„Heluško, máš to ale trápení.“ Paní Heřmanová zase sype kávu do hrnku, dvakrát nahlédne dovnitř a zalije ji horkou vodou z kastrůlku. „Děkuju,“ utrousí Helena tiše. „Nech ho být, malíře bláznivýho, nech ho, z toho by ses zbláznila za chvíli taky.“ „Chci mu pomoct.“ „Nemoci se musí léčit, to není jen tak,“ zvedla ukazovák a roztřesenou rukou podala Heleně hrnek. „Já vím. Když on si ubližuje, pije. Kdyby tolik nepil, ta nemoc by nemusela přijít.“ „Přišla by, přišla by stejně, Heluš.“ „Třeba ne taková a takhle brzo.“ „Co my víme,“ posadila se a bolestivě sykla. „Když nepije, je normální, pracuje, komunikuje, funguje.“ Helena vhodila do kávy dvě kostky. Neměla by. „Chlap jak pije, dál od něj, zažila jsem si svý. Můj muž na začátku nepil, ale začal potom,“ vyndala sáček a vymačkala citron do čaje. Helena si prohlížela fotky v rámečcích za jejími zády. Byly opřené jen tak v jedné z poliček a všechny byly černobílé. „Proč pil?“ zeptala se. „Já to, děvče, do teď nevím. Nemluvil. Nebo jen málo. Chtěl děti a já mu je nemohla dát.“ „To mi je líto.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256120
„Možná to bylo kvůli jiným věcem, co já vím. Je to dlouho. Ale ty děti si přál moc,“ usrkla čaje a rukou přejela po stole. Stále měla hezké ruce. „To mě mrzí.“ „Nemohla jsem mít děti, Heluško,“ řekla a semkla rty. „Ach bože.“ Hodiny na stěně tikají, kdosi prošel pod okny, klapání podpatků bylo slyšet ještě dlouho, pomalu sláblo, až se ztratilo kdesi za rohem. Paní Heřmanová palcem stírala kapku čaje z umakartu. Bílé vlasy jí hladily čelo. Tváře jako by byly propadlé, ale pořád ještě nesly stopu ušlechtilosti a dávné krásy. Mlčela a pokyvovala. „Přežila jsem pochod smrti, jsem rozená Falkensteinerová,“ podívala se teď Heleně do očí. Pomalu mrkala a v těch očích bylo cosi krásného a smutného. Snad se i na chviličku usmála. „To… to je strašná věc,“ zakoktala se Helena a sklopila víčka. Jako kdyby se teď do těch očí nemohla ani podívat. Stěžuje si, hází na ni své problémy, protože nemá komu, a ona zatím prožila takovou hrůzu. Takové utrpení. „Dvě stě kilometrů, čtrnáct dnů pěšky, Flossenbürg, Volary. Na nohách jsem měla obmotanou starou záclonu, půlku mi dala Edita. Přítelkyně. Ona byla z Brna, pochod nepřežila. Odvedli ji do lesa, tam ji zastřelili, spolu s ostatními, těmi slabšími,“ řekla jedním dechem. „Jak jste to mohla vydržet?“ „Doufáš. Pořád doufáš, že ještě ta poslední chvíle nepřišla, i když už mnohokrát nastala,“ odpověděla a přisunula k Heleně talířek s laskonkou. „Neumím si to ani představit.“ „Myslela jsem na maminku, ona mi vždy říkávala: ‚Nikdy se nevzdávej, dokud nevidíš na úplný konec, Hanele.‘“ Teď se odmlčela, oči jí zvlhly. „Maminku jsem viděla naposledy v Terezíně. Odjela do Osvětimi, sama.“ Helenu štípe v nose, neví, co říci, káva zhořkla. „Bylo tehdy chladné jaro, moc. A to děcko, Heluš, to děcko jsem nemohla mít, protože… dostala jsem ránu do břicha, krvácela jsem. Tím to bylo.“ „Je mi to tak líto.“ Helena nevěděla kam s očima. „Bylo mi dvacet dva.“ „Tak mladá…“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256120
„Všichni tam zůstali, Helenko, sestra, rodiče… Měla jsem mladší sestru, bylo jí šestnáct. V Terezíně jsme prožili docela hezké tři roky,“ odmlčela se, „i s tatínkem. Tatínek byl zbožný, my tolik ne, a on se za to na nás zlobil. Ale jen na oko, jen tak. Miloval nás. V Terezíně jsme se vídávali. Já se tam i zamilovala, představ si. Jenže pak… pak byl ten strašný transport do Osvětimi,“ dlouze se nadechla, „a byl konec.“ „A já vám tu říkám takový nedůležitý věci, měla bych se stydět,“ přerušila ji Helena. „Ba ne, Heluško, máš trápení s chlapem zatraceným. Zkus na něj zapomenout, když to není dobré teď, nebude ani potom. Mysli na sebe. Vím, že myslíš na ostatní, ale ty jsi důležitá. A moc!“ „Je to těžký, nevím, jestli to dokážu, copak můžu opustit nemocnýho?“ „Bojuj o svůj život, zasloužíš si rodinu, děti, ne věčné trápení s neschopným alkoholikem.“ „To ho položí.“ „Tebe by to položilo později,“ řekla naléhavě. „Snad ano,“ hlesla Helena. „Nikdy se nevzdávej, dokud nevidíš na úplný konec,“ sevřela teď Hana Heřmanová Heleninu ruku. Jako kdyby ji znala odmala. Jako kdyby si byly v životě jedinými blízkými.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256120