„Hele, nejsi nějaký rychlý?“ „Jen návrh,“ směje se. „Bez dětí by to byla určitě nuda.“ „Máš rád děti?“ „Rád? Já je miluju. Samozřejmě to nesmí být žádní rozmazlení haranti. A ten kluk, co byl u vás, ten je prima. Doufám, že ho zase brzy potkám.“ Polknu. Kdyby věděl, co neví. Nedokážu odhadnout, jak by se tvářil. Ono je sice hezké mluvit o prima klukovi, když neví, že je můj. Na to ani nevím, co odpovědět, tak raději mlčím. „Co vlastně děláš ty? Ať nemluvíme jenom o mně.“ „Já pracuju jako překladatelka pro jednu firmu v Brně.“ „Takže dojíždíš?“ „Ne, většinou to vše dělám doma.“ „To máš dobrý, ne?“ „Nemůžu si stěžovat. Navíc teď budou otevírat pobočku tady v Hradišti, tak nebudu muset jezdit do Brna.“ „Určitě dobrá výhoda.“ „Sice cest moc nemívám, většinou to zvládneme vyřešit telefonicky nebo přes emaily.“ Podívám se na hodinky, všimne si mého pohledu. „Už půjdeš?“ „Měla bych.“ I když se mi nechce, ale za chvíli bude večer a já mám dělat ještě jeden překlad. „Uvidíme se?“ „Záleží na tobě, já tě ráda uvidím.“ Políbí mě, dlouze, vášnivě. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256136
„Nejraději bych tě nikam nepustil.“ „Jsi se mnou teprve pár hodin.“ „Ale přijde mi, jako bych tě znal celou věčnost.“ Nevím, co mu na tohle mám říct. „V úterý přijede autobus z Prahy, takže musím být v hotelu. Lidi mají domluvené degustace vín v Pavlíčkově vinařství. Ale v sobotu jdu na svatbu. Co kdybys šla se mnou?“ Tímto mě zaskočí. „No,“ vydechnu, „to jsem nečekala, já ještě nevím, co bude v sobotu.“ Ráda bych šla, jenže tu je Kubík. „Nemusíš odpovídat hned. Dej mi na sebe kontakt, já se ti ozvu. Ale kdybys to věděla dřív, ozvi se, abych to domluvil se svatebčany.“ „No vidíš, abych jim tam nevadila.“ „Prosím tě,“ mávne rukou. „Jídlo navíc se tam vždy najde. A to číslo?“ Vytáhne mobil a já mu nadiktuju telefon. Na oplátku mě prozvoní, abych i já měla jeho. „Co kdybych tě svezl?“ „No...,“ odmlčím se a nejistě přešlápnu. Podívá se na mě. „Vezmu tě autem.“ „To by šlo.“ „Na motorce už ne?“ rýpne si. „Já myslím, že pro dnešek to stačilo.“ Vezme klíče z věšáku a vydáme se do garáže. Když ji otevře, dělám, že vidím úplně normální auto. Však je to jenom mercedes. Zabořím se do předního sedadla a rozhlížím se okolo. Páni, tak v takovém bouráku jsem ještě nejela. Všimne si, jak se rozhlížím, a
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256136
usměje se. Zrudnu a dělám, že mě děsně zajímá zip u kabelky. Nastartuje, pustí rádio a vyjede. „Budeš mě navigovat?“ „Ano. Jeďte na severozápad,“ vzpomenu si na tátovu navigaci. Z ní jsem kolikrát na větvi. Asi bych se podle ní někdy ztratila. Zasměje se. „Na sídliště trefím, dál si nechám poradit od tebe. Ale srozumitelně,“ mrkne na mě. „Tady bydlíš?“ podívá se na nízkou, žlutou bytovku s balkony. „Ano. Čtvrtý vchod, třetí patro.“ „To je hezké. Čtyři, tři. To se bude dobře pamatovat.“ Rozloučíme se polibkem a vystoupím z auta. Od vchodových dveří mu ještě zamávám. Pozdrav mi oplatí a odjede. S úsměvem vyběhnu schody k bytu. Já se snad zamilovala. V rychlosti se zuju a už pouštím notebook, abych nažhavila wifi a napsala Kamile. Ta bude koukat. „Ahoj, mám novinku.“ Napíšu jí na chat a čekám, zda se objeví online. Byla tam naposled před pěti minutami. Napustím si do skleničky vodu a stoupnu si k oknu. Kdoví co Kamila dělá, že není online. Zrovna teď, když se jí chci pochlubit. Z přemýšlení mě vytrhne mobil, který se mi rozehraje na stole. Kdo po mně touží? Vezmu ho do ruky a na obrazovce se mi ukáže, že tím volajícím je máma. „Ahoj, děje se něco?“ ozvu se. „Ahoj, mělo by se něco dít?“ 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256136