nakonec nepáchlo hnojem, ale pokrokově, směsicí lité oceli, výroby punčoch a vaření čokolády. K rodinným domkům a obytným blokům, které byly rozházené po rozlehlé ploše bez rozpoznatelného plánu, se vůně moderny hodila líp. S výjimkou autobusového nádraží se nikde nedalo najít centrum, které by vyplňovalo geografický střed obce ve velkoměstských dimenzích. Bylo to přesné ztělesnění pocitu města jako průchozí stanice. Sbírka staveb poválečné moderny dodávala Stadtallendorfu charakter průměrného severoamerického sídliště bez historické zátěže. Město přitom vznikalo na otrávené půdě. Kdo tu vyrůstal, hrál si v bunkrech a průmyslových troskách okolních lesů, které spojovaly systémy kolejnic porostlé plevelem. Byly to zbytky allendorfských továren na výbušniny Dynamit Nobel AG (DAG) a Westfällisch‑Anhaltische Sprengstoff AG (WASAG), které vznikly koncem třicátých let pro válečné potřeby německého wehrmachtu. Stromy na střechách byly vysazeny kvůli maskování. Prstencovitě uspořádané ploché budovy označované jako „kamenný tábor“ stály na základech dřevěných baráků pro dělníky na nucených pracích. V takzvané Tri‑Haldě, smetišti o velikosti fotbalového hřiště (kam si chodily hrát děti), byly uskladněny tisíce sudů prudce jedovatého derivátu trinitrotoluolu na výrobu třaskavin. Vytékala z nich načervenalá tekutina a celá desetiletí se vsakovala do podzemní vody. Dějinám se prostě nedalo unik nout. Většina obyvatel této obce byli vyhnanci, kteří se drželi pohromadě a obývali ulice, jejichž jména zněla jako němé upomínky: Vratislavská, Gdaňská, Kaliningradská. Žili si tam ve svých vlastních domech, v osudu, který sotva vnímali. Ve školních třídách mohli stallendorfští žáci na nástěnných mapách s hranicemi z roku 1937 najít místa, která k těmto názvům ulic 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255229
patřila. Teď byla, jak bylo poznamenáno na mapě, „dočasně pod polskou správou“. O tom, co bylo evidentní, se ve Stadtallendorfu nikdy nemluvilo – ani o původu jeho obyvatel a jejich zážitcích na útěku, ani o kořenech města a základech největších muničních závodů v Evropě. Až do třetí generace zůstávaly hlubiny dějin města skryté za hustou mlhou, závojem ze strachu z hrůz vlastní minulosti. To, co by bylo mělo nás ze Stallendorfu rozčilovat nejvíc, mohutné pozůstatky celých soustav vybuchlých bunkrů všude v lese, ta spousta domů se stromy na střechách, v kterých od roku 1945 bydleli lidé a které jinde – s výjimkou Auenlandu – nebyly, jména obytných čtvrtí DAG a WASAG i zvláštní půdorys města, tím vším jsme se skoro vůbec nezabývali.
Zdálo se, že nejmíň to trápilo ty, co to všechno velké umírání i útěk sami prožívali, dokud se nezastavili v tomto konečném bodě. Našli útěchu. Zabydleli se v tom, že budou žít v domech s předzahrádkami a nízkými stropy a že si podle katalogu zásilkového domu budou plnit už nepotlačitelná přání. Podivný svět Stadtallendorfu.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255229
Povstalí z hrobu Jinak nebyl svět ve Stadtallendorfu o moc podivnější než jinde v Německu; neboť mechanismy byly všude stejné, jen tady měly ostřejší obrysy, jako by byly pod zvětšovacím sklem. O klidu, normalizaci a závěrečné tlusté čáře byla řeč dokonce i na nejvyšším místě státu. Máme za sebou tak zmatené časy a poměry, že je záhodno, aby se provedla generální tabula rasa. Tak se v září 1949 vyjádřil Konrad Adenauer ve spolkovém kabinetu a nenarazil na žádný nesouhlas. V tu chvíli se právě jako německý spolkový kancléř už jedenáct dní zabýval vytyčováním směrnic svého vládnutí, které pak trvalo čtrnáct let. Adenauer nemohl být podezírán ze sympatií k národním socialistům, kteří ho jako primátora Kolína v roce 1933 propustili, na dvanáct let dali do klatby a ohrožovali. Přesto později přenechal vedení úřadu kancléře bývalému funkcionáři nacistického ministerstva vnitra Hansi Globkemu, který byl spoluzodpovědný za formulaci norimberských rasových zákonů z roku 1935. Globke byl jako šedá eminence po deset let jedním z nejvlivnějších úředníků mladé republiky. Adenauer tím sledoval linii, kterou vytyčil ve svém prvním vládním prohlášení: Zla, které v Německu způsobila denacifikace, už bylo dost. Považoval za svůj nejnaléhavější úkol znovu vybudovat zemi a postavit základy pro budoucnost. Veřejnou polemiku nebo vnitřní sebetrýznění tu nikdo nepotřeboval. Většině obyvatelstva mluvil z duše. Ve výzkumech veřejného mínění prohlásily tři čtvrtiny dotazovaných, že jsou de 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255229