Vršatské Podhradie jednou málem vypálili a jednou vyhořelo doopravdy
Sidonií projíždí na kolech spousta turistů, kteří by se bez značek poztráceli v lese
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256029
Silvie Minářová ze spolku Svatá Sidonie je starousedlicí a zná mnoho historek
Soňa Zelisková nevidí. A tak občas vyrobí krásný hrnek, občas květináč
Tento pán a tito koně dodnes pomáhají ostatním v Sidonii, která byla dříve svatou
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256029
„To jsem nevěděl, že ta setkání bereš takto do hloubky,“ otočí se ke mně Tomáš Hamrlík, ředitel muzea v Bojkovicích: „To pak ta cesta má pro tebe daleko větší význam, než je vidět na povrchu.“ Brzy ráno mě Stanko odváží zpátky do Vlárského průsmyku. Přesně tam, kde mě včera vyzvedl. Nechci přerušit svoji pěší pouť po hranici. V autě se nečekaně dozvím, že na této cestě vystoupám kolem deseti kilometrů a kolem deseti kilometrů půjdu také dolů. To je asi zatím moje největší převýšení během jedné cesty. Je to dané tím sešíváním hranice – vycházením na hřeben a scházením dolů k lidem. Ale vypadá to, že většinu toho už mám za sebou. Dole u Strážnice už bude rovina a na kopce budu jen vzpomínat. Navíc mi to ani nepřijde. Stoupání většinou následuje po setkání, kdy si odpočinu a nasbírám nové příběhy a pocity. Než se rozhlédnu, už jsem nahoře.
OÛ È³Ûã Ë® §wÈ Ûǂà ȧwÛw® Ve Vlárském průsmyku přecházím přes vodu po železničním mostě – vede přes něj i turistická značka, takže to není nic, co by se tu nedělo běžně. Pak se odpojím od značky a jdu až přímo k hranici. Nahoru podél hranečníků se šplhá pěšinka a místy i cesta. Na státní hranici se můžu spolehnout. Je průchozí. Při stoupání, které má kolem pěti set metrů, se dost zdržím a hlavně propotím. Ale nahoře na louce – ty výhledy. Listnaté stromy kolem mi připadají, jako by to byla obrovská vlna listí, která se zastavila těsně u louky. Hlavou mi běhá spousta myšlenek, spousta představ. Užívám si to – a odpočívám. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256029