než to, které pořídila Marie. Jan to popisuje jako zázrak, že Ježíš proměnil vodu ve víno. Pravda je taková, že ho prostě koupil. Lepší než to Mariino opravdu bylo. Zejména Matouš a Lukáš si zatraceně vymýšleli. Třeba ta příhoda s uzdravením posedlého, z nichž jeden evangelista ji umísťuje do Gerasy, druhý do Gadary. Ježíš měl z posedlého vyhnat ďábly, které zahnal do stáda dvou tisíc prasat, které pak nechal utonout v Genezaretském jezeře. Schválně
se na to podívejme: Gerasa a
Gadara byla řeckořímská města v dnešním Jordánsku. Z prasete bývá v průměru kolem šedesáti kil masa. Takže dva tisíce prasat krát šedesát kilogramů je sto dvacet tisíc kil. Židé měli a mají zakázánu konzumaci vepřového v důsledku praktické zkušenosti, že prasata jsou šiřitelem trichinelózy. I když obyvatelé Gadary a Gerasy byli většinou řeckého a římského původu, nepochybně na základě smutných zkušeností ten zákaz víceméně sdíleli. Gadara
leží
asi
tak
patnáct
kilometrů
jihozápadně
od
Genezaretského jezera, Gerasa je na tom ještě o něco hůř, je vzdálena od jezera nejméně padesát kilometrů. Navíc kousek před jezerem je nutné překročit řeku Yarmuk. Ještě horší je to s těmi prasaty samotnými. Prasata nejsou stádní zvířata, takže stádo o dvou tisících kusech nikdy neexistovalo. Jeden pastevec by snad dokázal hnát asi tak dvacet prasat, takže kolem toho stáda by se muselo potulovat asi tak sto lidí. Některé, evangelisty popsané příhody, se opravdu staly. Jen s tím rozdílem, že je seřadili tak, jak se jim to hodilo. „Je lépe, aby zemřel jeden člověk, než aby zahynul celý národ.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257085
To opravdu řekl velekněz Kaifáš, ale nemínil tím Ježíše, nýbrž sebe. To proto, že tenkrát Ježíš rozmlátil stánky penězoměnců i samotné penězoměnce. Evangelisté tak trochu opomněli zmínit, že to byli Léviovci, tedy nižší kněží poté, co Sádok na tisíc let pro sebe a pro své potomky uzurpoval roli velekněze. Ti Léviovci samozřejmě nekšeftovali, nýbrž měnili běžné šekely za chrámový šekel, jímž se platilo vstupné do chrámu. Tedy ne do chrámu, ale na chrámové nádvoří, protože do samotného chrámu směli vstoupit pouze kněží. Je skoro jisté, že vstup do chrámu byl odepřen i samotnému Herodovi Velikému především proto, že byl Edomita, nebo Idumejec, jak se tenkrát říkalo rodákům z Edomu. A Kaifáš tím mínil sebe, protože Římané si vyhradili tresty smrti pro sebe, a Ježíšův konflikt s penězoměnci byl smrtelný hřích, za který ho Kaifáš odsoudil k ukamenování. Tím se vystavil trestnímu řízení u Římanů, a byl by nepochybně popraven. Trestu ušel, protože Ježíš z Jeruzaléma včas uprchl. Asi tak rok se potom ukrýval v lesích na hranici mezi Karmelským údolím a Samařím. Odtud viděl Jana Křtitele, jak právě v Jordánu v Karmelském údolí křtí. Nekřtil. Pouze umýval hříchy. Ježíš se na to ze zvědavosti šel podívat zblízka, tak z toho evangelisté vytvořili povídání o tom, jak Jan Křtitel Ježíše pokřtil. Již samotné rozpory o tom, jak ten křest měl probíhat, dokazují, že k žádnému křtu nedošlo. Po hříchu ale, to byla zrovna chvíle, kdy Herodes nechal Jan Křtitele zatknout. Až na jednu maličkost: Jana Křtitele nedal zatknout Herodes Filip kvůli své manželce Herodiadě, protože Herodes Filip na něco takového neměl moc času, protože zrovna stavěl Caesareu Filipovu na hranicích 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257085
s Libanonem. Herodiada se sice opravdu spustila, ale nikoliv s Filipem, nýbrž s Herodem Antipou. To ale nebyl důvod Janova zatčení. Tím bylo, že Herodes Antipa Jana podezíral, že chystá proti němu vzpouru. Měl výhodu, že jeho tetrarchie zčásti ležela v Galilei, zčásti v Dekapolis za Jordánem, proto byl mimo Pilátovu pravomoc. Výsledek byl jasný. Janu Křtiteli usekli hlavu. V zástupu kolem Jana se Ježíš setkal s Ondřejem, a ihned si padli do noty, když pro nic jiného, pak proto, že byli oba z Galileje. Ježíš byl rodák z Nazaretu, Ondřej byl rodák z Kafarnaum, městečka na východním výběžku Genezaretského moře, tam, kde se do jezera vlévá Jordán. Když začali Antipovi ozbrojenci v Křtitelově táboře řádit, oba vzali nohy na ramena, přebrodili Jordán, a když se začali cítit v bezpečí spokojeně putovali kolem Genezaretského jezera do Kafarnaumu, protože Ondřej si umínil, že Ježíš musí mít při svém putování pár chlapů na ochranu. Jen evangelisté to připomínají jako Ježíšovo čtyřicetidenní putování na poušti. Ondřej myslel přitom na svého provorozeného bratra Šimona, který v souladu s židovskými zásadami zdědil rodinnou loď a lovil z ní na Genezaretském jezeře ryby. Jenže za ty roky to už ani tak nebyla loď, jako spíše kocábka, takže ten lov na obživu rodiny nestačil. Proto byl ochoten klidně se vsadit, že se Šimon stane prvním Ježíšovým učedníkem. Stal se jím. Jeho prvními učedníky byli Ondřej, Šimon, Jan a Jakub Zebedeovi, Lévi Alfeův, neboli Matouš Celník. Nakonec měl těch učedníků dvanáct. Neměl ani jednoho. Těch dvanáct učedníků bylo dvanáct hromotluků, kteří ho měli chránit při jeho putování. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257085