„Dala mi tě. Jsi dar, oběť! Která nemluví, nepřemýšlí, nic nechce. Potřebuju akorát tvoje tělo, jen abys tady byla. Jinak můžeš vypadnout!“ Není to tak docela pravda. Možná že já jsem dárek, ale oběť je tu Grófka, obětuje se ona. Albert to neví, nebo to nechce vidět. Jdu směrem ke dveřím. Ruku mám na klice, Eugène mě zadrží. „Nech toho, kam jdeš?“ „Nech toho,“ říká tentokrát Albertovi. Ve skleníku zavládne zmatek, začíná se mi to líbit. „Co tě to popadlo, že najednou mluvíš? A přece nepůjdeš celá nahá na ulici, no tak, to bude v pořádku, zmlkni, jinak nám tu vybuchne.“ Eugène se dostává zpátky do normálu a doufá, že nastolí smír. Oba dobře víme, že pokud já tu jsem díky svému tělu, on je tu díky svému duchu. Tudíž to, že mám hlas, pro mě může být nebezpečné. A pro něj taky. Protože, co kdybych měla náhodou taky ducha…? „Na tyhle hovadiny já nemám čas,“ opakuje Albert, co říká Eugène, to ho nezajímá, mrští kusem uhlu do kouta. Eugène mě balí do bílého prostěradla, které sebral z křesla. S roztomilou neobratností mi zabalil i ruce, jsem svázaná a bezmocná jako novorozeně. Ale nenechme se mýlit, mimina nejsou tak docela bezbranná. Miminka pláčou, křičí, a jejich hlasy dokážou vládnout světu. Znovu promluvím: „Bojíš se? Slov? Mě?“ 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257101
Albert mě z odstupu podrážděně pozoruje. Mezitím jsem se vymanila z Evženova povijanu a dvěma rychlými pohyby se halím do hezky nařasené tógy. Stačí mi trochu pozvednout hlavu, nadmout prsa, natáhnout páteř, a hned jsem v krásné póze! Pokud jde o pózy, dostalo se mi od Gróf ky i Alberta dobrého proškolení. Dívám se na něj svrchu. Vybuchne v masitý smích. Vyštrachá karafu červeného, nalévá si sklenku. Jemně se třese. Lokne si. Uklidní se. „Je skvostná! Sundej ten hard a ani se nehni. A nechci slyšet ani slovo, nějaký čas mi dlužíš.“ Albert mě obchází. „Podívej se, Eugène, podívej, hotová Venuše.“ Moje tělo ho pohltilo, všechny otázky jsou zapomenuté. Albert se necítí povinen mi odpovědět, necítí se povinen ničím. Chce pouze malovat. Rozpouští mi culík, vybaluje mě z tógy, hlavu mi naklání lehce na stranu, jednu mou ruku mi pokládá na prsa, druhou před pohlaví. Zatlačuje mě zpátky do proudu denního světla, který na mě padá skleněnou střechou a izoluje mě tak od zbytku místnosti. Albert připevní na stojan čistý papír, bere si nový uhel. Nádech, výdech, máchá rukama, široká, kulatá gesta, jako dirigent, ticho, a znovu skřípění uhlu po papíru. Černá, lipově měkká symfonie. On je dirigent. Já jsem nástroj i publikum. Chvěje se mi kůže. Eugène předstírá, že čte noviny. Práce se opět rozbíhá. Albert se dožaduje Eugènovy pozornosti: „Tak se dívej, do háje! Úplnej Botticelli!“ „Přímo Venuše! Nic se nemá přehánět, příteli. Botticelliho samozřejmě znáte, že slečno?“ 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257101
Když chce Eugène zdůraznit rozdíl mezi námi dvěma, tak mi vyká. Abych mu udělala radost, zavrtím hlavou, že „ne“. Eugène odkládá noviny, zvedá oči v sloup a zvolá: „Pane Bože, ochraňuj nás před ignoranty a ignorancí! Jak dlouho už jste ve Francii? Už jste byla v Louvru? Musíte z toho lokálu občas vypadnout!“ Sotva pohnu rty: „Není čas.“ „Není čas?! Báječná výmluva! To je naprostý základ, drahá.“ Držím v póze. Eugène teatrálním gestem odhazuje noviny do kouta, člověk by řekl, že lekce okázalosti mu dávala Grófka. „No prosím, a máme to tady. Lidi nemají na umění ani minutku! Pro opravdový život, pro ten jediný, který stojí za to!“ „Nerozčiluj se, lekáš ji, hýbe se. Nehýbej se!“ Albert pracuje. Už dávno zapomněl, že umím mluvit, a tak jen šeptám: „Povídej mi o něm.“ „Prosím?“ „Obraz, popiš ten obraz. Jsem Botticelli, tak chci vědět, co to je.“ „Tak především Botticelli je jméno malíře. Renesance, to vám něco říká?“ „Nechci hodinu dějin umění, chci ten obraz.“ „Alberte, slyšíš ji? Dává mi příkazy,“ pohoršuje se Eugène a rudne. „Má pravdu, jenom obraz,“ potvrzuje Albert mezi dvěma tahy. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257101