klopýtnou o berlích nebo upadnou, či si docela bezděčně přesunou rukou ochrnutou nohu, nepovažují se za ubožáky ani trpitele, neuvažují o tom, jak těžko se pohybují, a zrovna tak jako všechny jiné děti, když přebíhají ohradu nebo přecházejí ulici, myslí jen na to, kam mají namířeno. V dětství člověk svým zmrzačením netrpí, přenechává utrpení dospělým, kteří se na něj dívají. To všechno jsem si nejasně uvědomoval v prvních měsících, kdy jsem se vrátil z nemocnice, ale chápal jsem to spíš citem než rozumem. Po prostorném nemocničním pokoji jsem si musel zvykat na život v chaloupce, která mi najednou připadala maličká jak krabička od sirek. Když tatínek sundal kočárek z vozu a zavezl mě do kuchyně, užasl jsem, jak se zmenšila. Stůl s plyšovým přehozem, který měl vzorek ze samých růží, jako by teď zaplňoval celou místnost a můj kočárek se tam vešel jen taktak. Na cihlové podlážce před kamny seděla nějaká cizí kočka a olizovala se. „Čí je to kočka?“ zeptal jsem se, překvapený, že v téhle tak známé místnosti sedí najednou kočka, kterou jsem neodchoval. „To je Černuščino kotě,“ vysvětlovala mi Marie. „Pamatuješ se přece – měla je ještě, než jsi šel do nemocnice.“ Marie mi chtěla rychle povědět o všech důležitých událostech, které se seběhly, když jsem byl pryč. „Megy měla pět štěňat a tomu maličkému hnědému říkáme Alan. Víš, to je to štěňátko, co ti tatínek přinesl do nemocnice.“ Marie byla nadšená, že jsem zase doma, a kolikrát se už vyptávala maminky, jestli mě bude smět vozit v kočárku na procházky. Byla starší než já, oddaná a přemýšlivá, a když zrovna nepomáhala mamince, tiše seděla nad knížkou. Jen když se dověděla, že někdo 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256616
trápí zvíře, úplně vzkypěla rozhořčením a postavila se na jeho obranu, a tyhle boje jí zabraly nemálo času. Jednou, když viděla, jak se nějaký kočí naklonil z kozlíku a začal mrskat telátko, které bylo tak vyčerpané, že se sotva vleklo a nestačilo matce, vylezla až nahoru na vrata a křičela na něj, div se nezalkla slzami. Když telátko upadlo, boky celé potřísněné slinami, přeběhla Marie cestu a zastavila nad ním se zaťatými pěstmi. Kočí se už telátka ani nedotkl. Marie měla tmavé vlasy a hnědé oči a každou chvilku vyskočila, aby někomu něco podala. Tvrdila, že se jednou stane misionářkou a bude pomáhat ubohým černochům. Potom se zase rozhodla, že bude pomáhat čínským pohanům, ale trochu se bála, že by se mohla stát obětí krveprolití. V našem Věstníku bývaly někdy obrázky, které znázorňovaly, jak divoši vaří misionáře v kotlích, a já říkal Marii, že mnohem lepší než dát se zaživa uvařit je stát se obětí krveprolití, ale co to krveprolití je, o tom jsem neměl ovšem ani ponětí. Nejstarší z nás byla Jana a ta krmila drůbež a starala se o tři ovečky, které jí dal jeden honák, protože byly moc zesláblé a nemohly jít dál. Jana byla vysoká a nosila hlavu pěkně vzhůru. Pomáhala ženě místního pekaře paní Mulvaneyové s dětmi a dostávala za to pět šilinků týdně, a i když dala něco mamince, mohla si koupit, co ji jen napadlo. Začala nosit dlouhé sukně, vlasy si vyčesávala nahoru a měla kožené šněrovací botky, které jí sahaly skoro po kolena. Paní Mulvaneyová říkala, že jí moc sluší, a já jsem si to myslel také. Když jsme si s Janou vyšli na procházku, říkávala mi: „Ať se slušně chováš, a jestli potkáme paní Mulvaneyovou, koukej smeknout.“ Smekl jsem vždycky, když jsem na to celou cestu usilovně myslel, jenže většinou jsem zapomněl. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256616
Když jsem se vrátil z nemocnice, byla Jana u paní Mulvaneyové, a tak mi všechny novinky vypověděla Marie. Vyprávěla o kanárcích, o papouškovi kakadu, který se jmenoval Pat, o mé ochočené vačici a královském papouškovi, kterému pořád ještě nenarostl ocas. Krmila je den co den, ani jednou na to nezapomněla a dala kanárkům na vodu dvě nové konzervy od lososů. Podlážka Patovy klece potřebovala trochu vyčistit, ale jinak bylo všechno v bezvadném pořádku. Vačice pořád ještě škrábala, když ji vzal člověk do ruky, ale už ne tolik. Seděl jsem na kočárku – berle mi maminka schovala, protože jsem směl chodit jen hodinu denně – a díval jsem se, jak maminka přináší ubrus a prostírá k večeři. Marie přinesla z truhlíku na zadní verandě dříví do kamen a prohnilá prkna verandičky tlumila dupot jejích nohou. Teď když jsem byl doma, nemocnice mi připadala kdesi daleko a všechno, co jsem tam prožil, najednou ztrácelo na opravdovosti a zůstávalo mi v paměti jen jako nějaký příběh, jehož jsem byl svědkem. Všechny ty maličkosti, které se teď kolem mě děly, znovu vstupovaly do mého života, s novou svěžestí, s novým kouzlem. I háčky na hnědé kredenci, z kterých maminka sundávala šálky, mi připadaly nějaké zvláštní, jako bych poprvé viděl jejich blyštivé křivky. Na skříňce s potravinami, ke které mi maminka přisunula kočárek, stála lampa s rýhovaným stojanem, litinovým podstavcem a růžovým staromódním stínidlem. Večer ji tatínek sundával a rozsvěcel a pak ji postavili doprostřed stolu a na ubrusu pod ní se rýsoval jasný světelný kruh. Skříňka měla boční stěny z dírkovaného zinku a otvory pronikala do kuchyně vůně jídel. Nahoře ležela velká mucholapka, obdélník silného hnědého papíru potřený nějakou hnědou lepkavou hmotou na chytání much. Celý ten papír byl pokrytý vysokou 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256616