98
a po dlouhá léta vedli živou korespondenci,274 než se v šedesátých letech Feyerabend přiklonil k levicovému studentskému hnutí. V roce 1956 poznal Albert v Alpbachu Margarettu von Pachr-Theinburg, s níž se o rok později oženil. Pro Albertův intelektuální vývoj je však nejdůležitější jiná událost v Alpbachu z roku 1958. Tehdy se tu totiž poprvé osobně setkal s Karlem Popperem. Albert vzpomíná, jak se účastnil Popperova semináře pod takzvaným stromem poznání – atmosféra v Alpbachu byla totiž velmi neformální, přednášelo a diskutovalo se všude, kde se dalo, tedy i venku pod stromy, a jeden z nich dostal název „strom poznání“.275 Dále vzpomíná, jak chodil na procházky s Popperem a Herbertem Feiglem, poslouchal jejich rozhovory a pak jim pokládal otázky. V Alpbachu se nevedly žádné plané řeči, nýbrž, jak říká: „Stále se diskutovalo o problémech.“276 Albert přiznává, že dokud Poppera osobně nepoznal, byl ještě ovlivněn spisy Viktora Krafta a akceptoval pozitivismus Vídeňského kroužku. Zpočátku se proto domníval, že také Popper patří ke kroužku, avšak jen do té doby, než po tamním osobním setkání doslova s úžasem zjistil, že Popper naopak pozitivismus ostře kritizuje a obhajuje metafyziku. Albert k tomu dodává: „Brzy mi bylo jasné, že Popperův racionalismus […] představuje uspokojivější názor než […] neoklasický empirismus a analytické proudy následující Wittgensteinovu pozdní filosofii, nemluvě o hermeneutických a dialektických naukách.“277 Vztahy Alberta s Popperem se výrazně upevnily po vydání Albertovy filosoficky nejvýznamnější knihy Traktat über kritische Vernunft v roce 1968. Popper tuto knihu, která mu je explicitně věnována, vysoce ocenil. Vyzdvihl především Albertův systematický přístup, jímž se mu podařilo uchopit konkrétní problémy a vidět bezprostřední souvislosti. Albert o samotném Popperovi říká, že to byl velmi komplikovaný člověk, doslova „myslitel, který byl zaneprázdněn důležitými problémy a nechtěl ztrácet svůj drahocenný čas banalitami“.278 Přes Popperovu pověstnou vznětlivost s ním však Albert nikdy žádné přímé konflikty neměl. Přirozeně že ani jeden z nich nesouhlasil výhradně se všemi tezemi toho druhého, ale oba se vzájemným střetům raději vyhýbali. Ačkoli se tedy
274 Viz Baum, Paul Feyerabend / Hans Albert Briefwechsel. 275 Zimmer, Morgenstern (ed.), Gespräche mit Hans Albert, s. 27. 276 Ibid., s. 29. 277 Albert, In Kontroversen verstrickt, s. 94. 278 Zimmer, Morgenstern (ed.), Gespräche mit Hans Albert, s. 30.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255680
99
jejich koncepce v určitých bodech lišily, Popper i Albert se vzájemně respektovali.279
Spor o pozitivismus V říjnu roku 1961 se Albert zúčastnil zasedání Německé sociologické společnosti (jejímž byl členem) v Tübingen, což bývá považováno za oficiální počátek takzvaného „sporu o pozitivismus“ (Positivismusstreit).280 Ve filosofické a sociologické literatuře je tento spor popisován jako „polemika o základních otázkách metod sociálních věd, která byla vedena v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století mezi zástupci kritického racionalismu na jedné straně a zástupci kritické teorie frankfurtské školy na straně druhé“.281 Představitelé kritického racionalismu bývají v tomto sporu označováni jako „pozitivisté“ či „analytici“, představitelé frankfurtské školy pak jako „dialektici“. Tato diskuze byla koncentrována na německojazyčnou oblast, zejména v západním Německu a v Rakousku. Sociálními vědami je zde myšlena sociologie, ekonomie, historie apod. Překvapivá je na první pohled skutečnost, že Popper a Albert stáli v tomto sporu na straně pozitivismu, ačkoli ho oba otevřeně kritizovali. Nicméně, jak poznamenává Hans-Joachim Dahms, v kontrastu k německé fenomenologii a hermeneutice „je kritický racionalismus v mnoha bodech daleko podobnější novopozitivismu“, navíc jsou oba směry v anglosaské filosofické literatuře běžně zahrnovány pod obor analytické filosofie.282 Tématem zasedání byla „logika sociálních věd“ a účastníci v čele s moderátorem Ralfem Dahrendorfem (1929–2009) si slibovali, že se jim díky diskuzi vědecko-logických základů sociologie podaří lépe pochopit důvody toho, proč mezi jednotlivými školami sociálních věd existuje tolik teoretických, metodologických a normativních rozdílů. Jako první vystoupil se svým referátem Karl R. Popper (1902–1994), následoval koreferát Theodora W. Adorna (1903–1969). To bývá označováno jako „první kolo“ sporu o pozitivismus.283 279 Dalšími kritickými racionalisty, s nimiž byl Albert v kontaktu, byli John Watkins, Imre Lakatos, Alan Musgrave či Joseph Agassi. Z německé jazykové oblasti uvádí Albert jako zástupce kritického racionalismu, jež osobně poznal, Ralfa Dahrendorfa, Alfreda Bohnena, Axela Bühlera, Herberta Keutha, Volkera Gadenneho a Hartmuta Kliemta. 280 Srv. např. Plümacher, Philosophie nach 1945 in der Bundesrepublik Deutschland, s. 127–131. 281 Neck, Was bleibt vom Positivismusstreit?, s. 11. 282 Dahms, Positivismusstreit, s. 334. 283 Ritsert, Der Positivismusstreit, s. 102.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255680
100
Popper i Adorno se shodovali na skutečnosti, že při tvorbě vědeckých teorií hrají roli hodnotové soudy. Popper ale ve svém příspěvku Die Logik der Sozialwissenschaften obhajoval jednotnou metodologii přírodních i sociálních věd, která měla spočívat v hledání řešení daných problémů a v kritické snaze o jejich vyvrácení.284 Adorno v příspěvku Zur Logik der Sozialwissenschaften naproti tomu tvrdil, že objektem sociálních věd je člověk, který je zároveň subjektem, proto metoda sociálních věd musí zahrnovat totalitu společenských forem, které určují myšlení a identitu individua, a tím i vědců.285 Tento Adornův postoj ovšem vedl z metodologického hlediska k opačným důsledkům než postoj Popperův. Jak později konstatoval organizátor setkání Dahrendorf, byla diskuze pro všechny účastníky neuspokojivá.286 V roce 1963 byl Albert povolán jako řádný profesor na Katedru sociologie a teorie vědy Vysokého učení ekonomického v Mannheimu. Přednášel sociologii, logiku a teorii vědy. Mannheimské univerzitě zůstal dlouhá léta věrný a podobně jako svého času Kant odmítal mnohé lákavé nabídky z jiných koutů Německa – roku 1966 odmítl nabídku univerzity v Kostnici, 1973 pak katedru filosofie a práva v Meinzu. Proto od roku 1963 žije Albert nedaleko Mannheimu, v Heidelbergu. A právě v roce 1963 byl spor o pozitivismus znovu oživen, když Jürgen Habermas (* 1929) svým příspěvkem Analytische Wissenschaftstheorie und Dialektik do Festschriftu pro Adorna zaútočil na Popperovy názory. Konečně tak vhodněji pojmenoval dvě základní protipozice, tedy „analytickou filosofii“ (kam ovšem bývá řazen jak kritický racionalismus, tak logický pozitivismus) a „dialektiku“ (což je výrazný znak myšlení frankfurtské školy). V dubnu 1964 se v Heidelbergu konal 15. německý kongres sociologů, který byl věnován odkazu Maxe Webera. Zde došlo k dalším konfrontacím. Úvodní referát přednesl Ernst Topitsch, tři hlavní referáty pak Talcott Parsons, Raimund Aron a Herbert Marcuse – zvláště pak Marcusův referát byl přijat s velkým aplausem levicových studentů dorazivších z nedalekého Frankfurtu, neboť byl napsán v duchu marxisticky inspirované kritiky ideologie. Tím se spor o pozitivismus přehoupl do „druhého kola“, kdy se hlavními mluvčími stali Hans Albert na straně kritického racionalismu a Jürgen Habermas na straně frankfurtské školy. Debata se přesunula do odborných časopisů a vyostřila se. Albert reagoval v roce 1964 na Habermase článkem Mythos der totalen Vernunft. Dialektische Ansprüche im Lichte 284 Srv. Popper, Logik der Sozialwissenschaften. 285 Srv. Adorno, Zur Logik der Sozialwissenschaften. 286 Srv. Dahrendorf, Anmerkungen zur Diskussion.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255680