mladá léta, čas, kdy jsem byla jako vy, mladá nevinná novicka, bezelstná a snadno manipulovatelná. Vězte, že právě tady, v téhle staré budově, jsem strávila svůj noviciát. Na tu dobu mám mně tak drahé vzpomínky. Drahé i hořké, to přiznejme, protože ne všechno byla procházka růžovou zahradou.“ Její Velebnost mi právě připomněla, že dokonce i růže vroubící cesty mají trny, které člověka mohou poškrábat. „Kdo může vzpomínat na mládí, a nepociťovat přitom stud,“ pokračovala. „Kolik věcí jsme udělaly nebo naopak ze zbabělosti neudělaly, když jsme byly mladé? Mládí nás činí náchylnými k nezodpovědnosti, ale také nezkušenými a bázlivými. Vy, sestro Agnès, myslíte, že jsme těmi, kým jsme byly? Myslíte, že ve zkrouceném kmeni olivovníku je možné vidět onen pružný, něžný výhonek, jímž kdysi byl? Myslíte, že ve stáří se nám dají přisuzovat chyby, kterých jsme se dopustily jako mladé? Jestliže jsme se chyb dopustily, proč to, co dnes může vypadat jako věrolomnost, jsme tehdy mohly považovat jen za malé zlo?“ Upřímně řečeno jsem nevěděla, co odpovědět. Možná proto, že jsem byla mladá, a tedy nezkušená a bázlivá, možná proto, že jsem stále nechápala, co chce tím vším říct. Její Velebnost díky Bohu nepatřila k ženám, které potřebují odpověď od svého protějšku, aby mohly pokračovat v rozmluvě; dělala si všechno po svém. „Neopatrnost se obvykle platí draze, na to bychom nikdy neměly zapomínat. Některým věcem je dobře tak, jak jsou, srovnané v truhlici zapomnění, a není třeba se v nich přehrabávat.“ V jednom rohu sadu se zvedal menší pavilon, kde byl nevelký bazének sloužící jako umyvadlo. Pokaždé, když mnišky musely opustit každá svou práci a shromáždit se k modlitbě nebo
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255887
odejít do refektáře, musely si tam umýt ruce. Její Velebnost mě tam dovedla a vložila mi do umyvadla ruku. Na hladině se rozprostřel růžový oblak. „Nemusíte mě proto nenávidět,“ řekla, „často ti, co nás mají nejraději, nám působí ty nejnesnesitelnější bolesti.“ „To nic nebylo,“ řekla jsem, aniž jsem tomu přikládala význam, „jen náhodné píchnutí, nic vážného.“ Instinktivním pohybem jsem donesla prst k ústům a sála jsem si ránu – krev mi připadala hříšně sladká. „Přímo vidím, co se děje v téhle tak krásné hlavě,“ řekla, „vím, že si myslíte, že jsem byla zbytečně krutá a že byste mi ráda oplatila stejnou mincí, že mě máte za starou mstivou ženskou, která zneužívá své moci, protože závidí mládí a krásu, o nichž už ví, že jsou pro ni definitivně ztracené.“ „Ne, to není pravda,“ protestovala jsem, zděšena jasnozřivostí Její Velebnosti. „Lžete naprosto přesvědčivě a to je dobře,“ poblahopřála mi. „Často musíme volit mezi tím, říci pravdu a říci to, co je vhodné, a nemůžeme si dovolit přepych pochybnosti. Vzpomeňte si na krev, kterou jste prolila, a vzpomeňte si, že musíte být vždycky loajální, za všech okolností. Vy, Agnès, jste dívka skromná a loajální, což jsou v dnešní době dvě věru nepříliš obvyklé dobré vlastnosti. Jenže i dobrých vlastností, stejně jako všeho ostatního, musí být správná míra. Nic není dobré, když je toho příliš.“ „Radíte mi tedy, abych byla trochu méně skromná a loajální?“ zeptala jsem se. „Já vám nemám co říkat, co máte dělat. Každý je zodpovědný za to, co dělá, i za to, co nedělá.“
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255887
Hodnou chvíli jsme kráčely mlčky. Její Velebnost jako všechny dobré učitelky věděla, že mi musí ponechat čas, aby její setba vydala plody, že musí nechat žákyni strávit, čeho se jí dostalo. Nemohla vědět, že její símě dopadlo na kamenitou půdu, že můj ubohý rozum na mnoho nestačí a že koneckonců kde nic není, tam ani smrt nebere. Kdybych byla smělejší, dala bych jí najevo neklid, který ve mně vyvolala její slova, byla bych se jí přiznala ke své hlouposti a byla bych ji poprosila, aby mi to vysvětlila tak, aby to pochopila i hlupačka jako já – jenže kdybych byla smělejší, nebyla bych to já. „Vražda v opatství!“ změnila opět téma rozmluvy. „Sama matka představená obětí, a pravděpodobně některé ze svých sester! Zášť, závist a kdoví jaké další hanebné hříchy v domě, který by měl být zasvěcen službě Bohu! Myslela jsem si, že ve svém věku jsem už viděla všechno, že už mě nic nemůže překvapit, ale lidská duše je kaleidoskop, který se stejnými sklíčky neustále vytváří nové tvary.“ „Jsem si jista,“ prohlásila jsem, možná trochu příliš troufale, „že sestra Joana odhalí vražedkyni a vrátí opatství klid.“ „Myslím, že to první je pravděpodobnější než to druhé. Bude zapotřebí spousty času, nežli se zacelí otevřené rány. V tomhle případě důvěřuji jak bystrosti sestry Joany, tak vaší zdrženlivosti, sestro Agnès.“ „Já ubohá,“ řekla jsem a skláněla jsem se pod tíží odpovědnosti, která na mě dolehla, „jsem jen pomocnicí sestry Joany, dělám jen to, co mi přikáže.“ „Té přehnané skromnosti už bylo dost, sestro Agnès,“ plísnila mě mateřským tónem Její Velebnost. „Troška skromnosti je na místě, ale když je jí příliš, je to nepříjemné. Já vím, že chápete
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255887