7.
NELÍTOSTNÝ BOJ
V prosinci 1941 jsem byl jmenován velitelem střelecké čety naší 5. roty, namísto poručíka, který padl v poslední bitvě. Ale se svou odstřelovačkou puškou jsem se nerozloučil. Každou chvíli jsem se vydával do přední linie. Bral jsem si s sebou jednoho nebo dva vojáky, abych je učil odstřelovačskému řemeslu a vycvičil si následovníky. Moje konto pomalu, ale jistě narůstalo. Přímo úměrný byl i počet hvězd na mé pažbě, které jsem pečlivě maloval olejovou barvou. Teď tam bylo sedm hvězd střední velikosti a šest malých, což dávalo dohromady sedmdesát šest zabitých fašistů. Byla to zbrusu nová puška, kterou jsem dostal místo té, která byla úplně zničena tam pod tou tramvají. 13. prosinec 1941 začal jako obvykle kontrolou stráží, přípravou rozpisu služeb, vydáním rozkazů a plněním příkazů z vyšších míst. A najednou vešel do zemljanky telefonista z velitelství roty, desátník Filatov. „Jevgeniji, máš se dostavit k veliteli roty. Ihned! Máš prý všeho nechat a ničím se nezdržovat.“ Velitel roty poručík Butorin mi nařídil: „Dostaň se rychle na štáb pluku. Udělej to, jak chceš, ale nemůžeš čekat na tmu. Půjdeš přímo za plukovním komisařem Agašinem. Musíš tam být do tří hodin.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255230
Nelítostný boj
Prodírat se zákopy a při tom ještě v předklonu nebylo nic příjemného. Kromě toho jsem měl strašný hlad; nevydali nám konzervované dávky. Ať jsem se snažil sebevíc, nebyl jsem schopen to do 15.00 dokázat. Nevytýkali mi to; věděli, jaké to je, pohybovat se v našem úseku za denního světla. „Teď si pospěš na štáb divize a tam se potkáš s našimi. Hlas se u náčelníka politické správy Matvejeva. Na štáb divize to bylo také pěkný kousek. Po silnici se samozřejmě nepohybovala žádná vozidla – Němci silnici pozorovali a drželi ji pod palbou dokonce i v noci. Asi tak po dvou hodinách jsem konečně stál před hlavním štábem divize a snažil jsem se trochu upravit. Už jsem měl příležitost tady být předtím – na setkání odstřelovačů, na shromáždění lovců fašistů. A nedávno nás tu přijímali za kandidáty strany: Dobrika, Karpova, mne a další z jiných pluků. V malé místnůstce před kanceláří velitele divize plukovníka Pančenka se tísnilo deset nebo dvanáct osob. Kromě kapitána Treščeva, zástupce náčelníka politického oddělení pro Komunistický svaz mládeže, tu byli dva průzkumníci, ženisté a tankisté. Zatímco jsme čekali na velitele divize, dohadovali jsme se o tom, proč se tady shromáždila tak různorodá skupina lidí. Konečně nás pozvali dovnitř. „Posaďte se, soudruzi,“ řekl velitel divize. „Náš rozhovor bude krátký: povolal si vás k sobě armádní velitel generál Nikolajev. Proč, to ani já sám nevím. Každý z vás dostal osobní pozvání. Úderem osmnácté hodiny musíte být všichni u něj. Příliš času už nezbývá. Pojedete sanitním vozem, už na vás čeká. Doprovázet vás bude kapitán Treščev.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255230
Odstřelovačem Rudé armády
Přesně ve stanovený čas jsme byli uvedeni do velitelovy kanceláře. Náš hostitel stál lehce nachýlený nad psacím stolem a oběma rukama se o něj opíral. Podle zavedených armádních zvyklostí jsme se postavili do řady. Když jsme velitele pozdravili, každý z nás postupně předstoupil o krok dopředu a představil se mu. Generál Nikolajev nám naznačil, že se máme posadit, vzal do ruky tužku, přisunul si blíž velký poznámkový blok a řekl: „Chci se vás všech zeptat, jak vidíte situaci v Urickém úseku: německé síly, které tam působí, jak se chovají, co je nového, pokud jde o jejich obranu, zbraně a vybavení. Odpovídejte, prosím, jeden po druhém.“ A hned nám všem bylo jasné, co se od nás chce. Všichni jsme byli z pluků, které ležely kolem Uricku. Náš pluk se nacházel na samém konci linie, na úseku od Finského zálivu nalevo směrem k Pulkovským výšinám. Urick ležel přímo před námi… Každý z nás co nejstručněji, nejpřesněji a nejpodrobněji sdělil všechno, co věděl a jak to vidí. A bez výjimky všichni jsme si přáli jediné – co nejrychleji vyhnat fašisty z Leningradu. Stav našich současných obranných postavení ležel všem v žaludku – nevhodný, odkrytý, bažinatý terén, který mohou Němci pohodlně pozorovat a mít pod palbou. Každý se dožadoval nějaké pořádné akce. Proto jsme o všem pravdivě informovali. A kdo jiný než my, průzkumníci, ženisté a odstřelovači, by vlastně měl mít dokonalý přehled o německých obranných postaveních, která jsme každodenně pozorovali a studovali do nejmenšího detailu? Kdo jiný se obeznámil s celou frontovou linií, zemí nikoho, a dokonce i nepřátelským týlem na vlastní kůži tak, že tím vším sám prolezl?
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255230