že Felice by měla k takovým steskům mnohem víc důvodů, tne do živého ještě hloub: „Nemožnost s F. žít. Nesnesitelnost soužití s kýmkoli.“ Především to bylo jeho nadmíru bdělé vědomí, jež ho udržovalo v na pětí: Kafka věděl – a nedokázal to nijak potlačit ve dne ani v noci –, že během krátké doby se musí něco stát. Jistě, vnější okolnosti byly šťastné tak jako nikdy předtím a on sám je inicioval. Právě proto však se rendezvous v Mariánských Lázních ocitalo pod tlakem očekávání experimentu, který všechno rozhodne: jestliže čtyři roky přípravy nepostačí, aby se za takových okolností dosáhlo něčeho jako naplnění, pak by byla iluzorní každá naděje, pak by to bylo rozloučení navždy, rozloučení, jehož smysl a jehož nezbytnost by byla jasně prokázána. Neboť co ho vlastně hnalo k tomu, aby se vzdor všemu podroboval oné „svízeli soužití“? Nic než „cizota, soucit, chtíč, zbabělost, ješitnost“, tak se domnívá, „a jen na hlubokém dně snad tenký potůček hodný jména láska, nepřístupný hledání, problesknuvší jen v okamžiku jednoho okamžiku. – Ubohá Felice.“23 Naléhavá potřeba intimity se v Kafkově výčtu neobjevuje, třebaže ví, že právě tento impuls dokáže gradovat v takřka nezkrotnou žádostivost překonávající všechny zábrany a všechny námitky rozumu. Nikdo to neví tak dobře jako on a patřičné tísnivé obrazy použil už v Procesu. Zapomněl však, jak chutná naplnění. Sexuální touha je mu na obtíž víc než kdy jindy (prostitutky, ani ty vysněné, se v jeho zápiscích už dlouho nevyskytují), a on není s to tuto touhu v myšlenkách propojit s bolestně sladkou zamilovaností ve Výmaru, s drobným štěstím v Rivě ani s nucenými flirty v Praze, od nichž přece uplynulo teprve pár týdnů, a už vůbec ne se svou vlastní překvapivou ochotou hledat Felicinu blízkost. Jakkoli ostře pozoruje sám sebe: tato spojení mu unikají, a svůj podíl na tom nepochybně má oddělení sexu a něžnosti, které bylo v Kafkově měšťanském prostředí pořád ještě naprosto normální věc – i když se u něho projevuje už jen ve zvnitřněné podobě, jako mentální filtr, jako slepá skvrna v pohledu na sebe sama. Jeho psychické prožívání se zdá být rozpolcené, řízené instancemi vzájemně si cizími: touha uniknout věčně nasvícené cele vlastního vědomí; touha být chápán druhými lidmi a být smírně přijímán; konečně touha mdlobného, všechny póry rozevírajícího společenství se ženou, kůži na kůži, ústa na ústa – Kafka 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254942
to všechno zná, a přece nechce vzít na vědomí, že to jsou jevové formy jedné a téže žádosti, hluboko zakořeněné v somatické sféře člověka, žádosti, kterou si tudíž nelze bez těla představit ani ji naplnit. V Mariánských Lázních tento práh překročil, a Felice, jež zjevně sama poprvé pocítila touhu, to umožnila. A bylo načase, byla to poslední příležitost, stavu krize bylo dosaženo, Kafka už takřka nebyl pánem sebe sama. „Jaký to jsem člověk!“ lká na jedné chvatnou tužkou psané dopisnici. „Jaký to já jsem člověk! Mučím ji a sebe k smrti.“ Ale už pár hodin později prožili v Mariánských Lázních za plného slunce „odpoledne zázračně lehké a krásné“.24 Brzy nato se otevřely i dvojité dveře. Zbývalo jim ještě pět dní. „Skutečně se mi zdálo, že teď se krysa octla ve své nejposlednější díře. Ale protože to už nemohlo být horší, bylo to pak lepší. Provazy, které mě svazovaly, se přinejmenším uvolnily, trochu jsem se vzpamatoval, ta, která ustavičně podávala nápomocné ruce do nejúplnější prázdnoty, opět pomohla a já jsem se s ní octl ve vztahu mezi člověkem a člověkem mně dosud neznámém, jenž svou hodnotou dosáhl až toho vztahu, který měl v nejlepších dobách pisatel dopisů k pisatelce. V podstatě jsem ještě nikdy s žádnou ženou nebyl v důvěrném vztahu, s výjimkou dvou případů, ve Zlatých Horách (ale tam ona byla žena a já chlapec) a v Rivě (ale tam ona byla napůl dítě a já dokonale zmatený a na všechny světové strany nemocný). Teď jsem však v očích ženy zahlédl pohled důvěry a nemohl jsem se mu uzavřít. Leccos, co jsem chtěl uchovat navždy, se trhá (není to nic jednotlivého, nýbrž celek) a z té trhliny vzejde, to vím, až dost neštěstí na víc než jeden lidský život, ale nebude to neštěstí, které bych přivolal, nýbrž které mi bylo uloženo. Nemám právo se tomu bránit, tím méně, že to, co se děje, bych sám, kdyby se nedělo, dobrovolnou rukou činil, jen abych opět zažil onen pohled. Vždyť já jsem ji vůbec neznal, stál mi v cestě (ovšemže vedle jiných pochyb) doslova děs ze sku tečnosti oné pisatelky; když mi ve velkém pokoji vykročila naproti, aby přijala zásnubní polibek, přeběhl mi mráz po zádech; zásnubní expedice s mými rodiči mi byla krok za krokem učiněnou trýzní; z ničeho jsem neměl takový strach, jako že se octnu s F. před svatbou o samotě. Teď je to jiné a dobré. Naše smlouva ve stručnosti zní: krátce po skončení války se vzít, najmout si na nějakém berlínském předměstí 2, 3 pokoje, každému ponechat starost obživy pro sebe, F. bude pracovat jako dosud 107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254942
a já, nuže já, to ještě pojmenovat nedokážu. Jestliže by si ovšem někdo chtěl ten poměr názorně představit, pak by se mu naskytl pohled na dva pokoje, dejme tomu v Karlshorstu, v jednom F. brzo ráno vstává, odbíhá a večer unavená padá do postele; ve druhém stojí pohovka, na té ležím já a živím se mlékem a medem.“25
Brod musel tuhle podrobnou a překvapivě spořádanou zprávu číst zce la ohromen: nejenom proto, že utrpení a slast tu figurují v tak těsné blízkosti, ale především proto, že tu byl poprvé zpravován o pochodech, jejichž psychické následky Kafka celé tři roky tajil. Nikdo o této „trýzni“ nevěděl, Kafka si všechno odbýval sám se sebou. Není pochyb ani o tom, že Brod, který kromě svého manželství měl nejméně dva další erotické vztahy, si musel Kafkův přísný jazyk, pohybující se mezi obrazy s ostře črtanými konturami, napřed přeložit do mluvy vlastních prožitků. Sexuální konotace byla jednoznačná. Avšak – a to bylo zvláštní – koncentrovala se do ženského pohledu, pohledu tudíž zcela nelátkového. Z diskrétnosti? I to, možná. Ale kdyby měl Brod už tehdy možnost listovat v Kafkových denících, nenarazil by na nic jiného: „Ale jak krásný je pohled jejích zkonejšených očí, otevírající se ženská hlubina“, praví se o Felici.26 Až do konce života zůstal tento pohled pro Kafku symbolem dobra, garantem toho, že vykoupení je možné si nejen představovat, ale lze ho i zažít, „v okamžiku jednoho okamžiku“. Pro něho byl toto zázrak z Mariánských Lázní. A jen na jednom nenápadném lístku, psaném krátce před jeho smrtí, je patrná stopa vzpomínky i na Felicino „ušlechtilé tělo“.27 Zachycoval její pohled, a podivuhodně snadno snášel pomyšlení, že ona „ženská hlubina“ se musí jednou zase uzavřít. V Mariánských Lázních to nevypadalo na ráj, všední den tam byl stejně všední jako všude, dokonce i v noblesním hotelu Schloss Balmoral, na jehož pohodlí Felice pravděpodobně trvala. Chodili na procházky, toulali se po lesích, navštěvovali bedekrem doporučované výletní lokály, Egerländer, Dianahof, navazovali nezávazné známosti s lidmi u vedlejších stolů, společně četli noviny (právě začalo peklo na Sommě, ale to si tady nikdo neuměl ani nechtěl představovat) a pozdě večer seděli naproti sobě, na Felicině balkoně, u stolečku s elektrickou lampou. Snášel to, že mu stále ještě tak docela neodpustila staré trápení, neměl nic proti tomu, 108
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254942