Brian L. Weiss a Amy E. Weissová jsem od toho neočekávala. Když jsem měla písemně odpovědět na dotaz, proč chci cestu do minulosti podniknout, utvrdila jsem se ve svém odhodlání odhalit, proč vždycky všechno po nějakém čase vzdám a hodím za hlavu. Uvolněná a bez problémů jsem pak prozkoumala život, ve kterém jsem se jmenovala Sarah a žila jako vdova po statkáři v Anglii sedmnáctého století. Měla jsem tři děti, syna a dvě k nerozeznání si podobné dcery, dvojčata. Bylo mi jasné, že nejužší vztah mám k synovi, který mi velice pomohl udržet si ten kousek půdy zděděný po jeho zemřelém otci. Po manželově smrti jsem se opravdu ze všech sil zaměřila na to, abychom byli jako rodina soběstační a soudržní a zachovali si nezávislost. Byl to tvrdý život plný dřiny, ale mnoho let se mi dařilo a byla jsem za to na sebe pyšná. V té době bylo vzácné a neobvyklé, aby se žena bez manžela dokázala prosadit. A právě když už jsem si začínala být jistá, že je hrozba chudoby zažehnána, zahynul můj syn v nějaké bitvě. Bylo mu teprve osmnáct. Viděla jsem se, jak v našem domě bdím u jeho mrtvoly, naprosto zničená tou ztrátou. Moje současné já vědělo, že jej nemohli zabít někde v cizině, když mi vrátili jeho tělo. Navíc jsem měla silný pocit, že k vojsku nevstoupil dobrovolně, ale naverbovali ho nebo nějak přinutili. To bylo na tom všem to nejhorší. Celé dlouhé roky předtím jsem dřela, abych zajistila dětem bezpečný domov a poskytla jim svobodný a poměrně spokojený život. Tím, že jsem svého syna nedokázala uchránit před válkou, jsem ztratila své milované dítě a zároveň spolehlivého pomocníka při těžké práci na našem hospodářství. Jakýmsi zvláštním obratem jsem pak svého mrtvého syna najednou spatřila v uniformě vojáka z dob americké občanské války. Nedávalo mi to smysl. 98
ZAZRAKY SE DEJI_TISK.indd 98
26.4.2013 10:06:49 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256321
Zázraky se dějí Když jsem v tom životě putovala dál, viděla jsem, že navzdory krutému osudu dál obdělávám naši půdu a zachraňuju ji pro své dcery. Jedna z nich se vdala a měla rodinu a obě zůstaly na rodné půdě i po mé smrti. Ale už jsem to nebyla já a umírala jsem s pocitem, že ty veliké oběti, které jsem přinesla, a krušné časy, které jsem překonala, nebyly k ničemu, když jsem nakonec nedokázala ochránit svého syna. Když sezení skončilo, byla jsem hrozně rozcitlivělá a smutná ze ztráty, kterou jsem utrpěla před několika staletími. Následujícího dne jsem si chtěla na internetu vyhledat nějaké bližší informace. Nevěděla jsem, jestli se v době mého minulého života na britské půdě vůbec válčilo, a i když vím, že v Americe existovala branná povinnost, neměla jsem tušení, jestli tomu tak bylo i v Anglii. Zjištění, že v Británii došlo v té době ke třem občanským válkám, které trvaly od poloviny 17. století do jeho konce, mě ohromilo. To mi taky osvětlilo, proč jsem svého syna viděla v uniformě z americké občanské války, jediné občanské války, o které jsem něco věděla. Byl to nejjasnější náznak, jaký mi moje mysl dokázala o jeho smrti poskytnout. Mnoho vojáků na obou stranách přinutila ke vstupu do armády tehdejší vrchnost nebo vojenští velitelé. Velká část venkovanů v Anglii zaujímala k válce neutrální stanovisko, nestranili ani parlamentu, ani králi. Obě válčící strany mohly shromáždit vojsko jen násilím, tak, že nahnali schopné mladíky do svých řad. Ihned jsem si uvědomila, že můj tehdejší syn zemřel v britské občanské válce a že byl skutečně odveden proti své vůli. I když jsme byli „svobodní sedláci“, nebyli jsme bohatí a neměli jsme ve společnosti vysoké postavení. Proto byl můj syn vhodnou kořistí pro verbíře. Nikdo z veřejnosti ho nepostrádal a jeho rodina neměla dostatek prostředků, aby ho vyplatila. Podle odhadu historiků zahynulo během těch občanských 99
ZAZRAKY SE DEJI_TISK.indd 99
26.4.2013 10:06:49 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256321
Brian L. Weiss a Amy E. Weissová válek 185 000 mužů – skoro čtvrtina mužské populace tehdejší Anglie. Nakonec jsem si uvědomila, že tragédie toho života se se mnou táhla i dalšími inkarnacemi. Pořád ve mně přetrvával pocit, že se můžu lopotit, jak chci, že můžu být i úspěšná, ale pak pokaždé nevyhnutelně přijde nezdar, protože tu stále jsou okolnosti, které člověk nedokáže ovlivnit a předvídat. Zdrcená Sarah ve mně pořád zůstávala. Když jsem ale teď věděla, že příčinou mého opakujícího se nutkání vyskočit v kritickém okamžiku z rozjetého vlaku je právě tohle, dokázala jsem si představit, že Sarah a její rodinu nechávám za sebou, a meditovala jsem o svém osobním úspěchu v současném životě. Navíc se mi podařilo poznat ve své současné nejstarší dceři tu z dvojčat, která se pak provdala a měla rodinu, a přijít i na to, že můj současný syn byl v tamtom životě mým vnukem. Pochopila jsem tedy, že synova a dceřina potřeba, abych se jim věnovala a uznávala je v současném životě, pramení z jejich minulé zkušenosti se mnou coby Sarah. Ta po zdrcující ztrátě svého syna a veškerých iluzí už nedokázala s dcerami a vnoučaty navázat stejně blízký vztah jako s ním. Dnes pracuji na uskutečnění svých snů, jedu do Irska, vydávám svůj první román a raduji se ze svých tří dětí, se kterými jsme si blízcí a máme se moc rádi. Jsem vděčná za pilnost, houževnatost a pracovní morálku, která mi zbyla po Sarah, ale ještě vděčnější jsem za to, že jsem dostala příležitost uklidnit se a radovat se z výsledků své práce – to ona nikdy nezažila. Vědomí, že mě minulost pořád pronásleduje, mi umožnilo vynaložit důkladné úsilí, abych ji konečně nechala za sebou, postavila se čelem ke svému strachu z úspěchu, pojmenovala ho a nechala ten žal dávné Sarah pohřbený v Anglii i s jejím synem. Melanie Harrellová 100
ZAZRAKY SE DEJI_TISK.indd 100
26.4.2013 10:06:49 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256321