VLNY ČASU Mnozí si omývaly své duše ve vlnách, mořské slzy jsou dechu druh; a smrt zase druhem je vzdaného života jako tento život je smrt. DANDA
A pak, jak stále naslouchal, se najednou ten starý bráhman Tršódadhi postavil na nohy. Když tak učinil, podíval se směrem ke slonovi, a co nespatřil! Jako zasažením blesku náhle to sloní tělo zmizelo. Na jeho místě pak neuviděl zvíře, ale krále Rurua, poklidně stojícího přesně, jako by znovu ožil z minulého života. Ne dříve, nežli si ho mnich všiml, pak král samou radostí vykřikl: „Cha! Sotva jsem můj příběh zakončil, kletba ihned vypršela, takže jsem se vymanil z toho hrozného sloního těla, abych znovu získal svou, mně vlastní podobu člověka.“ A když se tak Tršódadhi díval směrem k němu, téměř samým údivem z věci uzřené dále opustil své tělo, z jeho hlavy překvapením skoro vyskočily i oči a na jeho těle se vztyčil každý chlup. Blízko vedle stromu totiž zničehonic stála i sama Vatsatarí v přesně takové podobě, v jaké ji Ruru popsal – se svou typickou, trochu nahnutou hlavou jako někdo, kdo je zabrán do poslechu, a její obrovské oči se otáčely jako za starých časů přímo zcela za Tršódadhim. A právě v ten 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256785
moment král Ruru zakřičel v úžasu a jako omámený: „Vatsatarí! Co? Vatsatarí! Cože? Získal jsem znovu snad i tebe navíc k mému životu?“ Jenže jakmile to starý bráhman zaslechl, nenadále v jeho těle jeho srdce poskočilo jako vysoká zvěř a každičký pozůstatek jeho záměrů v zaříkání se z jeho duše vypařil jako sen. Rozběhl se k nim s nohama, co připomínaly křídla, a nahlas vykřikl z utrpení, v zoufalství a nevěda, co vlastně řekl: „Ach! Je má! Ty královský lupiči, není tvoje, je má!“ Doběhl k nim a chvíli mezi nimi poletoval, pak se vrhnul na Vatsatarí, sevřel ji do náruče a políbil ji, plakaje v opojení ze žalu, pokání i potěšení, volaje ještě toto: „Ach! Jsi dražší než můj život, Vatsatarí! Ctnostná a překrásná ženo, odpusť mi za to, co jsem nevěděl!“ Načež pak, jak zvláštní! Když se mu vrhla kolem krku jemně lnoucími se rameny a opětovala jeho polibky svými vlastními, z jejích úst se uvolnil záchvat smíchu, který mu hřměl přímo do tváře. Jak se udiven zpět stáhl, podíval se znovu, a co neuviděl! V jeho pažích už nevisela Vatsatarí, ale jiná žena, jemu zcela neznámá, a jež na něj zírala upřeně s potupným výsměchem v jejích očích. Vzkřiknula: „Cha, Tršódadhi, já nejsem vůbec slepá, jak si myslíš, naopak tě vidím velmi dobře. A není to teď ani vůbec jednoduché rozhodnout, kdo je lepším a oddanějším milovníkem – zda tvá žena nebo ty. Zdá se totiž, že ona nebyla tolik oddaná jako ty, poněvadž potřebovala nějaký ten lék zapomnění, aby ti umožnila sehrát part askety, ve srovnání s nímž jsou ženy se svým odříkáním a pokáním jen holé nic. Jistojistě byla tvá láska k Vatsatarí obdivuhodná, neboť jsi pro ni zcela zapomněl zaříkat a směnil jsi celou horu svých zásluh za pouhý polibek. Ještě ti musím říct, abych tě utěšila, že to není žádná nebeská nymfa, komu jsi podlehl.“ Načež pak se smíchem zmizela. A jak Tršódadhi stál, zasáhl ho blesk ohromení, podíval se kolem sebe a no ne! Ruru se také ztratil a místo něj před ním pojednou stál Indra v přestrojení za zbožného 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256785
člověka. Pokoutně se na něho díval chladnýma očima a velmi pozvolna děl: „Och, Tršódadhi, moudrý usiluje o moudrost a získá alespoň pokoru. Jenže tvé zbožňování bylo falešné a nemohlo obstát. Jak právě ta žena řekla, hora tvých zásluh je zcela zničená a byla pohlcena během jediného okamžiku nečisté touhy jako stéblo suché trávy při lesním požáru. Jak experiment prokázal, lítost pro věci týkající se smyslového vnímání neuhasla ani v tobě, a jiskry domýšlivosti a egoismu či klamu v podobě žen dřímaly a číhaly v popelu tvé duše, přičemž potřebovaly jen lehký závan vzpomenutí, který by je rozdmýchal v planoucí oheň. Nyní jsi dovolil zármutku pro ztrátu starých a dávných světských vazeb, aby dobyl touhu po uznání či osvobození a nalomil napadrť tvou zaslíbenou oddanost. Bylo ti zároveň dáno za vinu, že máš zlověstné plány proti nebesům, neprýštící z osiva pravdy a prostosrdečné odevzdanosti osudu, avšak ze sobecké a uražené ješitnosti a zloby. Upadni tedy proto okamžitě za trest do těla psa bez ocasu. Potom by ses měl stát opicí a hned nato červem, následně hladovým, mršiny požírajícím rákšasou a dále šakalem a příslušníkem nízké kasty dombou, poté koželuhem a ihned zástupcem jiné nízké kasty čandálou, dále ženou a spoustou jiných vtělení utrápených duší... Jako kapka vody bys měl běžet vstříc nikdy nekončícímu sledu mizerných narození a za nic nestojících životů. Jeho konce nikdy nedohlédneš, ani nepostřehneš. Kvůli tvému jednání v tobě umřela tvá duše a obarvila se tak nesmazatelnou poskvrnou, že i oceán by mohl mnohem snáze pozbýt svého odstínu i slanosti, než tvá duše znovu nabude svou křišťálovou průzračnost vypráním její podstaty od takové inkoustové skvrny. Nato jako záblesk hromu ten obžalovaný bráhman vymizel do ztracena. Takže pak, když bůh se srpem měsíce na hlavě příběh dokončil, ihned se ho dcera sněžné hory zeptala: „Ó, nositeli měsíce, byla tedy 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256785