PÁ D H Y P E R I O N U
tým dostal povolení vypravit se sem krátce poté, co oslabování započalo. Dorazili jsme asi před šesti měsíci a získali data, jež naznačovala, že se Hrobky otevírají… slaďují svou fázi s přítomností… ale čtyři dny po našem příjezdu přestaly přístroje vysílat. Všechny. Prosili jsme toho zmetka Lanea, aby nás je tam nechal jít překalibrovat, a pokud by nám nedovolil osobní průzkum, abychom mohli alespoň zavést nové senzory. Nic. Žádná propustka. Žádná komunikace s univerzitou… dokonce ani tehdy, co přilétly lodě Kosmických jednotek, což významně usnadnilo spojení. Pokusili jsme sejít podél řeky sami, bez propustky, ale Laneovi mariňáci nás zadrželi u propusti v Karle a přivedli nás zpátky v poutech. Čtyři týdny jsem strávil ve vězení. Teď se můžeme potulovat po Keatsu, ale pokud ještě jednou opustíme město, zavřou nás už napořád.“ Arundez se předklonil. „Můžete nám pomoct?“ „Nevím,“ řekl jsem. „Chci pomoci Weintraubovým. Snad by bylo nejlepší, kdybyste mohl vzít své lidi až na místo. Víte, kdy se Hrobky otevřou?“ Časový fyzik učinil podrážděné gesto. „Kdybychom tak měli aktuální data!“ Povzdychl si. „Ne, nevíme. Mohou být otevřené už teď, nebo to může trvat dalšího půl roku.“ „Když říkáte ‚otevřou‘,“ zeptal jsem se, „nemyslíte tím fyzicky otevřít?“ „Jistěže ne. Hrobky času byly fyzicky otevřeny kvůli inspekci hned po svém objevení před čtyřmi standardními stoletími. Otevření myslím ve smyslu spuštění časových opon, které zakrývají jejich části, což celý komplex přivede do stejné fáze s místním tokem času.“ „A tím místním máte na mysli…?“ „Tento vesmír, pochopitelně.“ „A jste si jistý, že se Hrobky pohybují zpět v čase… z naší budoucnosti?“ „Zpět v čase ano,“ vysvětloval Arundez. „Nelze říct, zda z naší budoucnosti. Nejsme si dokonce ani jisti, co z časo-fyzického hlediska ‚budoucnost‘ znamená. Může to být řetězec sinusových pravděpodobností nebo megavesmír rozvětvený podle dílčích rozhodnutí nebo i –“ „Ať je to, co je to,“ přerušil jsem ho, „Hrobky a Štír přicházejí tam odtud?“ „Hrobky času zcela jistě,“ přikývl fyzik. „O Štírovi nic nevím. Můj osobní odhad je, že jde o mýtus živený stejnou pověrčivostí, která řídí ostatní náboženství.“ „Dokonce i po tom, co se stalo Rachel?“ zeptal jsem se. „Pořád ve Štíra nevěříte?“ – 101 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254529
DAN SIMMONS
Melio Arundez na mě ostře pohlédl. „Rachel dostala Merlinovu chorobu. Je to nemoc antientropického stárnutí, ne kousanec nějaké vybájené nestvůry.“ „Zub času nebyl nikdy vybájený,“ oponoval jsem. Byl jsem překvapený vlastní lacinou selskou filozofií. „Otázka zní – vrátí Štír, nebo jaká to síla obývá Hrobky času, Rachel do ‚místního‘ toku času?“ Arundez přikývl a opět se zadíval na střechy domů. Slunce se skrylo za mraky. Ráno bylo šedivé, červené tašky na střechách vypadaly vybledle. Znovu začínalo pršet. „A otázka také zní,“ pokračoval jsem a znovu překvapil sám sebe, „pořád ještě ji milujete?“ Fyzik pomalu otočil hlavu a upřel na mě rozzlobený pohled. Cítil jsem, jak v něm roste pádná odpověď – možná i fyzická – i jak se láme a slábne. Sáhl do kapsy kabátu a ukázal mi holofotografii přitažlivé ženy s prošedivělými vlasy a dvou téměř dospělých dětí. „Má žena a děti na mě čekají na Vektoru Renesance.“ Ukázal na mě prstem. „Kdyby se Rachel… dnes uzdravila, bylo by mi dvaaosmdesát standardních let, než by dosáhla věku, kdy jsme se poprvé potkali.“ Vrátil holofoto do kapsy. „A ano, pořád ji miluji.“ „Připraven?“ Nastalé ticho přerušil hlas. Vzhlédl jsem a ve dveřích stáli Hunt a Lane. „Kapsle startuje za deset minut.“ Vstal jsem a stiskem ruky se s Arundezem rozloučil. „Pokusím se,“ slíbil jsem. Generální guvernér Lane nás nechal odvézt jedním ze svých doprovodných kluzáků a sám se vrátil na konzulát. Vojenský kluzák nebyl o nic pohodlnější než konzulátní stroj, ale byl rychlejší. Když jsme seděli připoutaní na sedačkách v kapsli, Hunt se zeptal: „Co jste to měl s tím fyzikem?“ „Jenom utužování staré známosti,“ opáčil jsem. Hunt se zamračil. „A co jste mu to sliboval, že se pokusíte?“ Kapsle zahřměla, zatřásla se a pak ji katapultovací energie vymrštila vzhůru. „Slíbil jsem, že se mu pokusím zprostředkovat návštěvu nemocné přítelkyně.“ Hunt se mračil dál, ale já si vytáhl skicovací podložku a čmáral jsem si obrázky Cicerona, dokud jsme o patnáct minut později nezakotvili na přenosové lodi. Bylo trochu šokující projít Bránou do křídla exekutivy ve Vládním domě. Další krok nás přenesl na galerii Senátu, kde Meina Gladstonová – 102 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254529
PÁ D H Y P E R I O N U
stále ještě mluvila k plnému hledišti. Kamery a mikrofony přenášely její řeč do Velkého sněmu a stovkám miliard nedočkavých občanů. Mrkl jsem na hodinky. Bylo 10.38. Byli jsme pryč pouze devadesát minut.
– 103 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254529