V předpolí Krakova Kde lehnouti? Byl bych věřil před půl rokem, že budu spáti v listopadu na holé zemi venku? Konečně dáváme si rozložiti nosítka pro raněné a na nich se ukládáme s dr. Ambrožem ku spaní, zalezše prve do Schlafsacků. Teplo bylo, ale od spodu to trochu protahovalo. Nemohu dlouho usnouti. Myšlenky letí tam do Čech… Asi o 11 hodině rozzuřil se prudký boj: pušky i strojní pušky pracují o překot a děla to dotvrzují.
Úterý 17. listopadu 1914 O půl sedmé vstáváme, zima s námi lomcuje. Každý snaží se během nebo skokem sestydlou krev rozehřáti. Zajímavá podívaná. Jižní svah výšiny 324 pln vojska. Dosud jsme na to nebyli zvyklí. Ono množství poskytuje jakýsi pocit bezpečnosti, bezstarostnosti, a to z toho i vyplývající kuráže a statečnosti. Slováci zpívají písně brzo melancholické – jako modlitbu – hned nato veselé – že se dobře vyspali, a konečně vojenské, aby si dodali kuráže. Veselost jest nakažlivá. Vjíždí do našich taťků a oni veseleji se dívají na svět. Zprávy: Hindenburg (viz Kdo byl kdo, str. 97) prý porazil Rusy, též našim se podařilo postoupiti a celý prudký útok zadržeti a zpět zatlačiti. V devět hodin odjíždí artilerie do boku a s ní 3. kompanie jako Bedeckung (viz Slovníček, str. 94). My jdeme v deset hodin směrem severním. Za báječné muziky rozvinuje se bitevní čára. Několik vojáků ještě mně odevzdává dopisy, peníze – znamenám si poslední jejich vzkazy. Obvyklé před bojem moje zaměstnání. Žel Bohu, že obyčejně každý, kdo odevzdá mně svoje věci, nevrátí se více. Jistě jakousi předtuchou jest každý muž naplněn. Postupujeme směrem severovýchodním jako reserva kroměřížské zeměbrany (25. pluk) mezi vesnice Zagórzyce a Luczyce. Rusové ustupují a my obsazujeme výšinu nad Sadowie a Marszowicemi. Jsme dosud jako reserva vzadu v údolí, ale střely dopadají hustě. První obětí je František Madl z Jindřichova Hradce. Kopal si na řep-
Štíhlá Ema Když Stanislav Suda pozoroval „těžké hmoždíře“, měl samozřejmě na mysli moždíře, což byla těžká dělostřelecká zbraň s krátkou a masivní hlavní střílející nejčastěji pod vysokým úhlem a používaná jako obléhací či pevnostní dělo. Pod
vysokým úhlem vystřelená velmi těžká střela měla padat téměř kolmo a svou energií prorážet betonová opevnění. Zatímco německá armáda používala za první světové války proslulý supertěžký moždíř ráže 42 cm přezdívaný Tlustá Berta, rakousko-uherská armáda nasazovala na haličské frontě zpočátku především moždíř vz. 1911 ráže 30,5 cm, jemuž vojáci říkali Štíhlá Ema. Tento výrobek Škodových závodů byl zařazen do výzbroje roku 1912 a jeho předností byla vysoká mobilnost odpovídající lehkému dělostřelectvu. Ema byla totiž od počátku konstruována pro motorovou přepravu – byla rozložitelná do tří samostatně přepravovaných celků. Protibetonové náboje pronikaly betonem až do hloubky dva metry, kdežto tříštivé zase dokázaly vytvořit kráter 8 metrů hluboký a zabíjet až do 400 metrů od výbuchu. Moždíř ráže 30,5 cm s kadencí 10 ran za hodinu obsluhovalo 12 osob; zde na haličské frontě u Brzeżan 1915
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256031
6. listopadu 1914–10. dubna 1915
Kdo byl kdo ministr vojenství
Náčrtek krytého bojového Rakousko-uherská „motorová baterie“ postavení s ubytovacím prostorem a vlčí jámou z c. k. armádní s 30,5cm moždíři vz. 1911 na pohlednici V. Hübschmanna brožury ném poli svůj zákop – kulka trefila ho do hlavy – obvázán leží na nosítkách. Dávám mu poslední pomazání. Po dvou hodinách zmírá, aniž by nabyl vědomí. Pochován jest v olšovém lesíčku na západ od Luczyce. Rusové po svém zvyku hledají reservy. Asi ve tři hodiny odpoledne nám posílají svoje cukrátka – šrapnely. Vlevo od nás, za stohem sena, zastřelen sluha od 38. domobraneckého a dragoun poraněn. Přes náš stoh sena přeletěl též jeden a asi 10 kroků od nás zaryl se jeho kapsl do země. Dostal jsem ho přece ven a schoval si ho. K večeru jdou naši vpřed. Za nimi. Jdu s ordonancí a ztratil jsem lékaře i Maděru. Sešli jsme z vrchu dolů do Sadowie pevně věříce v úplné bezpečí. Vždyť na kraji vesnice byl houfek našich důstojníků. Druhý teprve den jsem se dozvěděl, že naši mají půl vesnice, druhou půlku vesnice drží ještě Rusové. Bez přemýšlení, bez potuchy blízkého nebezpečí, vrátil jsem se zpět na návrší a tam nalezl jsem pluk, který za tmy uhnul se trochu vpravo na severovýchodě. Kde budeme dne spáti? Vojáci i důstojnictvo spí v zákopech, ale my žádných nemáme. Nikdy nepřistoupím na návrh některých pánů, abych vojáky vyhnal ze zákopů a sám si tam lehl. Zvítězil můj náhled a jdeme asi 100 kroků zpět, kde za tmy rýsuje se krásné nocturno lesíčka. Přicházíme se sanitní patrolou blíže. Ano, jest to březový lesík na malém, jakoby umělém, pahrbku. Hledáme stranu za větrem, ale tam samé trní. Bez večeře rozvinujeme svoje spací pytle a uléháme do nich. Doušek ještě krakovské kořalky – e pardon – liquere a kousek komisárku nahrazuje večeři. Konečně uléháme tedy do trní jako Izák. Za hlavou mně kdosi leží a občas kope. Na nohou leží Maděra – ten aspoň hřeje. Asi třikrát za noc přicházejí ranění, všichni do rukou. Ať jen mně někdo přeje dobré noci, pěkně se mu poděkuji.
přesněji ministr války byl v letech 1912– 1917 polní zbrojmistr svobodný pán Alexander Krobatin, jenž byl roku 1917 povýšen na polního maršála
Karl Kuk polní podmaršálek, v letech 1912–1916 velitel pevnosti Krakov, kterou dokázal ubránit před náporem Rusů, za což byl roku 1915 povýšen na polního zbrojmistra
generálmajor Richard generálmajor Artur von Richard-Rostoczil, velitel 95. domobranecké pěší divize, jejíž součástí byl i Sudův pluk a jež byla rozpuštěna už v září 1914; poté velitel 106. domobranecké pěší divize; od listopadu 1914 do září 1915 velitel 37. pěší brigády, září 1915 – březen 1916 velitel 15. pěší divize
Hindenburg
Středa 18. listopadu 1914 Ještě za tmy, před šestou, vzhůru. Pod spacím pytlem voda, jak se země rozehřála. Maděra spal na kterémsi sirotku (viz Slovníček, str. 99) a také ho rozehřál. Ze smutného k veselému věru nedaleko. Záhy z rána již to jde vesele. Jsme poblíže artilerie, která nás upozorňuje, bychom nezůstali za náspem, kam jsme se uchýlili, že tam brzo budou ruské rány padati. Jdeme tedy trochu zpět do hluboké cesty. A vskutku. Zprvu hovořily jen naše pušky, mašinky a kanóny. Sotva ale rozhovořila se ruská artilerie, již explodoval jejich granát právě na místě, kde jsme před malou chvílí byli. Ale i v našem útulku není bezpečno. Musíme ležeti ve vykopaných tam zákopech. Chvíli co chvíli hvízdá kulka přes hlavu. Asi o 10 hodině klidně snídáme krakovskou pastetu (viz Slovníček, str. 99). Na rozkaz brigadýra Kvietovského jdeme ještě více zpět. Zalézáme do stohu slámy. Tam skoro
polní maršál Paul von Hindenburg, vítěz nad Rusy u Tannenbergu a Mazurských jezer v srpnu a září 1914 a vrchní velitel německých armád na východní frontě
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256031
V předpolí Krakova
Ošetřování raněného v zákopech – feldkuráti působili jako duchovní útěcha na polních obvazištích a ošetřovnách
V druhé polovině listopadu 1914 už haličské bojiště pokrýval sníh
teplo. Zahrabáni až po uši tak sedíme. Naši nejsou doposud v prudkém boji i proto můžeme klidně odpočívati. Přijde-li který raněný, jest to pravidelně ten, který si sám ruku nebo prst prostřelil. Též mnoho simulantů se hlásilo. Ty lékař zahnal. Kdo pak se hlásil s bolením břicha, u toho nápravu získala porce opia. V poledne, místo oběda, dostali jsme poštu. A věru, že aspoň mne nasytila takovou radostí, že i později přinesený oběd nechal jsem nedotknutý. Radostné to bylo tehdy překvapení (následují 3 řádky začerněného textu, pozn. red.) od té doby vzal jsem jej do ruky, díval se naň, s ním hovořil… Dr. Ambrož dostal také dopis z domova, čte a najednou křičí. Dívám se udiveně, co se stalo a tu on vypráví: „Žena mi píše. Vidím z toho, že snad o mne stojíš.“ Můj Bože, o koho mám státi na světě. Chudákovi až slzy vyhrkly steskem po rodině. Zadumán sedím v myšlenkách… Kulky vesele hvízdají i sem. K večeru se dovídám, že prý v Luczyci na obvazišti není kněze. Jdu se tam podívati. Cesta tam k nepoznání, až přes kolena blátem. Kněz již tam jest, došel ráno. Shledávám se tam s dr. Zlámalem z Kvasic. Jeho otec tam býval lesníkem. Vesele rozmlouváme o dřívějších časech. Jest tam též největší Drückeberger (viz Slovníček, str. 99), ale též největší huba a nejprotivnější člověk na světě, oberleutnant Birnstein. Byl raněn lehce u Opole. Dokud myslel, že zůstaneme v Krakově, narukoval. Sotva slyšel dnes ostřejší hvizdot kulek, již vzal do zaječích. Na obvazišti v Luczyci si ho nikdo nevšímal, šel tedy se mnou ke stohům. Krásná cesta. Tma jako v pytli a nyní zpět tím blátem. Maděra zatím udělal lůžko ve stohu. S Martinovským vydlabali kutlochy pro mne a dr. Ambrože. Tam nám dali spací pytle a deky. Otvor zakryli stanovým plátnem. Nyní jsme vzali do našeho „pokojíčku“ i protivu Birnsteina, ale na takové místo, že v noci asi třikrát vypadl a sjel ze stohu dolů. Příjemná noc nebyla. Padal sníh a ostrý ledový vítr zaháněl ho do pytle, ba i pod šat. A přece ještě nám lépe, než oněm ubohým v zákopech. Děkujeme Pánu Bohu, že máme aspoň dosud slámu a stohy.
Čtvrtek 19. listopadu 1914 Celou noc rachotí rány. Zima mnou k ránu důkladně lomcuje a jak by ne, když nalezl jsem sníh až pod vestou zaprášený. Kašlu jako starý souchotinář. Jdu se podívati do bitevní čáry – lítají kulky kolem hlavy až příliš hustě. Dělostřelcům prý došla munice, ač mají Krakov za zády. Bývá tak obyčejně, když nejlépe jsou zastříleni, nemají čím. Dle střelby soudě, pokračují naši nalevo vpřed. Asi po desáté hodině, po mnohém
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256031