4.1.1 Konvence a inovace Pro studium středověku se ukázala jako zcela nevyhovující představa pozvolného vývoje, krok za krokem směřujícího k progresivnějším formám. Efektivněji využitelnou matrici nabízí představa vývoje skokem (dnes akceptovaná jako modifikace darwinismu i v biologii), tj. cyklu zahrnujícího vznik inovace, její prosazení a rozšíření doprovázené proměnou v dobovou, resp. místní konvenci, jež je po uplynutí několika desetiletí nahrazena novou invencí. Společenský jev, jemuž se takové pojetí cyklu formálních proměn strukturálně nejvíce blíží, je móda, resp. lifestyle; jinou strukturální paralelou je kategorie změny paradigmatu v dějinách idejí (vědy). Přednost této koncepce spočívá v možnosti poměrně hladkého navázání na pojetí uměleckého díla jako projevu sociální komunikace. Koncepce cyklů inovace a konvence má důležité důsledky pro studium chronologie: jestliže se např. některé draperiové kompozice nebo figurální typy, vytvořené v 80.—90. letech 14. století, staly kolem 1400 běžně dostupnou středoevropskou konvencí, užívanou až do poloviny 15. století, nemohou se samy o sobě stát spolehlivým východiskem relativní ani absolutní datace.
98
OBSAH
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254541
4.1.2 Retrospektivní styl a anachronismus V posledních desetiletích 20. století se stále zřetelněji ukazovalo, že představa trvalého pokroku ve výtvarném umění je pro studium středověku nepoužitelná. Nejnápadnější problém představovalo pochopení vývoje ve druhé polovině 14. století v Itálii, kde se v monumentálním deskovém malířství (v nástěnné malbě v mnohem menší míře) projevuje kolem 1350 odvrat od Giottovy metody realistického zobrazení. S podobnými jevy se však setkáváme také např. v umění konce 13. a první poloviny 14. století ve Francii (tzv. poklasická gotika) nebo kolem poloviny 15. století ve východní části střední Evropy (tzv. krakovská malířská škola). Nástrojem k pochopení takových jevů se stala kategorie retrospektivního, případně historizujícího stylu, tj. záměrné pokračování v takových formách, které asociují kulturně, umělecky nebo politicky mimořádně úspěšné období minulosti. Na rozdíl od raně moderního historismu se navazuje na bezprostředně předchozí, nikoli starší stylové etapy, smysl je však podobný — umělecké dílo svou formou pomáhá legitimizovat nové společenské jevy tím, že je ukazuje jako přímé následovníky „starých dobrých časů“. Důležitou roli v tomto směru hrála ve středověku ještě působící archaická koncepce legitimizace co možná nejstarší autoritou, byť se ocitala už od 13. století, a zejména v 15. století, v dynamickém protikladu k potřebě vyjadřování novosti jako kladné hodnoty. Možnost existence retrospektivního stylu je vždy třeba vyložit v širším kulturním kontextu. Pokud je však na místě o něm rozumně uvažovat, naskýtá se tu další důležitá komplikace pro stanovení relativní, a hlavně absolutní datace. V širším interpretačním horizontu lze otázku retrospektivy nahlížet jako anachronický proces, sledovaný nikoli za pomoci metafory linie či šípu, nýbrž zauzlení času. Některé významy mají tendenci z chronologické linie vystoupit a zpřítomňovat unikátním způsobem — který je textu nedostupný — prostorovou a materiální metaforu „věčného trvání“ a zároveň konkrétní přítomnosti.
99
OBSAH
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254541
Král David, historizující reliéf na jižní věži chrámu Matky Boží před Týnem v Praze, 1511
100
OBSAH
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254541