To n y J udt : Zap o men u t é 20. s toletí
1 02
zákony – například desegregace – mohou být nebezpečné právě proto, že chtějí toto rozlišení setřít. Vita activa, její nejúplnější teoretický text, se v poslední instanci redukuje na jedinou, třebaže silnou myšlenku: že jsme ztratili smysl pro veřejný prostor, pro jednání v součinnosti, a namísto toho jsme se stali otroky vize lidského života, která sestává ze zvláštní kombinace „zhotovování“ – to je plod onoho omylu, že se homo faber dostal do středu politické teorie – a „dějin“, tj. nebezpečné víry v osud a předem určené výsledky, jíž Arendtová kladla za vinu tolik neštěstí našeho věku. To jsou hodnotné postřehy, byť trochu nereflektovaným způsobem komunitářské, a není těžké pochopit, proč se každá nová generace studentů domnívá, že v Arendtové našla trefného kritika své doby. Vzaty pohromadě však tyto náhledy nejsou zcela koherentní a v každém případě nenabízejí ani konceptuálně všezahrnující, ani historicky bohatý výklad toho, jak jsme se dostali tam, kde jsme. Stejně tak nepředkládají žádné prakticky aplikovatelné řešení jakéhokoli konkrétního politického nebo sociálního problému. To má ten důvod, že se Arendtová o vystavění takových všeobsáhlých výkladů nebo řešení nesnažila. Většina jejích textů byla původně koncipována jako samostatné přednášky, eseje nebo články; v těchto formách Arendtová vynikala. Skoro všechny její texty jsou v pravém slova smyslu příležitostné, zamýšlené jako reakce na konkrétní událost, krizi nebo problém. Protože se pak většina událostí, krizí a problémů jejího světa nakonec vracela k otázce totalitarismu a jeho příčin a důsledků, musíme její příspěvky k modernímu myšlení chápat jako variace na jediné téma: žijeme vprostřed politické krize, jejíž dosah dosud plně nechápeme, a musíme jednat (myšlením a skutkem) tak, abychom minimalizovali riziko, že zopakujeme zkušenosti 20. století. Nejprve je zapotřebí znovu si osvojit staré republikánské ctnosti slušnosti, umírněnosti, schopnosti vést veřejnou rozpravu a podobně (anebo si alespoň uvědomit, proč by bylo dobré si je osvojit). To není špatný výchozí bod pro moderní politickou teorii – a i v tomto případě Arendtová už záhy dospěla na pozici, kterou mezitím zaujali mnozí jiní. Jenže je to skutečně jenom výchozí bod. n
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256629
4. H annah Arendto vá a z lo
Řekl jsem, že Arendtová byla nejsilnější ve svých krátkých textech, když komentovala, hodnotila, kritizovala nebo jenom přemýšlela nahlas u příležitosti nějaké aktuální otázky. Některé eseje z Kohnova výboru, zvláště nevydaná stať z roku 1950 nebo 1951 s názvem „Vejce se ozývají“ (The Eggs Speak Up), podle mého soudu opravdu patří k jejím nejlepším. Tyto eseje by rovněž měly skoncovat s jistým obrazem Arendtové jako „teoretičky“ studené války, nebo dokonce intelektuální předchůdkyně „neokonzervatismu“.117 Není proto žádné překvapení, že její rozsáhlá korespondence s Mary McCarthyovou, nyní poprvé vydaná ve své úplnosti, je tak skvělé čtení.118 Arendtové dopisy nejsou nijak zvlášť intimní ani toho o ní příliš neprozrazují; projevuje v nich však svou uvolněnou a vřelou stránku. Arendtová zřejmě měla dojem, že McCarthyová patřila k nemnoha lidem, kteří postřehli, o co jí šlo (o Eichmannovi v Jeruzalémě McCarthyové říká: „Byla jsi jedinou čtenářkou, která pochopila něco, co jsem jinak nikdy nepřiznala – totiž že jsem tuto knihu napsala ve zvláštním stavu euforie.“119). Arendtová také projevuje výrazně více lidského citu, než někdy dokáže její dopisovatelka; po řadě velmi emocionálních dopisů z roku 1960, v nichž McCarthyová psala o své nové lásce (svém budoucím manželovi Jamesi Westovi) a nepříjemných obtížích, jež jí působí různí bývalí partneři a děti z předchozích manželství, je na Arendtové, aby svou přítelkyni jemným úderem vrátila zpátky na zem: „Nic si prosím nenamlouvej: neexistuje nikdo, koho by z čehokoliv, ať vlastnosti nebo zvyku, vyléčila pouhá žena, byť přesně o tom jsou všechny dívky přesvědčeny. Buď jsi ochotná jej přijmout ‚takového, jaký je‘, nebo jej raději nech být. Co bude se všemi těmi ubohými dětmi? Připadá mi trochu nerozumné
1 03
117/ Když probírá nově se objevující myšlenku, že vykořisťování, diktatura a korupce jsou jakýmsi menším zlem, píše Arendtová: „Jistí antitotalitáři dokonce už některá ‚menší zla‘ začali chválit, poněvadž ony nepříliš vzdálené doby, kdy tato zla vládla ve světě, jenž ještě neznal největší zla, působí ve srovnání s dneškem jako staré dobré časy. … Největší nebezpečí spojené s tím, že uznáme totalitarismus jako prokletí našeho století, by bylo to, že bychom se stali totalitarismem natolik posedlí, že bychom přestali vidět ona početná malá a ne tak malá zla, jimiž je dlážděna cesta do pekel.“ Arendtová, „The Eggs Speak Up“, str. 271, 272. 118/ Brightmanová (ed.), Between Friends. Podle editorky se jediné škrty ve vydané korespondenci týkají žalovatelných poznámek, většinou z pera McCarthyové. 119/ Tamtéž, str. 168.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256629
To n y J udt : Zap o men u t é 20. s toletí
10 4
připojovat k šoku z rozchodu rodičů šok z toho, že budou odloučeny od sebe navzájem. Jak však soudit, když člověk nic neví?“120 Když McCarthyová působila rozzlobeně, že Arendtová nadále udržuje přátelské styky s Bowdenem Broadwaterem, oním manželem, jehož McCarthyová opouštěla, Arendtová jí vyčinila: „Skutečnost je taková, že jsi ho přivedla do mého života, že bez tebe by se nikdy nestal – nikoliv osobním přítelem, jímž samozřejmě není – ale řekněme přítelem domu. Ale jakmile jsi ho sem umístila, nemůžeš ho prostě odstranit odtamtud, kde teď je. Dokud neudělá něco opravdu nehorázného, což zatím neudělal, a dokud se opravdu neobrátí proti Tobě, což se také zatím nestalo, nehodlám ho odsuzovat. … Tvrdíš, že mu nemůžeš věřit. Možná máš pravdu, možná ne, nemám ponětí. Překvapuje mě však, že dokážeš tak snadno zapomenout, že jsi mu věřila dost na to, abys za něj byla provdaná patnáct let.“121 Věkový rozdíl mezi oběma ženami nebyl velký (Arendtová se narodila roku 1906, McCarthyová roku 1912), ale čtenář nikdy není na pochybách, která z nich byla vyzrálá žena a která předčasně dospělá dívka. Korespondence se nenese vždycky ve vážném duchu. Očekávatelně je plná drbů, někdy zábavných. Arendtová nesnášela většinu francouzských intelektuálů, zvláště ty módní. V roce 1964 McCarthyové napsala: „Právě jsem dočetla Les Mots122 – a tak mě to znechutilo, že jsem skoro chtěla napsat recenzi téhle směsi nanejvýš komplikovaných lží. … Přečtu si les confessions od Simone – kvůli zajímavým klepům, ale také proto, že tenhle druh neupřímnosti začíná být docela fascinující.“ O pár měsíců později předkládá navazující hlášení: „Tohle [Síla okolnosti od de Beauvoirové] je jedna z nejvtipnějších knih, co jsem za poslední roky četla. Neuvěřitelné, že to nikdo neztrhal. Nehledě na to, jaký mám odpor k Sartrovi, tenhle kříž je zřejmě trestem za všechny jeho hříchy. Zvláště proto, že její neochvějná pravá láska k němu představuje jedinou polehčující okolnost v ‚obžalobě‘ proti ní. Skutečně velmi dojemné.“123 120/ Brightmanová (ed.), Between Friends, str. 75. 121/ Tamtéž, str. 103, 104. 122/ Tj. Sartrovu autobiografii Slova. Pozn. překl. 123/ Brightmanová (ed.), Between Friends, str. 172, 176.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256629