už moc roků. Paní doktorka z kožního mi nepomůže, ona nádory nevidí, já také ne, to se pozná pohmatem (tekutina), když začínají (maz). A oni na kůži samozřejmě nesahají, to poznám jenom já.“ Středa 19. 9. 1979: „Potřebuji napsat recept na Algenu. Vždy, když jedu vlakem, vypadá to, že se mi roztřepe celá nervová soustava, mám pocity bolesti (křeče nervové), jako např. u revmatismu, ale vy mi Algenu moc nechcete dávat. Ale v poslední době mě to naštvalo, protože mě při tom rozbolela hlava, naposled mě bolela celou noc, takže Vás prosím o předpis na Algenu. Jinak ji často nepoužívám, jen tak jedenkrát za tři týdny, když jedu domů k rodičům… Šla jsem po roce do Ústavu kosmetiky, zkusila jsem doporučovanou masáž obličeje a krku, ovšem jaksi šíleným chorobným způsobem stále reaguje moje kůže, plno tukových (asi) nádorů na povrchu kůže, což si sice dokážu vymáčknout. Moje kůže stále vypadá zvráskovatělá a suchá.“ Dopis z roku 1980: „Nemohu pracovat, jedině s velkým přemáháním, totální únava, musím jít do toho důchodu a veškeré dlouholeté mé schizofrenické utrpení bylo zbytečné, protože kdybych byla odešla dříve, byla jsem zdravá – z toho bývalý schizofrenický drobný třes – budím se v noci, spím cca pět až šest hodin – na nervy málo – připadám si jako psací stroj – poprvé nejsem schopna nervy zvládnout – chodím jak spící ecce homo… Na kůži už tak chorobně nemyslím, ale stále je mi zle, únava.“ Přibližně rok 1982. V žádosti o přijetí do domova důchodců pacientka píše mimo jiné: „Poslední roky žiji naprosto osamoceně, nemám v Hranicích známé, natož přátele (díky diagnóze) a s přibývajícími léty na mě jdou deprese z osamělosti… Již osm let se mi abnormálně na můj věk svrašťuje pleť. V posledním roce to pokračuje nebývalým tempem, všechno je už svraštělé za ty roky, dělají se mi přímo rýhy, a ne vrásky. Já jsem pro zlepšení stavu pleti dělala, co mi bylo doporučeno – mastný krém, pleťové mléko, masáže – a přesto se pleť jenom zhoršovala. Já se s touto abnormalitou nedokáži vyrovnat, a také z tohoto důvodu chci být mezi starými lidmi, vypadám stařeji než oni… I jinak se fysicky cítím moc špatně, od loňského roku mi začaly fialovět nohy i ruce, já nemohu na nohy a taky vůbec nic těžkého v rukou nemohu unést jak dřív. Myslím, že možná je to s tou kůží nějaká fysická nemoc. Taky i když skoro nic nedělám, jsem pořád unavená.“ 98 / B o l e s t v p s yc h i at r i i Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256011
Rok 1983: „V roce 1967 jsem poprvé byla hospitalizována v psychiatrické léčebně s diagnózou schizofrenie, dostávala jsem atropinové šoky, byla jsem tam půl roku. Potom jsem pravidelně navštěvovala psychiatra a brala prášky, mohla jsem pracovat. V léčebně jsem byla ještě jednou, pocit, že mám rakovinu, pocit smrti. Největší potíže neurotické a psychické začaly v roce 1973. Pracovala jsem jako plánovač. Začala jsem být silně neklidná, pocity strachu z práce, že ji nezvládnu, stále dokola jsem musela kontrolovat čísla a ještě jsem si nebyla jistá. V březnu – květnu 1973 jsem odešla na léčení, dostávala jsem inzulin. Při rentgenu nález nádoru v hlavě, po různých vyšetřeních (lumbálka, náfuk plynu do hlavy a rentgen) nález odvolán. Po nástupu do práce jsem ze zdravotních důvodů požádala o přeřazení a začala pracovat jako písařka. Plat mi šel o 300 Kč dolů. Myslela jsem, že mechanickou práci zvládnu, ale neklid, těžká neuróza zůstala, začal třas, chvění, úzkost a strach z psaní, nemohla jsem přečíst koncepty, strach z diktátů, menší paměť, do práce jsem chodila strachy bez sebe. Celá tyhle léta od roku 1974 mi můj vedoucí říkal a psal do kádrových materiálů, že jsem těžce nevyléčitelně nemocná a že mám jít do důchodu, že kvůli mně nemohou pracovat. To moje obtíže jen zhoršovalo a zanevřela jsem na kolektiv a vůbec lidi. Pracovala jsem denně deset až dvanáct hodin, aby si na mě nemohli stěžovat. Ale můj zdravotní stav se zhoršoval, chodila jsem do práce v úzkosti a stresu, neurotizována strachem, že práci nezvládnu, později jsem v tom prostředí začala mívat i špatné myšlení, vynořovaly se mi slova a věty, kterých jsem se děsila, protože mi připomínaly mé prvé onemocnění – hlasy. Doma o samotě a po spánku jsem se vždy zklidnila a myšlení bylo dobré. Jak jsem šla do práce, začalo to znovu a tak jsem pracovala úděsně až do r. 81, než jsem šla do důchodu. Od roku 1973 každý rok jsem se léčila v léčebně. Tam bylo myšlení dobré, jen strach z práce, až se vrátím, zůstával a neklid. Vždy když jsem se vrátila, začalo vše znovu. Vše jsem doktorům neříkala, stydím se, že mám schizofrenii a také proto, že mám smrtelný strach z léčby atropinovými šoky. Také občas mívám údobí pocity, že umřu hned, brzo. Někdy to zvládám bez návštěvy léčebny, nikdo to na mě nepozná, trápím se a mám děs vnitřní, někdy zešílím. Vždy se mi vtírá myšlenka, že ten zhoubný nádor v mozku mám B o l e s t u s c h i zo f r e n i e / 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256011
a nepomohou mi žádné rozumné řeči. Tyto záchvaty jsem už měla mockrát, chodila jsem s nimi i do práce, teď už na to nemám zdraví, vědomí často neztrácím, ale jsem děsem bez sebe. Celá léta 1973 do roku 1981 mi léčení nikdy nepomohlo, vše se vždy vracelo. A tak jsem musela v roce 1981 do důchodu. V současné době mám klid v myšlení, ale ostatní potíže, jako neklid, chvění a hlavně strach, že nezvládnu žádnou práci, zůstávají. Mám občas špatné spaní, i když beru prášky. Z výše uvedených důvodů si netroufám jít na žádnou novou práci, vrátily by se mi potíže s myšlením a já se schizofrenie úděsně bojím, protože záchvaty jsou hrozné a je nevyléčitelná.“ Mám-li zpětně hodnotit příznaky popisované v uvedených dopisech, prolínají se tu bludné výklady s náhledem chorobnosti. Stav zřejmě dosti kolísal, nemoc nebyla plně kompenzována a v popředí byl hypochondrický blud týkající se nějakých pomyslných kožních nádorů na obličeji a později na celém těle a občasné bludné myšlenky o nádoru na mozku nebo rakovině. Faktem ovšem také je jistý reálný základ těchto bludů, kdy pleť této ženy nepatřila mezi ty půvabné, což mladou ženu jistě trápilo, a proto se soustředila na toto téma. Emotivita se jeví velmi rozkolísaná s častými pocity výrazné úzkosti i reálnými obavami z vlastní nevýkonnosti v práci i z reakce nadřízených a kolegů. Rovněž je přítomen značný strach ze smrti, a současně paradoxně i myšlenka na sebevraždu, jak je uvedeno v dopise z roku 1970. V posledních dvou dopisech je již patrná astenizace osobnosti, značná únava i při minimální zátěži, nesoustředivost, neschopnost soustavné práce. Je evidentní, že pacientka uvedené roky života prožívala velmi nešťastně a těžce a současně se velmi statečně snažila se se svou nemocí vyrovnat. V dalších letech, kdy jsem ji převzala do péče, se vcelku dařilo její stav udržovat v remisi s kolísajícím bludem o kožních nádorech, k němuž pacientka byla někdy částečně kritická, jindy nikoli. Problémem začalo být její kouření cigaret, které přesahovalo i jednu krabičku (dvacet cigaret) za den, což jednak neprospívalo jejímu zdraví včetně kůže na obličeji, ale vyčerpávalo ji i finančně. Nemoc progresivně postupovala a způsobovala již zřetelný deficit osobnosti zejména v oblasti myšlení a vůle. Myšlení se stávalo rigidní, slovní zásoba se zmenšovala, hovory pacientky se točily stále okolo kůže, kouření, peněz a také zácpy, na kterou pacientka začala 100 / B o l e s t v p s yc h i at r i i Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256011