jež by bylo možné nazvat vojenskými dobrodruhy. Za asi nejvýznamnější příklad podobně úspěšného samuraje může být považován Hódžó Sóun, který se s hrstkou věrných zmocnil poloostrova Izu. Odtud v průběhu první poloviny 16. století on a jeho následovníci expandovali na planinu Kantó, již získali pod svou kontrolu. Sóun tak byl zakladatelem jednoho z nejmocnějších vojenských rodů Období válčících států.273 Úspěch této nové vládnoucí vrstvy byl způsoben několika faktory – kolapsem centrální vlády, rozpadem původní vojenské hierarchie a neustálým vnitřním konfliktem, který umožnil vyniknout silnějším, schopnějším a bezohlednějším. Na rozdíl od původní vojenské elity reprezentované rody šugo, jež svou moc opírala o prestiž svého titulu propůjčeného šógunem, zakládali daimjóové svou schopnost vládnout provinciím na úzkých vazbách s jejich přímými vazaly. Současně ve snaze zajistit si své postavení a dále expandovat zahájili reformy, jež měly jejich kontrolu nad půdou dále prohloubit. Cílem bylo zajištění efektivnější správy ovládaných území, lepší výběr daně a kontroly ekonomických zdrojů, díky čemuž mohli budovat větší, lépe zásobené, vyzbrojené a organizované armády, jež se měly stát zárukou jejich pokračujícího úspěchu. Místo snahy o ovládnutí hlavního města, kvůli níž byla zlomena moc šugo, usilovali o co nejlepší kontrolu a správu svých panství.274 Výsledkem byl vznik nové vrstvy „feudálních“ vládců, z jejichž řad vzešli tři sjednotitelé Japonska (Oda Nobunaga, Tojotomi Hidejoši a Tokugawa Iejasu). Poslednímu z nich se pak podařilo ukončit více než stoletý vnitřní konflikt zakonzervováním stávající pozemkové držby a také díky spolupráci s nejvýznamnějšími daimjóy. V období Edo se tak Japonsko dělilo do zhruba 260–280 panství (tento počet se často měnil). Jejich množství napovídá, že velkou část z nich tvořily malé územní držby, jejichž vládci disponovali omezenými zdroji a pouze několika desítkami či stovkami samurajů. Jejich území byla mnohdy rozdrobená a obklopená doménami mnohem silnějších rodů. Často neměli ani dostatek zdrojů, aby na svém panství vybudovali vlastní sídlo. Většinu času proto trávili v Edu, kde však byl jejich vliv minimální.275 Reálná moc tak spočívala v rukou relativně úzké skupiny rodů. Největší územní držbou pochopitelně disponoval šógunát, který ovládal území o nominál TURNBULL, Samurai Warlords, s. 18–22. TOTMAN, Early Modern Japan, s. 20. 275) CULLEN, s. 53. 273) 274)
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255825
ním výnosu zhruba 4,2 milionu koku z více než 26 milionů, jež byly souhrnným výnosem Japonska. Jeho přímí vazalové, daimjóové šinpan (příbuzní přímé linie rodu Tokugawa) a fudai (spojenci Tokugawů), kontrolovali léna o výnosu 12 milionů koku. Necelých 10 milionů koku spravovali daimjóové tozama (nepřátelé Tokugawů před bitvou u Sekigahary). Pouze 141 151 koku představovalo přímý příjem císařského dvora a dalších 316 000 koku obdržely významné náboženské instituce.276 Velká část z těchto domén byla spravována středně velkými (a významnými) daimjóy. V polovině 19. století pouze 14 ze 145 daimjóů šinpan a fudai vlastnilo území větší než 100 000 koku a 64 z nich disponovalo příjmem mezi 10 000 a 50 000.277 Šógunové tak mohli těžit ze značné roztříštěnosti země, v níž byla jen hrstka mužů mající skutečně velká panství. Okolo roku 1700 bylo v Japonsku jen 16 panství větších než 300 000 koku, z nichž sedm ovládali daimjóové tozama.278 Mimo šógunátních držav bylo největší panství rodu Maeda (provincie Kaga) o celkové hodnotě přes milion koku. Další rozsáhlé domény spravovaly postranní větve rodu Tokugawa (Owari – 619 000 koku, Kii – 555 000) a jejich spojenci (panství Higo rodu Hosokawa – 545 000 koku či panství Čikuzen rodu Kuroda – 520 000 koku). Významné pozemkové držby si také udržely i rody kdysi nepřátelské vůči Tokugawům, jako byly klany Šimazu (Sacuma – 729 000 koku) a Móri (Čóšú – 369 000 koku).279 Velikost panství určovala význam jeho majitele a jeho postavení v mocenské pyramidě, na jejíž špičce stál šógun. V hierarchii samurajské vrstvy stáli pod daimjóy nejvýznamnější vazalové. V období Edo se tito leníci tokugawských šógunů nazývali hatamoto. Tento termín lze přeložit jako „vlajkonoši“ či „nosiči standart“. Označení zahrnovalo nejbližší vazaly Tokugawů, kteří měli přímý přístup k šógunovi. Celkem se jednalo o cca 5200 mužů (podle údajů z první poloviny 18. století),280 kteří obsazovali velkou část významných úřadů ve správě bakufu. Původně se jednalo o nejbližší Iejasuovy vazaly a později byli do tohoto statusu, jenž se stal dědičným, povyšováni muži, kteří vynikali svými schopnostmi či vědomostmi.281 Díky svým poměrně vysokým příjmům, jež mohly přesaho 278) 279) 280) 281) 276) 277)
TOTMAN, Early Modern Japan, s. 118. JANSEN (ed.), Warrior Rule in Japan, s. 174. BEASLEY, The Meiji Restoration, s. 16. TOTMAN, Early Modern Japan, s. 119. JANSEN (ed.), Warrior Rule in Japan, s. 171. RATTI, WESTBROOK, s. 67–68.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255825
Samuraj vat i 3000 koku (u třetiny z nich byly vyšší než 500 koku),282 představovali společenskou elitu samurajské společnosti, známou svým specifickým životním stylem.283 Význam hatamotů byl pro šógunát klíčový, protože to byli právě oni, kteří zajišťovali jeho vnitřní chod a tvořili oporu jeho moci. Většina hatamotů původně pocházela z již zmíněné skupiny gokenin, která vznikla během kamakurského šógunátu. Tito muži představovali přímé vazaly šóguna (případně feudálního pána), kteří neměli k vládci přímý pří BEASLEY, The Meiji Restoration, s. 25. Velká část šógunátních držav byla rozdělena právě mezi tyto nejbližší a nejspolehlivější vazaly. HOWLAND, s. 367. 283) DUNN, s. 159. 282)
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255825