Historie
očekávat to nejhorší. „Dobro se na so ciální oblasti nijak nepodílí,“ napsala. „Ta je nezrušitelně v pravomoci knížat tohoto světa. Vzhledem k sociální sféře má člověk pouze povinnost zlo umenšit.“ Kromě Sontagové, Camuse nebo třeba T. S. Eliota se existenciální záhadu jménem Simone Weilová snažila rozluštit také rakouská spisovatelka Ingeborg Bachmannová. V polovině padesátých let jí věnovala obsáhlý rozhlasový esej „Neštěstí
která nachází své opodstatnění v osobní zkušenosti každého, kdo prošel temnou nocí duše, u Weilové nicméně opět narazila na určitou ne ohrabanost či ledabylost ve vztahu ke konkrétním prostředkům. Řečeno v kostce, Simone po průměrném dělníkovi v podstatě chtěla, aby svou únavu, bídu a zlost nepřepíjel v nej bližší nálevně, ale položil ji na oltář své lidské osamělosti a trpělivě čekal na Boha, který jeho nejvyšší oběť stvrdí tím, že ji nepřijme. Kdo jiný
Očekávala od druhých jen to, co žádala po sobě, ale po sobě žádala víc, než kdokoli mohl čekat a láska Boží — cesta Simone Weilové“, který pak mnohokrát vyšel časopisecky i knižně (česky nejdříve v Revolver Revue, 20/1992, a pak ve svazku Místo pro náhody II). Bachmannová tu probírá odbo rářskou činnost Weilové a snaží se osvětlit její obrat od levicového revolucionářství k něčemu, co by snad šlo nazvat socialistickou mys tikou, kdyby to neznělo tak nepří padně. Je to bod, v němž se Weilová stává hůře srozumitelnou. Považuje totiž neštěstí dělníka za jeho největší vnitřní bohatství, jehož může využít ke svému lidskému pozvednutí se nad celou oblast socio-ekonomic kých vztahů. Zatímco valná většina levicového myšlení náboženství považovala za vysoce konzervativní sílu, Weilová zdůrazňuje jeho emancipační potenciál. Nejde však o institucionalizované náboženství, Weilová nikdy do církve nevstoupila a pochopení měla jen pro svaté, mystiky a heretiky. Na programu schůze nebylo kolébat dělníky trpící na tomto světě příslibem spásy na onom světě, ale využít jejich skutečného utrpení ke sku tečné proměně. Inspirativní idea,
než sama Weilová byl něčeho takového schopen? To byl základní problém její sociální angažovanosti: očekávala od druhých jen to, co žá dala po sobě, ale po sobě žádala víc, než kdokoli mohl čekat. Známe-li dílo a osudy Ingeborg Bachmannové, je jasné, že stejně jako Camus také ona pochopení pro Weilovou čerpala spíše ve svém nej hlubším nitru než v nějaké na první pohled zřejmé literární příbuznosti. Takto je to ostatně s většinou našich kulturních „světců“, jak je označuje Sontagová. Kierkegaarda, Nietzscheho či Weilovou nečteme proto, abychom si rozšířili své zna losti, a nečteme je ani proto, abychom si znova potvrdili své pravdy či své omyly. Cítíme v nich intenzitu, která se vybíjí v nesnesitelné přepjatosti a jednostrannosti, ale díky níž také sem tam dojde k vysokonapěťovému záblesku, jehož se zemitějším autorům nedostává. Žádný psycholog například nesumarizoval základní dynamiku partnerských vztahů tak dokonale jako Weilová ve své lako nické poznámce, že druzí nám dluží to, co si myslíme, že nám dají. Nikdo nedefinoval krásu tak jednoduše jako
zvýšené vědomí skutečnosti. A kdo před Weilovou si všiml, že nejvzác nější a zároveň nejčistší formou velkorysosti je věnovat někomu plnou pozornost? Byla moc učená a málo jedla
Ingeborg Bachmannová o Simone Weilové ke konci svého eseje píše tyto shrnující věty, které se jejímu tajem ství nekonečně přibližují, aniž by se ho kdy skutečně dotkly: Dnes se často hovoří o „poutnících k absolutnu“. Nuže, Simone Weilová „neputovala“. Její cesta je „via negativa“, cesta pryč od Boha, aby odstup mezi sebou a Bohem zvětšila. A tento nekonečný odstup, do něhož se dostává přijetím mezního „neštěstí“, jí má umožnit nestát před Bohem jako individuum, jako popírající, pochybující či věřící osobnost, nýbrž zakusit milost jakožto vyhaslé, holé bytí. Tak se její mnohostranné a mnohovrstevnaté dílo před našima očima postupně odhaluje jako svědectví čiré mystiky, možná jediné, kterého se nám od středověku dostalo. A takto prizmatem plně neuchopitelné inspirace musíme zřejmě hledět na její zápisky, abychom jim dostáli. Ale vraťme se znova na palubu lodi Valaaren. Simone jako obvykle nebere ohled na to, že cestující mají jiné starosti než ona a milejší než rozbor Platóna pod hvězdnou oblohou jim je bezpečí vlastní kajuty se špionážním románem. Snaží se je získat tím, že jim vypráví o svém obrácení v kapli Panny Marie Andělské, v té kapli, kde se modlíval a kde také zemřel František z Assisi. Je to jeden z rozho dujících okamžiků jejího života, tam v té prosté kapli se v ní něco zlomilo a poprvé padla na kolena. Není se čeho bát, říká Weilová nakonec, Hitler je jenom další „velké zvíře“, které přišlo ukořistit svět. Jenže svět lze získat jen tak, jak to udělal František, že se světu vnitřně ztratíme… V Londýně Simone nějakou dobu skutečně pracuje pro francouzskou exilovou vládu. Zároveň ji však čím dál více utlačují nasčítané obsese a neurózy, které si během života
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256990
Historie
Kam dál? V češtině jsou k dispozici dva výbory ze zápisků Simone Weilové. Ten první je překladem slavného svazku Tíže a milost, který uspořádal Gustav Thibon (Kalich, 2009). Druhý je původním českým výborem Evy Formánkové a nese název Dobro, mez a rovnováha (Mladá fronta, 1996). Kromě toho česky vyšla také monografie Dorothee Beyerové s názvem Simone Weilová (Refugium, 2008), zde je však nutné varovat před odbytou redakcí, která v knize zanechala desítky věcných,
vytvořila. Už od mládí například bojovala s příjmem potravy a nyní přestává jíst docela, s odůvodněním, že nemá nárok na víc než vojáci bo jující na frontě. Ze stejného důvodu už několik let nespává v posteli, ale na tvrdé zemi. Vždy žila asketicky, ale nyní její sebeomezování hraničí se sebedestrukcí. Tři hodiny spánku denně, přepracování, neutuchající migrény a odmítání jídla nakonec vedou ke zhroucení organismu. Je převezena do nemocnice, kde jí diagnostikují tuberkulózu. Po ně jakém čase ji přemístí do sanatoria, odkud píše poslední dopisy rodičům a bratrovi, kteří zůstali v Americe a jimž o své nemoci nic neřekla. Místo toho píše, snad v narážce na pohádku bratří Grimmů, kterou jí jako malé četli:
logických a stylistických omylů. Standardní biografií Simone Weilové je ta dvousvazková z pera Simone Pétrementové La vie de Simone Weil (Fayard, 1973). Zajímavým počinem z poslední doby je celovečerní, osobně laděný dokument Julie Haslettové An Encounter with Simone Weil (2010), dohledatelný na internetu. Za připomenutí stojí také divadelní inscenace o Simone Weilové Mlčky křičet, kterou v roce 2014 ve Studiu Hrdinů nastudoval Jan Nebeský.
Mám určitý pocit rostoucí vnitřní jistoty, že se ve mně nachází poklad z čistého zlata, jejž musím předat dál. Ovšem zkušenost a pozorování mých současníků mě zároveň stále více přesvědčují, že neexistuje nikdo, kdo by jej mohl přijmout. Naposledy shromáždí zbytek svých sil. Jen proto, aby se mohla přesu nout do sanatoria, které je určeno výhradně pro pracující v průmyslu. V té scéně jako by se ještě jednou zobrazil rozpor jejího života. Simone Weilová chce umřít mezi dělníky, a tak si zabalí své nejoblíbenější knihy: Platóna, Jana od Kříže a Bhagavadgítu. Už z nich mnoho nepřečte. Časně ráno 24. srpna 1943 upadne do kó matu a o půl jedenácté dopoledne
umírá. Příčinou smrti je podle lékařské zprávy selhání srdce, k ně muž došlo oslabením srdečního svalu v důsledku tuberkulózy plic a nedo statečné výživy. Jedny lokální noviny přinášejí zprávu s titulkem: „Francouzská učitelka si přivodila smrt hladem“. Ty druhé hlásají: „Smrt hladem. Podivná oběť francouzské učitelky“. Pohřbu se zúčastní devět lidí. Kněz, který měl provést obřad, zmešká vlak a nedorazí. Dělnické hnutí, za něž se tak prala, na ni ústy jednoho dělníka z Renaultu zavzpomíná takto: „Neuměla žít — byla moc učená a málo jedla.“ Autor je redaktor Hosta a spisovatel.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256990
Hostinec
Hostinec Ladislav Zedník
Dnešní Hostinec uvedu citací z básnické skladby finského autora Paava Haavikka: „Udělej tuto báseň obytnou pro mne i v zimě, lacinou, s komorami / a zařiď tam pokoj pro duši / a já budu velmi dlouho bydlet v těchto řádcích.“ A jaké jsou vaše básně pro únorový Hostinec? Šárka Kadavá
• • •
• • •
zastrč mě do zvukotěsného šuplíku svého psacího stolu jako už tolik básní napsaných v afektu bolestivých válek rozumu a citu
na prstem nakreslené mapě vyznačují ústa města která ve vášnivých válkách toužím zničit litosférický obal těl se rozpadá do neovladatelných částic navzájem působících navzájem milujících
až mě znovu objevíš po letech zjistíš
stovky přátel vidí na svítících displejích tvůj šťastný úsměv zatímco v bolestech padáš na kolena a v slzách prosíš jediného člověka aby tě miloval
Barbora Křenková Mys
že jsem měla pravdu silným stiskem laskavosti se obrysy mapy stírají a města se násilnými útoky něhy mění v sutiny v proudu neudržitelné energie v okamžiku velkého třesku ticho ohluší celý vesmír dvě těla vzejdou v jedno chaos přemění se ve smír
Jsem kamenitý mys A přece se umím ustrnout Nad tvou osamělostí • • •
miliony tváří se míjí v bezdotykovém prostoru kam v osamění toužíš jít tisíce dat si mezi sebou šeptají tvé jméno a hladí tě tlustými prsty po tvém nahém spícím těle
Otesaný vlnami Ustupuji ze svých pozic Ubírají mě a ubíjejí A přece jsem sám Kamennými pažemi napřažen Objímám zlovůli moře A čas z mých kostí Otrhává svaly
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256990