seděla na židli Monika, od její tváře bez jediné vrásky se odráželo světlo z lampy ležící na podlaze. A přímo před Jirkou, asi tři metry daleko, spočíval na své židli Klement Hrouda. Široký obličej s vysokým čelem a výrazným nosem, hluboké oči s mohutným obočím, řídké šedivé vlasy sčesané na stranu. Tmavý kabát z drahé látky rozepnutý, takže se jeho cípy vznášely jen centimetr nad podlahou. Veliké břicho se pod vestou s každým nádechem nadzdvihlo. V pravé ruce držel Klement Hrouda mezi buclatými prsty doutník. Z jeho špičky stoupal sotva viditelný proužek dýmu. Světlo přicházející zespoda způsobilo, že Hroudův nos vrhal přes obličej dlouhý stín. „Dobrý den,“ zamumlal Jirka automaticky, než si uvědomil, jak hloupě to v současné situaci zní. Monika se tiše zasmála, hned však přestala, jakmile Hrouda zdvihl ukazovák pravé ruky. Vydechl kouř a pomalu řekl: „Dobrý den, chlapče. Jmenuji se Klement Hrouda. Je mi jasné, že je ti tahle situace podobně nepříjemná jako mně samotnému. Zkraťme to tedy a pojďme rovnou k věci. Vidím, že se mě bojíš… Třeseš se. Ne, neboj se mě, prosím. Nechci ti ublížit a rozhodně tě tady nechci držet déle, než je nezbytně nutné. Jsi skoro dospělý, takže se můžeme bavit jako dospělí lidé, souhlasíš? Kolik je ti let? Třináct, že? A jmenuješ se Jirka Klimeš, mám pravdu?“ Jirka přikývl. Když Hrouda mluvil, tváře se mu nechutně natřásaly. Jirka se usilovně soustředil právě na takové detaily, aby zapomněl, jaký má ve skutečnosti strach. Oběma rukama pevně svíral okraje židle. „Když se tě pan Hrouda na něco zeptá, tak odpovíš nahlas, jasný?“ zavrčel mu do ucha Kraus, ale Hrouda ho pohybem ruky umlčel a shovívavě se na Jirku usmál. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256131
„Potřebuji od tebe vědět jenom jednu věc,“ pokračoval s úsměvem, „když mi odpovíš, oba vás pustím, slibuji. Kdo má teď ty součástky?“ Všechny oči se upřely na Jirku. Nevěděl, a tak jen pokrčil rameny a byl rád, že nemusí nic říkat. „Moji lidé mi pověděli,“ pokračoval Hrouda, „že je tvoje kamarádka Anastázie hodila do nějaké strouhy a odnesla je voda. Přemýšlel jsem o tom a pořád tomu nemůžu přijít na kloub, tak jsem doufal, že mi s tím pomůžeš. Pokud byly ty součástky pro tvého dědu… netvař se tak překvapeně, víme o tvém dědovi… Takže pokud byly ty součástky pro tvého dědu tak důležité, skoro rozdíl mezi životem a smrtí, proč je Anastázie zahodila, když ještě mohla utíkat? Musela přece vědět, že už je nikdy nikdo nenajde, nemám pravdu? Tak proč to udělala?“ „Nevím,“ pronesl Jirka a snažil se, aby jeho hlas zněl co nejklidněji. Součástky? Ty zelené žárovky patří do nějakého většího celku? Čelo Klementa Hroudy přeťala dlouhá vráska. „Chlapče, tohle není hra. Potřebuji nutně vědět, kde ty součástky skončily. Takže se tě zeptám ještě jednou. Dobře si rozmysli, co mi odpovíš. Víš, kde jsou ty součástky teď? Má je někdo z vašich lidí?“ Vašich lidí? Jakých lidí, proboha? Jirky se zmocnila úzkost. Hrouda si myslí, že Jirka s En vědí víc, než se k nim ve skutečnosti doneslo. Tohle nedopadne dobře. Proč tam En ty žárovky hodila? Nejspíš jenom nechtěla, aby se k nim dostal Kraus. Jednala zkratkovitě, bez rozmyslu… Ale uvěří tomu Hrouda? „Čekám,“ procedil Hrouda mezi zuby. Jirka zašeptal: „Nevím, kde jsou. Opravdu. Nemáme je. A nikdo nám nepomáhá. Děda nás jenom poprosil, abysme mu je přinesli. Nevíme ani, k čemu jsou dobré.“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256131
Hrouda mu beze slova hleděl do očí, Jirka se snažil ne uhnout pohledem, ale nakonec musel sklopit zrak. „Lžeš mi,“ řekl Hrouda temně, „lžeš. A já nemám rád, když se mi lže. A pan Kraus to taky nemá rád.“ Jakmile to Hrouda dořekl, mihla se Jirkovi před očima Krausova dlaň a ucítil štiplavou bolest ve tváři. Překvapeně vyjekl. Monika se zachichotala. Hrouda pokračoval: „Pomáhal jsi Patriku Galénovi odnést součástky z Prašiny. Ráno jste se plížili zpátky na Prašinu křovím od Muzea, aby vás nikdo neviděl. Večer jste se pro součástky vrátili a snažili se je donést zpátky dědovi. Myslím, že toho víš hodně. Myslím, že víš úplně všechno.“ „Ne, nic nevím, opravdu,“ vykoktal ze sebe Jirka a vzápětí dostal od Krause další ránu, až se mu zatmělo před očima. „Lžeš,“ ucedil Hrouda, „ale přestaňme už chodit kolem horké kaše. Asi jsi dědovi slíbil, že nic neprozradíš. Chápu. Já ti ale můžu slíbit, že tohle je jenom začátek. Pan Kraus se umí rozzlobit ještě mnohem víc, to mi věř. Takže naposledy po dobrém. Řekni mi pravdu a můžeš jít… Kde jsou teď ty součástky? A kde je stroj? Kde je stroj?!“ „Stroj? C‑cože?“ řekl Jirka. Další rána a po ní ještě jedna. Třikrát se Hrouda zeptal na stroj a třikrát se nedočkal odpovědi. Jaký stroj, o čem to mluví? běželo Jirkovi hlavou, zatímco dostával další políčky. Proboha, jaký stroj? Neví o žádném stroji! Co má říct?! Tváře mu hořely bolestí. „Dobře,“ zdvihl Hrouda ruku a Kraus přestal Jirku bít, „možná bude mít víc rozumu tvoje kamarádka.“ V Jirkovi hrklo. En. Ne, to ne! Jeho ať klidně bijí, ale En ať nechají na pokoji! Zacloumal sebou na židli, ale Krausova 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256131