„Průvan rozbil okno,“ žasl, když vydloubával kousek seschlého starého kytu. „Na zadním schodišti stojí velké rozbité sklo, můžu z něj kousek vyříznout. Ještěže je to přesný obdélník, s jinými skly se tu člověk natrápí, než je zasadí…“ Okno bylo opravdu nahoře půlkruhové, s drobnou asymetrickou kostrou, téměř všechna skla byla křivá. Secesní dům, postavený dědečkem v těch nejlepších časech… Okna a dveře… Okna a dveře… Dokonce dítě chápe rozdíl: dveře jsou hranice. Za dveřmi je jiná místnost, jiný prostor. Když do něj člověk vstoupí, sám se změní. Nemůže se nezměnit. Zatímco okno propůjčuje své poznání jen načas. Když se do něj člověk podívá, okamžitě na to zapomene. Avšak to už se týká mých snů. Tenkrát, v den babiččiny smrti, nastala Vasilisina hodina. O smrti znala všechno. Co se má udělat. Omývat, strojit, oplakávat. Co oblékat, jaké pronášet modlitby, co jíst a co nejíst. Absolutně jsem se jí podřídila, bez sebemenšího zaváhání. A nejen já, ale i Anton. Všechno vzala jako samozřejmost, udílela pokyny a my jsme se jí podřídili. Večer jsme babičku svobodně uložili na roztažený jídelní stůl, drobné ruce měla pokorně překřížené na prsou, měla je podvázané starou punčochou, na čtyřikrát složený šátek jí jako postroj držel bradu, na očích jí ležely velké ošoupané pěťáky, které neznámo odkud vytáhla Vasilisa – že by je snad přinesla s sebou? U hlavy jí svítilo věčné světlo, před ikonou Vasilisa pomalu deklamovala cosi v církevní slovanštině. Seděla jsem na stoličce u stolu a loučila se s babičkou. Bylo mi čtyřiadvacet let. Bratři ani mí rodiče už nebyli naživu, ale o smrti rodičů jsem se dozvěděla až mnohem později, v těch letech jsme ještě nechápali, co znamená „deset let bez práva na korespondenci“… To byla první smrt, která se odehrála před mýma očima. Nemohu říct, že bych se bála. Stála jsem před tou nepostižitelnou událostí v té nejhlubší úctě a ze všech sil jsem se pokoušela pochopit, co se to děje – propast, která nepodléhala rozumu ani citu, která rozdělovala živé a mrtvé, a hlavně samu chvíli, v níž se živá a teplá babička proměnila ve zvláštní a nepotřebnou věc, kterou bylo třeba dát co nejrychleji pryč z očí, schovat ji co nejhloub do země. Všechno, co slavnostně a rozvážně dělala Vasilisa, bylo uklidňující právě proto,
100
kukockij_sazba_zdroj.indd 100
27.12.18 12:24 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256539
že bez všech těch jejích nepochopitelných pohybů nebylo možné ten studený předmět uklidit. Bílá košile, rubáš, nové kožené boty, které si Vasilisa nespokojeně prohlížela, jako by babička skutečně potřebovala tenhle lehký pár nových bot s tupou špičkou a okovanými dírkami na tkaničky, aby se vydala na pouť po lehkých záhrobních cestách… Anton Ivanovič nás poprosil, abychom rakev nevystavovaly v kostele, abychom kněze pozvaly domů. Všichni byli pod dohledem, všichni se báli. Vasilisa sevřela rty, přikývla a v předvečer pohřbu přivedla droboučkého staříka, kterému mohla svěřit, aby vyprovodil její dobroditelku. Sám Anton Ivanovič odjel na noc k příbuzným – vůbec nic o tom nechtěl vědět: měl dobré místo v továrně a špatný původ. Stařík, co k nám přišel domů, připomínal obyčejného žebráka. Z mošny však vytáhl bohoslužebné roucho a štólu, vzal si kříž duchovního a proměnil se v kněze. Na psacím stole umytém Vasilisou rozložil kousek vyšité látky. Byl to antimins s kousky relikvií – na něm vykonal eucharistii. Byla to první liturgie v mém životě. Do kostela nás nikdo nevodil – to byla otcova podmínka, pod níž dětem dovoloval bydlet u babičky. Ten druh tolstojovského křesťanství, v němž jsme byli vychováni poté, co nás babička ve třech čtyřech letech vrátila zpátky rodičům, zcela odmítal obřadní stránku náboženství, neuznával kostel, Bohorodičku, ikony ani svaté… Tentokrát jsem nesmírně toužila přijmout svátost oltářní, ale říct jsem to nedokázala. Pak kněz vykonal pohřební obřad. Když skončila tajná bohoslužba, stařík nepozorovaně zmizel – vprostřed noci. Nikdy jsem ho už neviděla. V noci po pohřbu jsem se probudila a odešla do kuchyně. Nevím proč. Možná abych se napila. V kuchyni, na svém obvyklém místě seděla babička ve svátečních tmavě modrých šatech s naškrobeným krajkovým límcem. Před sebou měla sklenici v kovovém podstavci. Babička pila čaj. Všechno vypadalo tak přirozeně, až jsem začala pochybovat, zda se mi to, že umřela, jen nezdálo. „Dáš si čaj?“ nabídla mi. Přikývla jsem. Konvice s vodou byla horká. Čaj v konvičce byl neuvěřitelně aromatický. Nalila jsem si čaj a posadila se vedle babičky. „Takže ty jsi neumřela?“ zeptala jsem se.
101
kukockij_sazba_zdroj.indd 101
27.12.18 12:24 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256539
Usmála se – rovné bílé zuby se jí zaleskly. Nechala si udělat nové zuby, napadlo mě, ale nic jsem neřekla, abych ji nepřivedla do rozpaků. „Jestli jsem umřela? Smrt není, Lenočko. Smrt není. Brzy se to dozvíš.“ Dopila jsem čaj. Mlčely jsme, bylo nám moc dobře. „Běž spát,“ řekla, a já jsem odešla a na nic jsem se neptala. Lehla jsem si do postele vedle Antona, který ze spánku cosi zahuhlal. A okamžitě jsme usnula. Co to bylo? Byl to sen? Nebyl to sen? Ani jedno, ani druhé? Něco třetího. Nevím, jak to pojmenovat. Ten třetí stav, za nímž sen i bdění zaostávají na stejnou vzdálenost… Teď, po tolika letech, se domnívám, že babička kromě toho malého rozhovoru řekla ještě něco jiného, ale to ostatní už paměť ne uchovala. Na celý život mi zůstalo jen pevné přesvědčení, že pokud se člověk nalézá uvnitř snu, i veškerý běžný život se proměňuje v sen… Skutečnost a sen jsou jako líc a rub jedné látky. Ale co si počít s třetím stavem? Je to jako v rýsování – pohled shora? S postupem let jsem měla stále větší zkušenost a naučila jsem se téměř bezchybně odlišovat jedno od druhého. Věci v obyčejném denním životě naprosto postrádají tajemství a skutečný obsah. Stává se, že se rozbije drahý šálek, člověku je nesmírně líto, když se pokazí milovaná věc, v naší rodině bylo kvůli chudobě i rodinné tradici zvykem šálky slepovat, rozbité věci opravovat, štupovat, látat kabáty i hrnce, ale když byla věc už opravdu nepoužitelná, vyhodila se. Věci ve snu nejsou tak úplně opravdové: šálek nedokáže vždycky pojmout vodu, jako by ho to nenaučili, a vůbec věci se ve snu neobjevují jen tak, samy od sebe, ale pouze ve chvíli, kdy jsou třeba, a jakmile přestávají být potřebné, okamžitě se vypaří. Jsou abstraktní do chvíle, než vás napadne: a jaký obrázek je na tomhle šálku? – v tu chvíli se obrázek objeví. Samy o sobě se věci ve snu nekazí a nestárnou, nemají vlastní život – na to jsem postupně přišla. Ale něco docela jiného je třetí stav. Právě podle chování věcí se nejsnadněji rozezná skutečný sen od toho, čemu říkám třetí stav. Například sklenice, kterou držela babička Jevgenija Fjodorovna, nebyla vůbec žádná sklenice. Byla to osobnost jako sama babička. Je možné, že měla vlastní, mně neznámé jméno. Byla velká, měla
102
kukockij_sazba_zdroj.indd 102
27.12.18 12:24 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256539