv. národní obrození vůbec) v době, kdy jinak převládaly příručky a koncepty velmi nudné, schematizované, až zcela otravné. Základní příručkou byly tehdy Dějiny Československa III. 474 475 476 477
Plným titulem: Univ. prof. PhDr. Richard Pražák, DrSc., Dr. h. c. Albert Pražák byl za Pražského povstání předsedou České národní rady. Vilém Pražák byl v letech 1920–39 činný rovněž v Bratislavě, od roku 1939 v Praze. Tiskem s modifikovaným názvem: Pražák, Richard: Maďarská reformovaná inteligence v českém obrození. Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1962.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257391