98
H a b s b u r ko v é
mraveniště podomních obchodníků a prodavačů vody a táhlý hlas muezzina, okouzlení vypravěčů příběhů, nářek žebráků povalujících se na zemi nebo volání bylinkářů... Tím vším Granada žila, to všechno bylo k vidění a slyšení na místech, která má cestovatel před očima, když se dívá z věží Alhambry, dnes již bez stráží. A také násilný a nehorázný obřad, jejž viděl a převyprávěl Hernán Pérez del Pulgar, kterého Karel V. pově 15) řil, aby vylíčil legendární události granadských bitev Velkého kapitána. Události, k nimž došlo v cizích zemích, jako například tažení v Neapolském království, budou čekat na pero jiných dějepisců. Pérez del Pulgar o nich podává jen stručnou zprávu, neboť – jak sám říká – „odvážím se psát jen o tom, co jsem viděl“. Takový hlas starého válečníka, který se obrací do minulosti, už cestovatel zná. Je jím hlas Bernala Díaze del Castilla, kdy znovu prožívá krvavou vřavu vojáků Hernána Cortése v Mexiku. „Stvrzuji, že to, co jsem slyšel a zažil jako očitý svědek, když jsem tam bojoval, vypíšu naprosto pravdivě“, píše autor Pravdivé historie dobývání Mexika. Stejně jako on i Pérez del Pulgar byl svědkem a účastníkem epopeje – prach, pot a železo –, o které vypráví ve Stručné historii hrdinských činů vynikajícího a věhlasného Velkého kapitána. Společně s Gonzalem Fernándezem z Córdoby, zvaným Velký kapitán, cválal na koni směrem ke Granadě a mezi dobyvatelovými kopími slyšel „šepot lidí“ téže noci, kdy bylo nařízeno zapálit bránu Bibataubín. Naše oči již nemohou vidět tu hořící bránu, jejíž plameny proměnily město v řeřavé uhlíky, jež přesto oživují popel muslimského města v podobě fontán a paláců, nočního vánku, jenž je provoněn květy pomerančovníků, které přinesli Arabové, a v podobě slov středověkých kronikářů, kteří nám vyprávějí o městě, jehož tajemství vyhledávali romantičtí cestovatelé 19. století. V Chateaubriandových očích byla Granada obrazem, jejž zahlédl ve snu, v očích Washingtona Irvinga procházejícího sály zchátralé a špinavé Alhambry prázdným kamenným divadlem, jehož kulisy ztraceného 15 G onzalo Fernández de Córdoba (1453–1515), kastilský šlechtic, politik a bojovník účastnící se dobývání Granady a válek Karla V. v Neapoli.
espana_blok1.indd 98
02.01.19 11:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256105
Gr a na da
99
města násrovských dvořanů chtěl autor oživit tím, že z nich učinil námět dějin světové literatury, proměnil je ve fikci stínů zrozených z rozvalin, v šepot příběhů a legend o princeznách nedosažitelných jako sochy ukryté mnoho sáhů pod zemí, o mistrech černé magie a kabalistech, kteří doprovázejí krále Boabdila. Stejně jako Benátky, i Granada byla po dlouhý čas místem dřímajícím ve svém niterném romantismu, potrhaným pergamenem a následně vyhlazeným slovy aristokratické melancholie. Poklidná a rafinovaná, obehnaná horami a ukotvená svými průhledy, korunovaná věčným věncem sněhu i růží; zde kul meče svých maurských hrdinů liberální spisovatel Francisco de Paula Martínez de la Rosa a prožíval svá rozervaná mladá léta proklínaný Ángel Ganivet, básník neuspořádané, ale hluboké filosofie a křehkého nostalgického smutku roku 1898. S Granadou je spojena převážná část života Federika Garcíi Lorky, který při procházkách nočními uličkami zaslechl zvučnou cikánskou píseň. A v Granadě, v orientální Granadě, v ústraní vily v ulici Antequeruela, Manuel de Falla hledal ticho a čas, neustále vyčerpáván strhujícím zvukem své hudby, jedinou nemedicínskou neřestí, jeho jediným ústupkem smrti.
Italský lesk Pokud si však cestovatel opojený Alhambrou myslí, že Granada je pouze vyprávěním o úpadku, a oplakává-li podle romantické módy pád Boabdila Mladšího, neboť jeho svět byl příliš krásný a slabý a zářící jako plamen lampy, opustí ten malý andaluský šperk, aniž pozná jednu z jejích nejkrásnějších tváří. Protože město na Darru a Genilu střeží uvnitř bezpočet tradic, z nichž jedna je složená ze střídání ohně a stínu, ze střídání světla a přítmí renesance. Přestože Granada nikdy nebyla jako Sevilla, přestože nikdy nebyla jako města na mořském břehu či na velkých řekách, přestože byla osamělá a ryzí, umenšená a natěsnaná na nížinu Vega, přestože nikdy nemohla směřovat jinam než na své vysoce postavené místo ve hvězdách, během 16. století v ní nechyběli neklidní mužové,
espana_blok1.indd 99
02.01.19 11:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256105
100
H a b s b u r ko v é
kteří cestovali a díky tomu, co viděli, se vrátili obohaceni, nechyběli v ní velmoži a kanovníci předhánějící se v tom, aby ukázali své kulturní bohatství a napodobovali mecenáše, kteří prosvětlovali Itálii s jejím leskem děl Donatellových, Raffaelových či Michelangelových. Císařskou a renesanční tradici, která vešla do Granady bezprostředně za kroky Katolických Veličenstev, dokonale symbolizují dva šlechtici: Íñigo Hurtado de Mendoza, druhý hrabě z Tendilly a první markýz z Mondéjaru, a jeho syn, diplomat a italianizující básník Diego Hurtado de Mendoza. Hrabě z Tendilly, most mezi středověkým a renesančním rytířem, hrdý šlechtic, válečník a vzdělanec, miloval italskou architekturu a byl také věrným poddaným Katolických Veličenstev, které v roli vyslance zastupoval v Římě a jako voják při útoku na Granadu. Hrabě, velitel Alhambry a generální kapitán království právě vyrvaného z rukou násrovského sultána, ochránce velkého italského humanisty Pedra Mártira de Angleríi, zkrotil maurskou vzpouru proti násilným konverzím, které prosazoval kardinál Cisneros, a přinesl s sebou do Granady podněty z Evropy, která nečinně přihlížela zániku starého světa. Diego de Hurtado, syn hraběte z Tendilly, humanista, jenž ztělesňuje obtížně dosažitelný renesanční ideál ustanovený ve Dvořanovi Baldassareho Castiglioneho a vychutnává si rafinovanost Benátek, Boloně, Paduy či Říma, bere do rukou někdy meč a jindy pero a sestavuje jednu z nejlepších knihoven Španělska 16. století, strávil svůj život mezi vyslaneckými úřady, knihami a bitvami, buď reprezentoval a hájil imperiální ideje, které již neodpovídaly Evropě rozdělené náboženskými konflikty a vzestupem novodobých států, nebo psal verše po vzoru petrarkovského ideálu určené Marině Aragonské, ženě, jejímž portrétováním pověřil v Benátkách Tiziana. Ne z pusté pýchy nebo na památku, či abych vyznával žal bez přestání či víc tě vídal než jen za čas dlouhý,
espana_blok1.indd 100
02.01.19 11:52
Ukázka elektronické knihy