Ale jak už je Pavlík dneska v ráži, tak sotva dopijou víno a dorazí provensálské baklažány a nastoupí spolu do výtahu, překvapí Sylvu tím, že zmáčkne knoflík šestého poschodí. Čekala totiž, že ji zas vyprovodí do přízemí (bar je v prvním poschodí) a před hotelem jí přivolá taxíka. To není omyl, jedeš se podívat na mou sbírku motýlů. Sylva neprotestuje. Nezná floskuli „podívat se na sbírku motýlů“, protože v Institutu I. P. Pavlova nenašla tahle floskule uplatnění: nebylo tam totiž žen, a pokud nějací gayové, tak ti si navzájem neukazují motýly. Takže čekala, že ten americký turista opravdu sbírá motýly a teď je uvidí napíchané pod sklem. Však zmýlila se a potom už bylo pozdě. Ale při tom, co se pak dělo, zafungovaly endorfiny, a proto neshledávala důvod se tomu bránit. Pavlíka pak sice nepřekvapilo, že je i tam zrzavá, ale přece jenom ho zaskočilo, že to vcelku vyzerá jako takový rozkošný zrzavý květ. A pak taky, že je panna. A ještě něco. Poprvé v životě měl pocit, že zažil něco opravdu výjimečného, naprosto s ničím nesrovnatelného. Ze spousty žen, jichž si dosud užil, stála zatím za zapamatování pouze ta poštovní lvice a potom ještě ta děvka z Konstatinových Lázní. Jenže tady se setkal s něčím, čemu se měl možná raději vyhnout. Ne, jinak: čemu se nemohl vyhnout.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256104
Stalo se, co se muselo stát, jak jsem pochopila později. Do deníčku, kdybych si jaký vedla, bych si teď zapsala: Můj zrzavý otvor, puklinku, jíž jsem za své liščí existence nepřikládala většího významu a snad jí i unáhleně pohrdala, zaplnil teď americký turista něčím docela roztomilým. A bylo to taky hodně podivné: totiž pořádně nepříjemné a přitom pořádně příjemné. Něco může být zároveň dobré a zároveň zlé, poučil mě kdysi v Institutu I. P. Pavlova Dmitrij Vasiljevič. A Nikolaj Stěpanovič, který byl mínění, že bych měla aspoň přičichnout i k latině, mi vyprávěl Horáciovu bajku Vestigia terrent (Varovné stopy). Liška odmítla jít za lvem, když totiž viděla, že všechny stopy vedou do lvího brlohu, ale žádné už ven. Ale americký turista, když mě vzal do svého brlohu, nechal mě z něho zas klidně odejít.
Hned ráno zavolali z konzulátu: okamžik, přepojíme Prahu. Ten telefonát samozřejmě čekal, i když ne tak nakvap. A když už ho pak dešifroval, zvěděl, že berou vážně jeho varování: pomocníka ihned odvolali a naloží s ním tak, jak se nakládá s double agenty. Pavlík položil sluchátko. Už mu to bylo putna. Trápila ho teď jiná věc. Opravdu trápila? Neexistuje pro to trochu jiné slovo?
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256104
Sylva má moc zvláštní oči. Do takových se ještě nikdy nedíval. A až teď si uvědomil, že z profilu má ten její půvab tak trochu liščí podobu. Ale nic proti tomu, naopak. Druhý telefonát z Prahy. Pokoušejí se mu co nejrychleji najít náhradního pomocníka. Ale nikdo z oslo vených se necítí kompetentní. Nikomu se za Pavlíkem jaksi nechce. Takže to chvilku potrvá. A Pavlík šifruje zpět: Opakuji, nechci už žádného pomocníka. Všechno si zvládnu sám. A položí zamyšleně sluchátko. Opravdu liščí půvab?
Moc mě mrzelo, že Praha, to město, co jsem poprvé uviděla poskládané z ledových kostek tam daleko na Sibiři, je pro mě jenom přestupní stanicí. Ještě bych si tady ráda pobyla, ještě bych se motala mezi lidmi, aniž by mi hrozilo, že mi šlápnou na můj už se kamsi vytrativší zrzavý chvost. V Praze všechno oproti původnímu Petrohradu a Moskvě komornější, melancholičtější. Ale musela jsem zas okamžitě pokračovat. Jenom si pořídit něco místo té komsomolské uniformy. Dlouho jsem si vybírala, abych si ten čas tady prodloužila. A tak jsem objevila zrcadla, která na mě trpělivě čekala v každé prodejně, kde nabízeli to, čím jsem teď měla vystřídat komsomolskou strůj. Jako lišku mě zrcadla nikdy moc neuchvátila, ale teď jsem
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256104