Už to nemá cenu. Dobře, dobře. Carla stiskne tlačítko bezpečnostního pásu a ten se svine, jako když práskne bičem, a s tím prásknutím se moje vnímání reality úplně vyjasní. Nina spí na zadním sedadle, je bledá, a i když několikrát řeknu její jméno, nevzbudí se. Teď když jí šaty úplně uschly, vidím na vybledlé látce skvrny, obrovské a beztvaré jako zamrzlý obraz velkého hejna medúz. Opravdu, Amando, tohle nemá smysl. Ale intuice mi říká, že musíme pokračovat. „Vezmu tohle zlatíčko do náručí,“ řekne tvá matka a otevře zadní dveře, dá si Nininu ruku kolem ramen a vyndá ji z auta, „a obě dvě si dopřejete pořádnou siestu.“ Musím odtud pryč, napadne mě. To jediné mi běží hlavou, když Carlu pozoruju, jak s námahou špičkou nohy zavírá dveře auta a nese mou dceru k domu. Záchranná vzdálenost se napne a ta nit, která nás propojuje, pak postaví na nohy i mě. Jdu za nimi a nespouštím oči z malé Nininy paže visící na Carliných zádech. Kolem domu není žádná tráva, jen samá hlína a prach. Dům stojí vepředu a za ním stranou malá stodola. Vzadu je vidět ohrady, asi pro koně, ale nikde na ( 100 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256715
dohled žádné zvíře není. Hledám tě. Trápí mě představa, že tě tam v domě potkám. Chci si vzít zpátky Ninu a znova nastoupit do auta. Nechci jít dovnitř. Ale tolik si potřebuju sednout, utéct ze slunce, napít se něčeho studeného a mé tělo jde dovnitř za Ninou. To není důležité. Vím, Davide, ale stejně si to všechno vyslechneš. Chvíli to trvá, než si moje oči zvyknou na přítmí v domě. Je tu málo nábytku a spousta věcí. Ošklivých, zbytečných věcí. Andělíčci, velké barevné krabice naskládané na sobě místo zásuvek, zlacené talíře na zdech, umělé květiny v obřích keramických vázách. Pro tvoji matku bych si představovala úplně jiný dům. Carla posadí Ninu do křesla. Je to proutěné křeslo s polštáři. Zahlédnu se v oválném zrcadle před sebou, jsem celá rudá a zpocená a v zrcadle vidím, že za mnou je ve vchodu závěs z plastových třásní a za ním topoly a auto. Carla říká, že jde připravit limonádu. Kuchyně je vlevo, vidím, jak z mrazáku vyndává formičku s ledem. „Kdybych věděla, že přijdeš, aspoň trochu bych uklidila,“ poznamená a natáhne se na polici pro dvě velké sklenice. ( 101 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256715
Popojdu dva kroky do kuchyně a jsem skoro u Carly. Vše je tu malé a tmavé. „A připravila bych něco dobrého. Vyprávěla jsem ti o těch svých máslových sušenkách, pamatuješ?“ Ano, pamatuju se. Vyprávěla mi o nich hned, jak jsme se poznaly. Nina a já jsme dorazily ten den ráno, můj muž se měl objevit až v sobotu. Dívala jsem se do schránky, pan Geser mi řekl, že nám tam pro každý případ nechá druhou sadu klíčů, a vtom jsem poprvé zahlédla tvou matku. Šla od svého domu se dvěma prázdnými plastovými kyblíky a ptala se mě, jestli taky z vody cítím ten zápach. Zaváhala jsem, trochu jsme se napily hned, jak jsme přijely, ale pro nás tu bylo všechno nové a všechno bylo cítit jinak, takže bychom nedokázaly říct, jestli je s vodou něco špatně. Carla ustaraně kývla a pokračovala po cestě kolem našeho pozemku. Když šla zpátky, už jsem v kuchyni vybalovala naše věci. Oknem jsem viděla, jak postavila oba kýble na zem, otevřela bránu, a potom je znovu odložila, aby ji zavřela. Byla vysoká a štíhlá, a i když měla v každé ruce těžký kýbl, teď zjevně plný, kráčela dál vzpřímeně a elegantně. Její zlaté sandály ( 102 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256715