která mohla rodit, je hříchem proti přírodě, který ona trestá, dříve nebo později, a trestá tvrdě.“ Vzpomněl jsem si nejednou na tato slova, když mi dávno po válce četní angličtí přátelé vypravovali, jak veliká část anglické aristokracie musela prodávat svou půdu kus po kuse, protože nemohla zaplatit daně na tuto půdu uvalené, aby byly kryty náklady války, mezi kterými peníze na nákup potravin, které docházely, ale také často nedošly ze zámoří, nebyly částí nepatrnou. Pěkných pár let po válce jsem jednou večeřel se Švehlou. Náhle nastala v hovoru přestávka. Švehla se zamyslil, bylo vidět, že o něčem usilovně uvažuje. Mlčel jsem ovšem také. Konečně vybuchl: „Viděl jste již někdy národohospodáře, kterého by bylo možné k něčemu prakticky použít?“ „Viděl,“ odpověděl jsem ne bez jisté hrdosti. „Nedávno jsem se seznámil s profesorem Delaisim71, který mimo to, že je profesorem národního hospodářství na Sorbonně, je také finančním poradcem jednoho z největších peněžních ústavů ve Francii, Crédit Lyonnais.“ „Zdá se, že Francie je v tom ohledu šťastná země,“ vzdychl si zhluboka Švehla. „U nás, dovolí-li peněžní ústav některému národohospodáři mluvit do svých věcí, končívá to sanací. Nu, o tom jsem nechtěl mluvit. Ale aspoň by mohli vidět, co se děje kolem nich, a pochopit, jaký to má význam.“ „Co se stalo?“ tázal jsem se překvapeně. „Pomyslete si: anglická vláda dává subvence, aby se v Anglii pěstovala řepa cukrovka! Chce mít vlastní cukr z řepy! Ten cukr, který byl vlastně vynalezen proti dovozu třtinového cukru z jejích kolonií. A o takové události se dovím dnes! Náhodou! A nikdo z těch lidí na to nepoukáže. Noviny mlčí! I naše! Zdá se, že se Angličané z války něčemu naučili.“ „Angličané snad,“ podotkl jsem, „ale Francouzi ne. Když jsme, zrovna Delaisi, několik jiných přátel a já, večeřeli spolu v Paříži, všiml jsem si při černé kávě, že na obalu cukrových 71 Francis Delaisi (1873–1947), francouzský spisovatel, žurnalista, odborář a levicový ekonom.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255657
kostek je něco napsáno. A víte, co to bylo? Sucre de luxe. Véritable suere de canne. Tedy Přepychový, pravý třtinový cukr!“ „A francouzští řepaři?“ tázal se Švehla. „Veliké části své produkce používají na výrobu alkoholu.“ Jakmile za války počínala naděje na samostatnost nabývat konkrétnějších forem, Švehla se více než jindy zabýval problémy státu. „Náš národ po řadu desítiletí je vychováván k opozici, tedy k negaci. K tomu ještě připojte slovanskou povahu s jejím sklonem k neposlušnosti, zrovna k anarchii a ještě k tomu ve státě s tak slabou autoritou, jako je Rakousko.“ Švehlu nejednou bavilo, vnesl-li člověk i do vážné rozmluvy trochu anekdotického tónu. Bylo to pro něho malým občerstvením po namáhavé duševní práci. Tázal jsem se ho, ví-li, jak kdosi – nevím již kdo – charakterizoval rozdíly mezi Francií, Německem a Rakouskem. „Ve Francii,“ pravil jsem, „je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, v Německu je zakázáno vše, co není výslovně dovoleno, a v Rakousku je dovoleno vše, co je výslovně zakázáno.“ „Nu vidíte,“ pravil se smíchem, „a v takovém státě jsme my se svou povahou v dnešní opozici, neustálé negaci a ted’ se máme proměnit v živel státotvorný. O pokrok u nás nemám strach a nemusí jej mít nikdo. Přešel nám do krve sám sebou, již v naší opozici, protože stát, proti kterému se prováděla, byl skoro ve všem zpátečnický. Tedy o pohyb bude postaráno, ale jinak je tomu se stabilitou, s pevnými základy. Tu můžete hledat jenom v sedlákovi, v zemědělci. Podívejte se: od chvíle, kdy vypukla válka, vlastně již několik dní před tím, všechno, co se zdálo být pevným, se hroutí, všecko je v pohybu. Kde máte pacifismus různých politických stran? Pouhé nebezpečí války jej odválo. Co se stalo s vyhlašovaným antimilitarismem sociální demokracie? Němečtí sociální demokraté hlasují pro válečné úvěry. Briand72, 72 Aristide Briand (1862–1932), francouzský socialistický politik, trojnásobný ministr spravedlnosti, šestinásobný předseda vlády, jeden ze spolutvůrců locarnských ujednání z roku 1925 o stabilitě hranice na Rýně, za něž mu byla společně s německým kancléřem Gustavem Stresemannem udělena Nobelova cena míru. Spolutvůrce Briand-Kelloggova paktu o vyloučení války jako prostředku národní politiky z roku 1928, autor projektu Evropské federální unie z let 1929–1930.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255657
který kdysi hlásával, že na mobilizaci se musí odpovědět generální stávkou, je v první řadě těch, kdo vedou válku, Millerand73, rovněž bývalý sociální demokrat, je ministrem války. Smlouvy se stávají cáry papíru, mezinárodní právo je pro smích. Ostatně s jinými právy je to zrovna tak. Jaképak právo má člověk, jenž nedisponuje již ani svým životem, ani svým tělem, ani svými zdravými údy, jehož majetek ničí střely, jenž na rozkaz musí opustit svůj domov a vše, co měl rád, a jít kdovíkam? Místo toho všeho platí jen rozkaz, který každý poslouchá, protože musí. A tento rozkaz se nezastavuje ani před tělesy nebeskými. Nařídí se, aby den začínal dříve, a říká se tomu letní čas. Zdá se, že se může nařídit všechno. Ale ne, jedno přece nařídit nelze. Jedno je nezměnitelné a věčné. Nemůže se nařídit, aby žně byly dříve, aby kráva dala dříve telata nebo jich dala více. Je něco, co je nad rozkazy všech panovníků, všech velitelů, a to jsou zákony, kterými se řídí zemědělství. Průmyslu můžete dát místo pravé suroviny náhražky, ale půdě musíte dát řádné semeno, jinak nevzejde. To je zákon nade všemi lidskými povely a nařízeními, zákon půdy. Znáte Zolovu Zkázu?“ „Dojista jsem ji četl, ale nevím, nač narážíte.“ „Dobře, připomenu Vám to tedy, jak mi to utkvělo v paměti,“ pravil Švehla. „Zola popisuje bitvu u Sedanu a líčí dále, jak pár set metrů od bojiště jde za pluhem sedlák, oře a praví sám k sobě: ‚Zdá se, že jsou těžké spory mezi císařem Francouzů a králem pruským. Proto ta bitva a střelba. Ale to všechno pomine. Jedno však nepomine: tato půda, od které věčně lidé budou chtít chléb, tato práce, která jim jej dává.‘ Přirozeně, co říkám, není doslova, jak to Zola napsal. Ale vy mi rozumíte, že?“ 74
73 Alexandre Millerand (1859–1943), francouzský socialistický politik, od ledna do září 1920 předseda vlády, od září 1920 do června 1924 francouzský prezident. 74 V textu se odkazuje k Zolovu románu Zkáza, resp. k prvnímu českému vydání jeho druhého dílu, jenž vyšel pod titulem Émile Zola, Zkáza. Román z války francouzsko-pruské, 2. díl, Praha: Vilímek 1892, s. 286–287. Další vydání románu vycházela pod názvem Rozvrat, a sice v jednom svazku. Editoři použili nejnovější, jazykově modernizované vydání, kde citovaný text zní: „Pouze na různých stranách vystupovaly kotouče dýmu. A když se ohlédl, spatřil ke svému velkému překvapení, dole ve vedlejším údolí, chráněném příkrými svahy, sedláka, který zvolna oral s velkým bílým koněm. Škoda dne, myslel si bezpochyby, i když se někde bijí, na polích je úroda a člověk musí pracovat, chce-li se uživit.“ Émile Zola, Rozvrat, Praha: Dobrovský 2015, s. 180–181.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255657