Dostojevskij
V čem se Dostojevskij mýlil? Až budete prvně číst Bratry Karamazovy, budete mít možná pocit, že vyprávění neunesete. Četl jsem je horečnatě několik dní a nocí. Zločin a trest, Idiota, Běsy, Zápisky z mrtvého domu jsem už zvládal lépe. Uhranutě jsem se k Dostojevskému vracel. Během desítek let jsem začal chápat, že Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821–1881), jeden z největších spisovatelů lidstva, naštěstí překonal Dostojevského – náboženského filosofa. Jeho náboženská filosofie je mylná podobně, jako se mýlí filosofie Petra Chelčického (1390–1460), Lva Nikolajeviče Tolstého (1828–1910) nebo Mahátmy Gándhího (1869–1948). Nelze-li totiž jinak, je nutné násilí zastavit násilím (P1, s. 361). Lidé a lidské skupiny, kteří se ve jménu zisku zdrojů chovají násilně, chápou nenásilí jako projev slabosti a hlouposti. Čelit psychopatovi láskou je katastrofální nedorozumění. Zcela barvoslepý člověk ví, že existují barvy, ale jeho svět jsou odstíny bílé a černé. Psychopat ví, co je láska, podobně jako plně barvoslepý ví, co jsou barvy. Ví, že existuje, prožít ji schopen není. Lze se jen dohadovat, v jaké míře se svou životní zkušeností a onemocněním Dostojevskij podlehl (P2, s. 361) svému osobnímu cenzorovi, představiteli krajně konzervativní větve ruského politického myšlení K. P. Pobědonoscevovi. Jeden z ruských teologů, jeho současníků, o něm řekl, že věřil ze strachu. „‚Prosím znovu, aby mi bylo dovoleno toho thema opustit,‘ opakoval Petr Alexandrovič, „ale místo toho vám povím, pánové, jinou příhodu o samém Ivanu Fjodorovičovi, velmi zajímavou a příznačnou příhodu. Není to víc než pět dní, co zde ve společnosti, byla to hlavně dámská společnost, při sporu slavnostně hlásal, že na celém světě není naprosto nic, co by lidi nutilo milovat své bližní, že neexistuje přírodní zákon, podle kterého člověk miluje lidstvo, a že jestliže byla a dosud na světě je láska k lidem, není to způsobeno přirozeným zákonem, nýbrž jedině tím, že lidé věřili ve svou nesmrtelnost. Ivan Fjodorovič k tomu mimochodem dodal, že právě v tom záleží přirozený zákon, takže
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256012
kdyby byla v lidstvu zničena víra v nesmrtelnost, vyhasla by v něm hned nejen láska, ale vůbec každá živá síla udržující na světě život. A nejen to: pak už by nic nebylo nemorální, všechno by bylo dovoleno, i lidojedství. Ale ani to nestačí, a skončil tedy tvrzením, že pro každého jednotlivce, jako jsme třeba my, nevěří-li v Boha a ve svou nesmrtelnost, musí se mravní zákon přírody okamžitě změnit v pravý opak dřívějšího náboženského zákona, a že sobectví zahrnující i zločin má být člověku nejen dovoleno, ale i uznáno v takovém jeho postavení za nutné, nejrozumnější a takřka nejušlechtilejší východisko. Podle tohoto paradoxu můžete posuzovat, pánové, i všechno ostatní, co ráčí hlásat náš milý výstředník a milovník paradoxů Ivan Fjodorovič, a co ho snad ještě napadne.‘ ‚Promiňte,‘ náhle a nečekaně zvolal Dimitrij Fjodorovič, ‚abych se nepřeslechl: zločin má být nejen dovolen, ale dokonce uznán za nejnutnější a nejrozumnější východisko pro každého atheistu? Bylo to tak, nebo ne?‘ ‚Ano, tak to bylo,‘ odpověděl otec Paisij.“ Z toho, co je známo dnes, mám dojem, že čtyři výroky tohoto odstavce jednoho z největších románů světové literatury jsou mylné. Dostojevskij je vložil do úst Ivanu Karamazovovi coby nepřímou kritiku dobového materialismu a ateismu. První mylný výrok: „… na celém světě není naprosto nic, co by lidi nutilo milovat své bližní, že neexistuje přírodní zákon, podle kterého člověk miluje lidstvo.“ Přírodní „zákon“ tohoto druhu existuje. Mám na mysli biologickou a kulturní evoluci. Pojmem „miluje“ mám na mysli altruismus, altruistické odměňování, altruistické trestání a kooperaci, které se opírají o mentalizaci neboli schopnost číst duševní stavy svých bližních včetně empatie neboli schopnosti ve svém nitru modelovat citový stav svého bližního, dále o sebeuvědomování a jazyk. Druhý mylný výrok: „… jestliže byla a dosud na světě je láska k lidem, není to způsobeno přirozeným zákonem, nýbrž jedině tím, že lidé věřili ve svou nesmrtelnost... že právě v tom záleží přirozený zákon.“ Jestliže byla a dosud na světě je láska k lidem, jde o jeden z projevů biologické i kulturní evoluce. Pojmy nesmrtelnost a spása užívané Dostojevským jsou kulturní výtvor užívaný jen v některých kulturách. Například buddhistická, hinduistická, taoistická, konfuciánská ani šintoistická tradice je v tomto smyslu neznají.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256012
Třetí mylný výrok: „... kdyby byla v lidstvu zničena víra v nesmrtelnost, vyhasla by v něm hned nejen láska, ale vůbec každá živá síla udržující na světě život. A nejen to: pak už by nic nebylo nemorální, všechno by bylo dovoleno, i lidojedství.“ Výsledkem biologické evoluce je „citový“ a „sociální“ mozek sociálně žijících primátů, který jsme podědili. Kooperace, altruismus, altruistické trestání a odměňování snižují, nicméně nevylučují pravděpodobnost destrukce vlastní skupiny „zvnitřku“ jejími vlastními příslušníky, například psychopaty. Zkušenost říká, že v některých lidech, kteří v nesmrtelnost nevěří, láska z tohoto důvodu nevyhasne. A naopak: v některých lidech, kteří v nesmrtelnost věří, i ta nejprostší láska vyhasíná, nebo jí nejsou k druhému člověku schopni, někdy právě z tohoto důvodu. Příkladem mohou být náboženští teroristé bez ohledu na druh víry. Lidské skupiny, jejichž příslušníci v křesťanskou nesmrtelnost nevěří, například hinduisté, buddhisté, konfuciáni, taoisté a další, se z tohoto důvodu zevnitř neničí. Čtvrtý mylný výrok: „... pro každého jednotlivce, jako jsme třeba my, nevěří-li v Boha a ve svou nesmrtelnost, musí se mravní zákon přírody okamžitě změnit v pravý opak dřívějšího náboženského zákona, a že sobectví zahrnující i zločin má být člověku nejen dovoleno, ale i uznáno v takovém jeho postavení za nutné, nejrozumnější a takřka nejušlechtilejší východisko.“ Lidem nevěřícím ani v boha (nebo bohy), ani ve svou nesmrtelnost sobectví zahrnující i zločin dovoleno není a v takovém jejich postavení za nutné nejrozumnější a takřka nejušlechtilejší východisko rovněž uznáno není. Lidské skupiny chápou sobecké zločince jako parazity a mohou-li, chovají se k nim tak. Zkušenost říká, že sobečtí a zločinní byli, jsou a budou někteří lidé v boha nebo bohy a nesmrtelnost věřící (nápadnými příklady byli a jsou početní představitelé různých církví, ale i někteří „řadoví“ věřící), stejně jako někteří lidé v boha nebo bohy a nesmrtelnost nevěřící. A naopak: nesobečtí, nezločinní a altruističtí až k sebeoběti byli, jsou a budou jak někteří lidé v boha nebo bohy a nesmrtelnost věřící, tak někteří lidé v boha nebo bohy a nesmrtelnost nevěřící. Mezi zcela normálními intelektově a citově rozvinutými lidmi (stejně jako mezi kriminálními, ale i nekriminálními sociálně úspěšnými psychopaty) byli, jsou a budou jak lidé nábožensky věřící, tak lidé nábožensky nevěřící. Z toho plyne, že společným jmenovatelem destruktivního chování není náboženská víra nebo nevíra, ale struktura osobnosti a její sociální vztahy, které víru stejně jako nevíru užijí coby nástroj.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256012