Dnes si hodlala umělecká díla vychutnat i s lehkým trnutím v zádech, jeţ zapříčinilo porušování příkazů jednoho z nejmocnějších muţů světa. Zvědavě nakoukla do komnaty, o níţ Armadal hovořil jako o ateliéru. Skrz obrovské skleněné výplně byl úchvatný výhled na pohoří, zvedající se na sever od hradu. Krajina na východě klesala do úrodných rovin, které patřily pod správu jejího otce. V dáli se třpytila hladina široké řeky. Ztěţka si povzdechla, jak silně zatouţila po svobodě. Raději se otočila a obhlédla místnost. Nejvíc ji překvapilo, ţe ateliér někdo zjevně často vyuţívá. Přes stojan s nedokončenou kresbou visel přehozený plášť. Na stolku stála karafa s vodou, ve váze klopily hlavy slunečnice. Postála před nedokončeným zátiším. Hm, pěkné. Ale přesně takové vílí. Dokonalé, bez špetky invence. Na širokém stole pod oknem leţely archy papíru a v nádobě stály pastelky v pestré škále odstínů. Serafína neuměla kreslit. Nikdy to ani nezkoušela. Teď ji úplně lákalo vzít barevnou tuţku do prstů a načmárat něco na bílou plochu, která jako by si o to sama říkala. Znovu ztěţka vzdychla. Představa, ţe sem pravidelný návštěvník, jehoţ identitu nebylo obtíţné uhodnout, dorazí a uvidí kostrbaté malůvky, její touhu spolehlivě zchladila. Přesunula se do galerie. Dlouhá místnost zabírala celé podlaţí severního křídla. Klenutý strop připomínal lodní kýl, byl zvednut aţ do podkroví a nacházel se ve výši dobrých pěti muţů. Jakmile překročila práh, napadlo ji, jak mocně dokáţe Armadal ovládnout prostor kolem sebe. Bez jeho doprovodu si nyní připadala malinkatá a dočista ztracená. Hned první plátno zobrazovalo epický příběh z vílí historie. Serafína se neřadila mezi znalce a milovníky výtvarného umění. Přesto si o kvalitě díla myslela svoje. Pracně vymalovat desítky postav a zvířat ve scéně z krvavé bitvy podle jejího mínění nevyvolávalo patřičně silný dojem. Spíš to působilo úmorně. Muţi bojovali v honosných šatech, po zuby ozbrojeni meči, dýkami, luky. Ušklíbla se. Zato jejich mrtví druhové 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256366
leţeli na zemi dočista nazí. A pěkně naturalisticky vyobrazení, jak s červenáním zjistila. Při pozornější analýze si všimla, ţe mezi vojáky se pohybují spoře oděné ţeny. Na obloze z podmračené šedi vystupoval průvod okřídlených bytostí nesoucích v rukou předměty, které by lidem slouţily k celebrování Boha. Divné. Poodstoupila. Z širší perspektivy usoudila, ţe se na obraze odehrává hned několik moţná vzájemně souvisejících událostí. V rohu seděla ţena s vytřeštěnýma očima obklopená skupinou osob s rukama zvednutýma k nebi. Serafíně naskočil pojem „vědma“, ale nebyla si zdaleka jistá, zda víly něco takového znají. Zavrtěla hlavou a pokročila k dalšímu plátnu. Tentýţ malíř, ačkoliv charakteristický rukopis se u znepřáteleného druhu rozeznával obtíţně, ztvárnil oslavu ve vznosném paláci. Opět namaloval nekonečné mnoţství dokonale zpracovaných figur. Serafína ukročila vzad a pokusila se obsáhnout celý obraz najednou. Ve chvíli ztišení a otevřenosti si uvědomila, ţe pravé centrum výjevu tvoří vysoká okna, jimiţ skrz vitráţe dopadají na shromáţdění šikmé paprsky. Aţ nadskočila. Dívala se na proud vílích run! Z ještě větší vzdálenosti se barevná sklíčka v oknech spojila ve znak výsosti. Korunovace první královny vílího rodu, vytanulo jí v hlavě. A nebyla to Elytrigie. Jmenovala se Tearlag. Vyzradily to taneční pozice rukou a květinové girlandy vinoucí se po zdech. Nikde vznešené jméno nenašla uvedené explicitně. Přesto si byla naprosto jista. Vrátila se k bitvě. Ach ano. Poráţka démonů z nitra ohnivé hory kníţetem Solasem. Spatřila magické symboly ve hře mraků, ve chvění křídel nebeských bytostí, ve vlnění trávy. V samém středu jejího těla se zrodilo poznání, stoupalo výš, zaplňovalo celý prostor pod kůţí, aţ vytrysklo konečky prstů ven jako mohutný proud energie, který dokázala ukočírovat pouze tak, ţe zvedla ruce nahoru a opsala jimi široký oblouk.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256366
„Grandiózní!“ vykřikla a ustoupila vzad. Do někoho vrazila. Pevné ruce ji uchopily pod rameny, aby neupadla. Lekla se a uskočila. Veškeré okouzlení vyprchalo jako sen nad ránem. Zírala do šedých očí místodrţícího. Pro Boha Svatého, kdy vešel dovnitř? Hm, on vlastně nepotřebuje k přesunu nohy a dveře. Ztěţka se nadechla, na plicích ji bodlo. Pozdravila. Jen souhlasně kývl. Ticho ji zavalilo jako sněhová lavina. Mozek přetíţený uměleckým záţitkem se snaţil rychle vykoumat vhodné řešení situace. Ach, ovšem. Vybavila si, co dostala za úkol. Co skutečně bude přinucena udělat. Sklopila oči. Zdvořile se poklonila. „Přečetla jsem tolik stránek Dějin válek, abych pochopila svůj omyl. Velmi se omlouvám za slova pronesená v zlosti. Opravdu mě mrzí, co jsem říkala. A souhlasím, ţe lidstvo si nezaslouţí nic jiného neţ skončit v pekle.“ Tak, a měla to za sebou. Momentálně nepociťovala ţádnou hrdost na příslušnost ke svému plemeni, tudíţ ani pokoření z hanlivého výroku. Jakoţe na jejích činech a prohlášeních beztoho vůbec nezáleţelo. A třeba Armadalovi způsobila potěšení. „Přeji si,“ promluvil tak tiše, aţ jí naskočila husí kůţe, „abys pokaţdé, kdyţ se mnou mluvíš, mi hleděla do očí.“ Zadrţela povzdech. Bleskově vyhladila obličej do naprosto nečitelného výrazu. Podívala se na místodrţícího a modlila se, aby nevyčetl ani stíny jejích myšlenek. Tísnivá odmlka nicméně pokračovala. Napadaly ji repliky společenských zdvořilostí, ale v dozvuku právě řečeného působily uměle. „Polední kraj tvoří pustá země bez lidí,“ pronesl stejným tónem. „Zato na východě se stále bojuje. Jestlipak víš, proč?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256366