98
INTERPRETACE
země. Jen už by se němá síla a polibky netýkaly naší výchovy, ale přímo našeho zplození.173 Co ještě vybrat z Mörchenova komentáře? V otázce ročních dob jsme zajedno. Pak M. probírá to společné „květu, vinnému listu, plodu“, tedy to, že vyjadřují pokaždé ono „pestré zjevené“, pomocí odkazů na různé Rilkovy texty, kde se hovoří o „tmě“ a „světle“. Jedna Rilkova představa se ale možná hodí, a sice že „‚už stvořené dítě rostliny ještě jednou musí do země, aby se mohlo rozvinout ve vrchním světě. Není zrozeno jednorázově jako dítě lidí nebo zvířecí mládě, nýbrž dvakrát, ve dvou říších; zhotovené nejprve v oné podzemní hloubce, v níž se ještě jednou zabije, je rozbit jeho prapůvodní tvar, aby potom dosáhlo do našeho bytí, aby sdílelo naši existenci ve slunci, – takže, co pro nás znamená ‚smrt‘, je pro něj ještě zahrnuto v tom, co pro nás znamená život‘“ (M., s. 140) – v sonetu je to naopak tak, že mrtví plodí či pomáhají plodit ještě v zemi, když už plodili jako živí nahoře. „Mrtví v zemi“ – to má být podle M. „hlavní téma poslední fáze Rilkovy poezie“. Ano. Další vývody, že být mrtev je „návrat do celosti“ apod. jsou podle mě vy soce nejisté. Z Rilkova zpodobení mrtvých spíš plyne, že nejsou o moc lepší než zaživa: žárlí na naše mládí, možná nám až vyhrožují (vždyť to M. zmínil onou „sevřenou pěst“ plodu), sami souloží v říši tmy a svými lesklými plody nám připomínají naši smrtelnost. M. se do této „rodičovské“ či generační me tafory nepouští a raději ji převede na kolej kritiky člověka pracujícího (homo faber), který se soustřeďuje na síly civilizace a techniky, když skutečné síly jsou v univerzu (země, moře, stromy, hvězdy…) – pro takovou narážku není v básni žádný podklad. E.LEISI žádná roční období roku nenachází: že květ, list vína, plod nemluví jen řečí roku, chápe jako „věčnost a zrušení času“. Že my s květem, listem vína a plo dem „umgehen“, zacházíme, znamená, že „my *lidé si nárokujeme něco (např. plod), co není primárně lidem určeno, nýbrž je mnohem spíše součástí orfického koloběhu země“ (s. 101) – napsat něco takového o sonetu věnovaném vztahu živých a mrtvých, to už chce opravdu sebevědomí. Stejně jako Mörchen připomíná i Leisi, že „mrtví u kořenů“ se objevují ve Valéryho Cimetière marin, který Rilke přeložil.
173 Viz opět Freudovo rozlišování tzv. smyslného (němá síla) a tzv. něžného proudu (polibky), jež se mají v milostném aktu sjednotit.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255663
INTERPRETACE
99
I–15 Wartet..., das schmeckt... Schon ists auf der Flucht. ... Wenig Musik nur, ein Stampfen, ein Summen –: Mädchen, ihr warmen, Mädchen, ihr stummen, tanzt den Geschmack der erfahrenen Frucht! Tanzt die Orange. Wer kann sie vergessen, wie sie, ertrinkend in sich, sich wehrt wider ihr Süßsein. Ihr habt sie besessen. Sie hat sich köstlich zu euch bekehrt. Tanzt die Orange. Die wärmere Landschaft, werft sie aus euch, daß die reife erstrahle in Lüften der Heimat! Erglühlte, enthüllt Düfte um Düfte. Schafft die Verwandschaft mit der reinen, sich weigernden Schale, mit der Saft, der die Glückliche füllt! DOSLOVNÝ PŘEKLAD Počkejte…, to chutná… Už je to na útěku. … Trochu hudby jen, zadupání, zašumění –: děvčata, vy teplá, děvčata, vy němá, zatančete chuť zakoušeného plodu! Zatančete oranži174. Kdo ji může zapomenout, jak se, tonouc v sobě, brání proti své sladkosti. Vy jste ji vlastnila.175 Ona se k vám lahodně obrátila.176 Zatančete oranži. Teplejší krajinu, hoďte ji ze sebe, ať on zralá zasvítí v povětří domova! Vzplanutá, odhalí vůně za vůněmi.177Utvořte příbuznost /podobnost/ 174 175 176 177
Asi by bylo lepší držet ženský rod („pomeranč“ je mužského rodu). „Oranži“ volí pro překlad Renč. Ale doslova též „máte ji posedlou“, tedy „posedla jste ji“. Jako „obrátit se na víru“. Ve smyslu „další a další“ (nikoli „za“ ve smyslu „hinter“).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255663
100
INTERPRETACE
s tou čistou, zdráhající se slupkou /číší/, se šťávou, která plní tu šťastnou. KOMENTÁŘ Schválně jsem si otevřel pomeranč, jestli by mi to trochu nepomohlo. Trochu hudby, zadupání, zašumění… Nevím. Možná je to tak, a opravdu zde není ono „plno jablka, hrušky…“ z I–13.178 Ale byť chuť sama je možná krátká a prchavá, vzbudí naštěstí obraz tančících dívek, který trvá přes celý sonet a který tuto chuť samu supluje, zpodobuje (je to takové „Nachahmung“) v jiném médiu (chuť vs. pohyb, tanec), takže má svou cenu. Je to svého druhu také metamor fóza, tato proměna dívek v pomeranč. Obraz začíná už v druhém verši, který patrně označuje ony dvě roviny současně: tanec děvčat a stejný dojem z chuti, vjem pomeranče. Neřekl bych, že je zde mluvčí úplně nadšen výkonem, ale možná mu vadí jen ona krátkost výstupu. Nevím proč, nemohu zabránit asociaci na salónní společnost, kde se podobná domácí představení často odehrávají179 (přičemž na mísách ležívá exotické ovoce.) Druhý kvartet. Aby děvčata mohla pomeranč, oranži tancem zpodobit, musí se jí nějak podobat. Začalo to už v prvním kvartetu, dívčí horkostí a možná zčervenalými a plnými tvářemi, teď to pokračuje líčením citu, „brá něním se proti své sladkosti“ – boj dívek s vlastní touhou, zdráhání se těchto „křehkých nádob“ (viz závěr sonetu) je poměrně tradiční obraz až topos. „Ihr habt sie besessen“ je podle mě nahrazením toho, co bylo výchozí, sníst ji, tedy výrazu „Ihr habt sie gegessen“, významem jde o „vlastnictví“: „Vy jste ji vlastnila“, „Měla jste ji“ (oranži). Jak navrhuji pod čarou, šlo by to možná forsírovat až do „máte ji posedlou“, což by jen zesilovalo podobnost, totožnost. Ona se obrátila na vás, přihlásila se k Vám, k blízkosti s Vámi, svou lahodností – neb vy jste stejně lahodná, děvčata. První tercet dělá narážku na jižní původ pomeranče, poslaného sem na Se ver, v rámci německé literární tradice zbožňování Itálie (Goethe a jiní), která už zazněla i v sonetu I–7 s oněmi pěvci chvály, objednanými z Jihu. Kdybych to opět forsíroval: Buďte trochu jak venkovské Italky, vy v tom našem nóbl salónu. Druhý tercet pak spojuje na jedné straně pomeranč plus slupku (a vlast ně i pusu plus chuť pomeranče uvnitř) s dívkou jako nádobou, číší šťávy na straně druhé.180 Měla byste se těšit vlastní touhou, šťávou, děvčata, učiníte se
178 Vzpomeňme si na ono vychutnávání jablek od kněžny Taxis, které citoval Mörchen. 179 Není to stejné, ale představme si třeba Viscontiho Geparda, kde starý kníže pozoruje v salónu štěbetající dívky a připadá si jako v drůbežárně. 180 Rilke sám použil jindy kalichu květiny jako obrazu pro ženské pohlaví: „(Psal ti, a v mužský květ / do stonku naběhla šťáva / hojně, až záhada pravá, / na můj temperament. // Co cítíš, když mě
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255663