se mu říkalo. Tatínek se tomu máminu štrikování smál: „Kdy už konečně uděláš záclonky i do stáje? Těm mým kobylkám by se určitě líbily!“ — Máma se kvůli tomu na něho nezlobila. Po každé jen řekla: „Neboj, však se dočkají i kobylky.“ Nikdy to nedávali okatě najevo, Jana v životě neviděla, že by si třeba dali pusu, měli se ale rádi. Večer, když bylo po práci, seděli v kuchyni u stolu, tatínek si četl noviny a máma se pus tila do háčkování. Poslouchali při tom rádio. Nebo taky Klár ku, její pokoj s klavírem byl jen přes chodbu. Byl to vlastně jejich společný pokoj, měly ho s Klárkou do hromady, jenže Jana tam chodila nanejvýš přespávat. Venku to bylo mnohem zajímavější! Mohla jít třeba krmit králíky, strkat jim drátěnými oky v kotcích stébla trávy. Ta bílá sami ce, říkali jí Pepina, měla zase mladé. Vydržela by se na ně dí vat celý den! — Nebo na selata. A na krávy, koně, slepice nebo hejno hus. Vždycky bylo co pozorovat nebo prohánět. Už taky nebyla malá holka, zastala doma hromadu práce. Tatínek ji bral s sebou do chlíva i do stáje ke koním. Všech no jí tam ukázal — jak vyčistit kravám stání a podestlat čis tou slámu, kdy jim dát pít. A někdy navečer spolu chodívali obhlídnout pole. To měla nejradši. Jen tak šli, dívali se kolem, mlčeli… A pak se tatínek třeba shýbnul, sebral hrudku hlíny, rozemnul ji mezi prsty, přivoněl a řekl: „Bude pršet.“ Nebo jí ukázal, jak háčkuje pšenice a kdy je potřeba sklízet. Jen těm mašinám, co stály pod kůlnou, moc nerozuměla. Traktor, samovaz a mlátička jí naháněly trochu strach. Hlavně ten rachot. „Škoda, že nejsi kluk,“ posteskl si občas tatínek. U toho ale nesměla být máma. Tu by to mrzelo, a to nechtěl. — Je fakt, že i ona by stála o brášku. A moc! Byly s Klárkou samy. Tedy — kdysi prý bratra měly, to Jana ještě nebyla na světě. Jmenoval se Jakub, po tatínkovi. Zemřel na záškrt. Klárka si
98
Svetr_blok.indd 98
24.09.18 13:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255221
na něj určitě pamatovala, byla o šest let starší než Jana, jen že… Doma se o bráškovi nikdy nemluvilo. S ním by si Jana mohla hrát, lítat po louce a k potoku. Zato na Klárku se tehdy často zlobila: copak nemůže mít ségru jako všichni ostatní? Normální, obyčejnou holku, se kte rou by si udělaly dole ve vrbičkách skrejšku? Mohly by se v ní schovávat před ostatními a nanosit si tam své poklady. Všechny její kamarádky takovou sestru měly, jen ona ne! — Klárka byla totiž jiná. Nemluvila. Co je zvláštní, napadlo Janu mnohem později — nikdo se kvůli tomu Klárce neposmíval! Žádné děcko ve vsi za ní ne běhalo a nepokřikovalo: „Němáá, němáá… pusu nemáá!“ Druhým se děti smály kvůli každé hlouposti, šilhání nebo díře na kalhotách. Na Klárku se vždycky jen užasle díva ly, když šla kolem. Na její světlé vlasy, které se jí vlnily až do pasu. Nebo na její ruce se štíhlými prsty. Ale ne, Klárka nebyla jen štíhlá. Ve skutečnosti byla docela průsvitná, jako by v tomhle světě nezabírala žádné místo. A hlavně na její tvář, co se tak málo hodila k nim, na vesnici. Jana si dodnes pamatuje, jak malá Zuzka z toho stavení za kapličkou zůsta la jednou stát s otevřenou pusou, když Klárku uviděla, a pak ji jen nevěřícně zatahala za sukni: „Ty jsi andělíček?“ — Jana se jí tenkrát vysmála: „Jsi snad pitomá? To je přeci moje sé gra Klárka!!“ Kvůli tomu, že nemluvila, Klárka ani nemusela chodit do školy. Paní učitelka Havlíková za ní místo toho přichá zela dvakrát týdně domů. Učila ji číst, psát a trochu počí tat. A hlavně si prohlížely všelijaké obrázkové knížky a paní učitelka jí o všem vyprávěla. Jednou k nim na statek dokon ce přijel i školní inspektor! Nadiktoval Klárce pár vět, byla v nich prý spousta pravopisných chytáků. Pak jí dal taky
99
Svetr_blok.indd 99
24.09.18 13:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255221
pár příkladů z počtů a nakonec se jí vyptával na císaře Kar la IV. a kdo složil operu Libuše. Těch otázek bylo mnohem víc a Klárka mu na všechny napsala odpověď na papír. Ten pan inspektor si její odpovědi přečetl a chvilku jen mlčel. Paní učitelka Havlíková byla z té zkoušky celá vystrašená. I mámě se trochu třásly ruce, když nesla inspektorovi hrnek s čajem. On ale nakonec potřásl paní učitelce rukou, že jí jako blahopřeje, a mámě a tatínkovi řekl, že by si mohl jenom přát, aby všechny děti byly tak vzdělané jako jejich dcera. Pak na psal, že Klárka řádně absolvovala povinnou školní docház ku s prospěchem vynikajícím. Máma se radostí rozbrečela. To není spravedlivé! — zlobila se tenkrát Jana. Proč ona musí chodit denně do školy, dostávat pětky, a ještě si za ně pak doma vyslechnout od mámy kázání, a Klárka si jen tak může zůstat doma? Proč sama musí po škole ještě pomáhat na statku, ve stáji nebo v kuchyni, a Klárka si celé dny jen hraje na klavír? „Už jsi zametla dvůr? A běž zavřít slepice, za chvíli bude tma,“ pustila se do ní třeba máma, sotva zas Jana odněkud přilítla. „A nemohla by je pro jednou zavřít Klárka?“ troufla si od seknout. „Beztak celý den nic nedělá!“ — A už ji měla! Máma jí vyťala facku, že jí celá tvář rázem zčervenala. Což o to, na máminy facky byla Jana zvyklá. Pak se ale sta lo něco nečekaného! Máma se zarazila a najednou Janu ob jala a řekla jí: „Promiň! Promiň mi to, prosím. Já jsem to tak nemyslela…“ A tatínek vzal Janu kolem ramen: „Víš co? Půjdeme se tro chu projít…“ A hvízdl na Borka a šli. Tehdy spolu chodili po polích až do tmy. „Nesmíš se na maminku zlobit,“ řekl jí nakonec, když už
100
Svetr_blok.indd 100
24.09.18 13:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255221