98 / Luboš Panda
HONZA, 12 LET
Začaly prázdniny. Konečně jsem byl zase doma a rovnou na celé dva měsíce. Škola a internát byly přes léto zavřené, takţe jiná moţnost ani nebyla. Na vysvědčení jsem měl skoro samé trojky a čtyřky. Naši tohle ale vůbec neřešili. Máma mi dokonce jako odměnu za to, ţe jsem postoupil do dalšího ročníku, upekla dort. Snědl jsem ho skoro celý sám. Byl přece můj. Máma měla přes prázdniny kratší pracovní dobu, takţe jsem se mohl flákat jen dopoledne. Odpoledne jsem musel pomáhat. Máma mě brala s sebou na nákup, abych jí pomohl nést tašky. Během školního roku předělali ve vsi konzum na samoobsluhu. Měl jsem z toho hroznou radost. Dřív jsme museli stát dlouhou frontu u pultu, a pak máma musela posunky sloţitě prodavačce vysvětlovat, co chce. Teď stačilo u dveří popadnout košík a člověk si mohl sám nabrat, co potřeboval. Dokonce i placení se dalo zvládnout bez mluvení. Pro slyšící lidi to asi velký rozdíl není, ale já se teď cítil strašně soběstačný. Denně jsem se ptal maminky, jestli není potřeba něco kou-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256019
Hluchavky / 99
pit, a ochotně jsem chodil do samoobsluhy. Úplně jako dospělák. Máma potřebovala, abych jí pomáhal i s úklidem a se zahradou. Táta měl přes léto nejvíc práce, a tak musela zvládnout celou domácnost sama. O víkendech jsme často měli návštěvy. Neslyšící lidé jsou hodně společenští, ale nemají si vţdycky s kým popovídat. Kaţdou chvíli se objevil někdo ze spoluţáků a přátel rodičů. Máma během léta napekla snad milion buchet, aby všechny pohostila. Mně hrozně bavilo se těchhle návštěv účastnit. Jednak jsem byl zvědavý, co se přihodilo nového. Jednak mě bavilo pozorovat cizí lidi při znakování, protoţe kaţdý pocházel odjinud a tím pádem znakoval malinko jinak. Přes léto jsem se naučil víc nových znaků neţ za celý rok ve škole. V té době ještě fungoval hradecký spolek neslyšících turistů, který přes léto organizoval kaţdou sobotu nějaký výlet. Kdyţ měl táta volno, přivstali jsme si a vyrazili s nimi. Většinou se sešlo tak dvacet třicet lidí a pochodovali jsme na nějaký hrad nebo památeční místo. Bylo to moc prima. Neslyšící tenkrát drţeli pohromadě mnohem víc neţ dnes. Měli jsme si pořád co povídat, ačkoliv jsme byli posbíraní z celého okolí a nevídali jsme se pravidelně. Já tam dokonce potkal několik dětí ze školy. Samozřejmě
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256019
100 / Luboš Panda
jen ty z neslyšících rodin. Slyšící rodiče by s dětmi na takovou akci nešli. Jazykovou a kulturní bariéru jsme si ostatně mohli ověřit i ve vlastním příbuzenstvu. Na začátku srpna slavil děda z tátovy strany šedesátiny a uspořádal velkou oslavu pro širokou rodinu. Byli jsme samozřejmě taky zvaní, a protoţe se jednalo o kulatiny, shodli se naši, ţe je slušnost se účastnit. Máma nás všechny nasoukala do svátečního oblečení a jeli jsme k prarodičům. Sešlo se opravdu hodně lidí a dopadlo to samozřejmě tak, jak naši předpokládali. Byli jsme tam jediní neslyšící, a tak nás posadili k samostatnému stolu a nikdo se s námi nebavil. Příbuzní přišli pozdravit, ale kdyţ jim došlo, ţe my jsme ta „divná“ rodina, honem se vytratili. Proč se snaţit komunikovat s hluchými?! Byli jsme na to v podstatě zvyklí. Povídali jsme si mezi sebou a máma nutila bráchu, aby nám překládal informace, které zaslechl v okolí. Po pár hodinách to ale tátu přestalo bavit a jelo se domů. To léto mi taky došlo, jak moc se brácha Pavel změnil. Netuším, co se stalo. Moţná s ním mlátila puberta, moţná se přihodilo něco, o čem mi rodiče neřekli. Kaţdopádně bráchu uţ čekal jen poslední ročník učňáku a bylo jasné, ţe za rok uţ ho doma nic neudrţí. Toulal se s kamarády, domů se chodil jen vyspat. Rodičům „odsekával“ a mě skoro ignoroval.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256019