„Zemřeš! Vzpomeň si na letce!“ radil mi Oly. Škoda že to nepomohlo, kdybych ho poslouchal, ušetřil bych si zlomenou ruku, několik omrzlin a fatální vyčerpání. „Promiň, Oly,“ omluvil jsem se znovu. Kamarád se ještě chvilku snažil, nabádal mě, abych zamknul a zahodil klíč. Ani tuhle radu jsem neposlechl, místo toho jsem upustil diktafon na zem. Z reproduktoru se ozvalo třísknutí. Potom zaskřípěly dveře – nejdříve jsem je otevřel jenom na úzkou škvírku, vzápětí dokořán. Zaslechl jsem vlastní kroky ve sněhu, postupně se vzdalovaly, až všechno ztichlo. Vyběhl jsem ze srubu, konec, finito. Jenomže to nebyl konec, spustila se další nahrávka. Překvapeně jsem zvedl hlavu: co ještě mohl diktafon nahrát? Z reproduktoru zazníval pravidelný zvuk, a každou sekundou sílil. Znovu kroky, tentokrát někdo přicházel. Na chvilku jsem ztuhnul, ale vzápětí mi svitlo. „Jsi idiot!“ vynadal jsem si. „Strašíš sám sebe jako idiot!“ Na diktafonu byla pořád zapnutá funkce automatického nahrávání. Hned jak přístroj zachytil nový, opakující se zvuk, spustil se. Právě jsem slyšel vlastní kroky, když jsem se po několika hodinách bloudění vracel do srubu. Mával jsem na něj, aby mě poznal, každou chvíli zakřičím: „To jsem já!“ Žádný křik, jenom kroky, byly čím dál blíž. Pootočil jsem hlavu – kde je křik, kdy zazní? Žádný křik nezazněl, kroky už byly u chaty, dusaly jeden za druhým, sebejistě, příliš sebejistě – takhle kráčí člověk s fungujícím zrakem. Nebyly to moje kroky. „Co to, do háje…,“ vyklouzlo ze mě, diktafon položený na prsou ztěžknul, najednou vážil tunu a studil jako ledová cihla.
105
karika_TMA_208.indd 105
19.10.2018 15:14:58
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254512
Kroky se zastavily přede dveřmi, které se prudce rozletěly, uslyšel jsem známé vrzání. Někdo vešel do srubu, podlaha pod jeho váhou zapraskala. Když jsem tu nebyl, někdo vešel do chaty a diktafon nahrál jeho pohyb! Kdy sem přišel, jak dlouho po mém odchodu? Mohla to být minuta, i hodiny, těžko říct. Z reproduktoru zaznělo oddechování, neznámý vykročil a chodil po místnosti. Přešel k policím, zacinkal nádobím i dalšími předměty, které tam byly naskládané. V uších mi hučela krev, i tak jsem ale slyšel šramot, šustění a praskání. Prohraboval se mi ve věcech! „Kriste,“ zasténal jsem. Ostrý zvuk párané látky. Něco rozřezal! Moje trička, batoh, nebo něco jiného? Proč to dělá, proč je rozřezává? Další párání a řezání, zas a zas. Konečně všechno ztichlo. Zachrčel, hrdelní smích přešel do chichotání. Něco mu připadalo náramně směšné, bavil se vtipem nebo překvapením, které mi připravil. O co mu šlo, o co mu, do háje, šlo?! Určitě o nic dobrého, vyčetl jsem to z pomateného a škodolibého smíchu, doprovázeného zvukem dalšího párání. Neznámý host viděl, nebo si domyslel, že jsem vyběhl do pustiny. Ví, že nevidím, takže mě nechal zmrznout schválně, nepomohl mi. Jde mu o to, abych umřel. Chce mě zabít, ale ne jenom tak, normálně. Chce, abych se předtím trápil, chce mě zabít co nejkrutějším způsobem, aby se dobře pobavil.
106
karika_TMA_208.indd 106
19.10.2018 15:14:58
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254512
Očekával, že venku zmrznu, ale pro případ, že bych se náhodou vrátil, mi připravil nemilé překvapení. Smích a trhání utichly, jako kdyby neznámý poslouchal. Podlaha zapraskala, udělal několik kroků, ozvalo se zavrzání a bouchnutí dveří. Odešel? Nebyl jsem si jistý, znělo to nějak zvláštně, nějak… „To jsem já,“ uslyšel jsem z reproduktoru. „To jsem já!“ Vracím se, právě se vracím z výpravy a vřískám na srub, aby mě poznal. Slyšel jsem blížící se kroky, tentokrát vlastní – na záznamu jsem vrazil do stěny a připotácel se kolem ní až ke dveřím. Těsně jsme se minuli! Kdybych nekřičel a neupozornil, že se vracím, nejspíš bych na něj narazil! Možná dokonce postával u srubu, když jsem do něj vstupoval. Z diktafonu zaznělo zavrzání dveří i moje tvrdé přistání na podlaze. Vypnul jsem přehrávání, všechno ostatní jsem si pamatoval dobře. Těsně jsme se minuli. Co by mi neznámý udělal, kdybych na něj narazil? Otřásl jsem se. Zježily se mi vlasy na zátylku, ztuhl jsem hrůzou, nemohl jsem se ani pohnout. Co je? Co se děje?! Nahrávka byla děsivá, ale taková byla i každá minuta posledních dní; proč mě teď polil studený pot, proč lapám po dechu? Znělo to nějak zvláštně, nějak… Diktafon mi jako poslední přehrál zavrzání dveří a můj dunivý dopad na podlahu. Znělo to nějak… Zavrzání vchodových dveří…
107
karika_TMA_208.indd 107
19.10.2018 15:14:58
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254512