4
LEDOVCE A LED: PROUDY ČASU
V horkém létě roku 1860 to na ledovcích Chamonix čile šustilo krinolínami. Nahoře na Mer de Glace, pod alpskou oblohou nenarušenou ničím krom elegantních minaretů okolních aiguilles, se malá společenství mužů a žen drápala po ledových polích. Muži byli oděni do tmavého tvídu, ženy do objemných černých šatů a z kremp klobouků jim spadaly tenké mušelínové závoje, které měly chránit jejich pokožku před alpským sluncem, odrážejícím se od ledu a spalujícím vnitřky nosních dírek a ruby očních víček. Obě pohlaví měla na nohou protiskluzové kotníkové boty a všichni svírali metr dvacet až metr padesát dlouhou alpskou hůl, opatřenou na spodním konci kovovým hrotem. Každé skupince se věnoval průvodce — rodák ze Chamonix —, ukazoval pozoruhodnosti ledovce a dbal na to, aby nikdo nepadl za oběť únavě či zejícím puklinám (i když se to tu a tam stalo). V nižších partiích Mer de Glace, kde byl led nejdivočeji rozpukaný, si skupiny dobrodruhů razily cestu vzhůru po strmých ledových valech, po obou stranách lemovaných modrými propastmi, do nichž mohli zakřičet a uslyšet svůj hlas odražený z hlubin v basso profundo. Ještě výš na ledovci, směrem ke Col du Géant, vytepalo slunce z ledu menažerii mytických zvířat a jiných podivných zjevů. „Jako zmrzačené sochy antického chrámu,“ poznamenal si jeden návštěvník, „jako srpek měsíce, jako obrovští ptáci s roztaženými perutěmi, jako klepeta humrů a jako jeleni s parohy.“ Na povrchu 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255157
ledovce byly rozesety balvany větší než domy; podle tvrzení místních je posrážely z okolních hor elektrické blesky, a ti, kdo se do Chamonix vraceli každé léto, mohli s potěšením pozorovat, jak daleko ve směru sunutí ledovce jejich oblíbené valouny za rok doputovaly. Když dobré počasí přetrvalo několik dní v řadě, sluneční záření roztavilo povrch ledovce — s výjimkou ledu pod balvany —, a balvany zůstaly vězet ve výši na mocných zmrzlých podstavcích. Odvážlivci obědvali ve stínu těchto balvanů — ledovcových stolů, jak se jim říkalo — a ještě větší odvážlivci se za stejným účelem škrábali na jejich ploché vršky. Trhliny v ledovci návštěvníky dosti zajímaly. Odvážnější ženy se obezřetně přibližovaly k jejich hranám, jištěné buď lanem uvázaným kolem pasu, či častěji silnou paží průvodcovou. Jakmile se ocitly na okraji, mohly pohlédnout do pukliny, uviděly, jak hlouběji v ní špinavě bílý sníh změnil podobu a barvu na průsvitně modrou, případně, pokud světlo do trhliny vnikalo z jiného úhlu, na sytě zelenou. Ty vybavenější mezi nimi vytáhly cyanometr, aby určily odstín ledových stěn; tímtéž přístrojem už dříve změřily blankyt oblohy či bledě modré světlo proniknuvší do děr, které ve sněhu zanechaly jejich alpské hole. Později toho večera, když seděli u krbu v Hôtel d’Angleterre, si návštěvníci vyprávěli příběhy o lidech, kteří na ledu zahynuli; jak jeden francouzský protestantský duchovní uklouzl a spadl do úzké průrvy v grindelwaldském ledovci, právě tak široké, aby spolkla člověka, a průvodce se spustil za ním na laně a našel pastorovo tělo ležet v podivné pozici ve vzdáleném koutě „velkolepé a prostorné ledové dvorany, nesmírně rozlehlé, s nádherně klenutým stropem“; nebo o mladé ženě, již zrovna před rokem rozdrtil ledový blok uvolněný z oblouku zmrzlé vody na konci ledovce Glacier du Bois, kteréžto místo přitahovalo mnoho návštěvníků. Pro ty, kteří neměli chuť podstoupit nezanedbatelný výstup k Mer de Glace, se Glacier de Bossons přeléval přes okraj údolí a sunul se mezi tmavými borovicemi, které zalesňovaly jeho svahy a v zimě zadržovaly laviny, až se doplazil skoro k silnici spojující Chamonix a Servoz. Z těla ledovce unikaly vydatné potůčky bahnité 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255157
vody stružkami, které si vyhloubily na severní straně silnice: nakonec se smísí s prameny Rhôny. Zde, hned u silnice, bylo pozoruhodností požehnaně: nač se zbytečně vyčerpávat, shodovaly se skupiny, jež se na ony pozoruhodnosti přišly podívat. Ukazovali jim je do pumpek navlečení obyvatelé Chamonix — jak ledovec pokácel prastaré sosny, jako by to byly houžvičky, a rozlámal je jako třísky; jak se ozývá skřípání a skučení ledu, když je slunce vysoko a praží, tak jako se ozývá mahagon lodi v bouři; jak se ledovec u svého čela rozpukal na tisíce ledových obelisků. Na poloze Glacier des Bossons, jak si všimlo mnoho jeho návštěvníků, je cosi děsivě nepříslušného, jak se pomalu a bezohledně valí do údolí, míle pod výšinami, kam patří. Život se musel odvíjet ve stínu této agresivní, takřka obscénní ledové masy; rolníci museli odhadnout její pravděpodobnou dráhu a vystavit si chatrče a domy mimo ni. Ledovec se tak jako tak mnohým z nich stal osudným, protože denně pili jeho tavnou vodu, čímž si zanesli ledviny a pod bradami jim začaly bujet strumy. Pro turisty pochopitelně nic z toho nepředstavovalo problém; ti s gustem pročesávali alpinské maquis a hledali maličké, kyselé jahůdky, které zářily jako žhavé uhlíky přímo ve stínu ledu, případně nacházeli hloučky sytě modrých hořců rostoucích jen pár kroků od boku ledovce. A koneckonců, na ony pocity příjemného děsu zakoušené při pohledu na pohyblivý led — jejichž úmyslné navození bylo ostatně prvotní motivací k návštěvě Chamonix — člověk rychle zapomněl, když vozka zapráskal bičem a vůz s turisty odrachotil směrem k Ženevě, nádraží a leduprosté Anglii. Ne každému ledovce učarovaly. Ve 30. letech 19. století jeden rozladěný návštěvník sepsal do návštěvní knihy Hôtelu Imperial toto čtyřverší: „Radši mi dejte Tartoniho led / Mer de Glace přenechám rád /raděj glace a dorty bych cukrářovy jed / než zas na ledovém moři stát.“ Tato stránka alba byla už velmi ohmataná a básnička se stala sama o sobě jakousi atrakcí — povídalo se, že dotyčný následujícího dne zahynul nahoře v lavině poblíž Jardin a že tahle veršovánka byla jeho poslední slova. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255157