Poté se dalo do pohybu přes 50 nákladních a jízdních mul. Stará karavanní cesta vedoucí z Gángtóku k tibetské hranici strmě stoupala, ve dvou dnech vystoupali ze 1 600 m až po hraniční průsmyk Nathu La ve výšce 4 300 m n. m. Trek mohl postupovat kupředu pouze velmi pomalu, protože zima byla obdobím, kdy táhly z Tibetu do Bengálska velké karavany s vlnou. Jen za první den Schäfer napočítal okolo 600 plně naložených mul a jaků, kteří se pohybovali v protisměru. Večer před přechodem hranice tábořili u zamrzlého jezera Tsombo, oblíbenému shromaždišti démonů a duchů, jak je ujišťoval lovec Akhey. Nyní nastal 21. prosinec, den zimního slunovratu. To byl pro každého pravověrného příslušníka SS den oslav v rámci pohansko-germánských obyčejů, ať již byli v Berlíně, nebo se nacházeli na tibetské hranici. Němci sehnali pět metrických centů palivového dřeva na velký táborový oheň a zapálili „julové svícny“, zatímco se Wienert hrabal ve své krátkovlnné vysílačce tak dlouho, až se mu podařilo navázat spojení s domovem. Na rádiových vlnách se za velkého praskání vysílačky konečně ozývá řeč jejich ochránce Heinricha Himmlera. „Jeho klidný hlas zni odněkud ze Sudetengau, rozléhá se ledovou nocí pod Nathu La a“ všichni mu nadšeně naslouchají“.48 S pochodněmi v rukou se vydali na břeh jezera a Beger přitom skandoval: „Svatý plameni slunovratu, plápolej vzhůru!“ zatímco Schäfer zapaloval velkou hranici politou petrolejem. Kolem poletovaly jiskry a mužní emisaři německé vědy přitom nechávali zaznít tóny, které se v Himaláji mohly vyskytnout je výjimečně: „Plameni plápolej, stoupej s planoucím svitem vzhůru…“ Schäfer pak držel krátkou řeč a poznamenal: „Chválím všechny za to, že drželi pevně pohromadě a že nasazují všechny své síly pro další úspěch našich výzkumů, aby na nás mohla být naše vlast hrdá.“ V Berlíně zatím Heinrich Himmler podepsal povýšení svých emisarů v Tibetu do vyšších služebních hodností. Zdá se, že Schäfer tenkrát nic nevěděl ani neslyšel o listopadovém pogromu na Židy, alespoň o tom později ujišťoval v americkém zajetí: „Byl jsem tenkrát přece v Tibetu…,“ znělo jeho výmluva. V poledne příštího dne dosáhla karavana pohraničního průsmyku Nathu La ve výšce 4 300 metrů. Nejvyšší bod a zároveň hranice byl označen pyramidou z navršených kamenů. Tucty pestrých modlitebních vlaječek
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256844
a katangových šálů, mezitím již poničených bouřemi, se třepetalo v bouři, a posílalo tisíckrát do světa buddhistickou mantru: „Óm mani padmé húm.“ Také Němci tam uvázali své bílé hedvábné šály. Je jasný zimní den a nebe je bez mráčků, ledový vítr vane ze severu přes ostré horské hřebeny. Je odtud vidět vzhůru do Tibetu, do hustě zalesněného údolí Chumbi, které se v dálce ztrácí v široké, v zimním období hnědě zbarvené vysokohorské stepi, na východě na hranici s Bhútánem orámované ledově se blýskajícími šestitisícovkami. Nathu La je již celou věčnost nejdůležitějším hraničním přechodem do Tibetu. Je to prastará obchodní cesta mezi Indií a Zemí sněhu, sloužící nejen pro dopravu zboží, ale také vojákům a poutníkům. Průsmyk poskytuje nejkratší přístup k jihotibetským městům Gyantse, Shigatse a hlavně pak do Lhasy. Tímto širokým sedlem prchal v roce 1909 13. dalajláma před čínskými vojenskými jednotkami do svého dočasného čínského exilu, a v roce 1904 zde překročil cestou na Lhasy hranici Francis Younghusband, vedoucí britské vojenské expedice. Je to tedy opravdu historická půda. „Lha Gyal Lo!“ neboli „Bohové zvítězili!“ volají vždycky Tibeťané při překonání vysokohorských průsmyků. Jenže – o jaké bohy se jednalo tentokrát?
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256844
Kapitola pátá MEZIVLÁDÍ Turbulence v Tibetu Země, do které vstoupilo pět mladých důstojníků SS 22. prosince 1938, pro ně znamenala cíl jejich dlouho hýčkaných snů, příslib exotiky, tajemství a dobrodružství. Cítili se jako průkopníci a byli hrdí na to, že jsou prvními Němci na cestě do „zakázaného města“ Lhasy – území Tibetu už totiž procestovali jiní Němci, jako například Filchner nebo Tafel, ale ti nikdy nedosáhli hlavního města. Tibet byl v těchto letech zemí poznačenou hlubokou politickou rozervaností a nejistotou. Církevní a světskou vedoucí vrstvu zaměstnávaly intriky a boje mezi jednotlivými frakcemi. Země sněhu si již po desetiletí pěstovala izolaci, kterou si sama zvolila, jako zdánlivou záruku zachování země a jejího sociálního pořádku. V Tibetu panovala feudální teokracie, ve které byla pravidla a požadavky církve měřítkem všeho. Stále více Tibeťanů však cítilo, že tento systém již neodpovídá požadavkům moderní doby a budoucnosti. Stejně jako nemohly posvěcené amulety v letech 1903/1904 odvrátit od Tibeťanů kulky postupujících britských vojáků, jak to předtím lámové vojákům prorokovaly, nepomohly ani modlitební rituály tisíců mnichů, konané po celé dny, aby zabránily starým mocenským nárokům Číny na Tibet, které Čankajšek znovu zformuloval se vší důrazností. Tibet se musel vzdát své izolace od zbytku světa nebo ji alespoň zmírnit, pokud chtěl být vnímán a státoprávně uznán jako samostatný státní útvar. Tibet potřeboval, aby se dále rozvíjela jeho společenská infrastruktura, ke které patří vzdělání, doprava a zdravotnictví. Stoupenci konzervatismu
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256844