„To ti mám věřit?“ „Alespoň se nedoví, co bych nechtěla.“ „Nepřeháněj. Snad to jen jednu z desíti nepotká, jako to potkalo tebe. To teprve musí nastat taková doba, aby to všechny holky podstupovaly dobrovolně. To už je obehraná písnička. Co to je, když se to tak vezme, nechat se znásilnit? Udělala bych to na tvém místě taky. Lepší než se nechat umlátit nebo zastřelit, ne? Co bych si bez tebe počala?“ „To se ti řekne.“ „Neříkají snad, že děti a blázni mají pravdu?“ „Ty nejsi blázen, Dito.“ „Ruku do ohně bych za to nedala.“ „Já jo.“ „Neříká se taky snad, že kde není žalobce, tam není soudce?“ „Právě, že se to jen říká.“ „Něco asi platí. Popálené děti se bojí ohně. Psi, kteří spí, se mají nechat spát.“ „Jsi jako moje maminka, Dito.“ Na to, že ještě nedostala zlato a ani pětník, by se kamarádky mezi sebou neměly dojímat, řekla si v duchu Dita. Pak řekla: „Té herečce, jak se proslýchá, zastřelili otce, protože se dal za války k Němcům. Zamilovala se do židovského kluka. Dala bych za to hodně, kdybych věděla, co to je, co lidi k sobě přitahuje. Asi se nikdy nedovíme, proč někdo něco udělá nebo proč to neudělá.“ Cítila snad, že by měla odčinit vinu tatínka? Chtěla napravit aspoň něco, když už nemohla napravit všechno? Dita strčila Líze a Britě pod polštář po dvou zlatých fóliích. Šly pozdě spát, nikdo se neobtěžoval stlaním. Na okně visely girlandy. V rohu, kde kluci seděli na podlaze, ležely ještě polštáře. Noviny, prostříhané jako krajky, zdobily stěny a okna. Ze svícnu se dívaly svíčky uhořelé až na dno. „Tohle je pro tebe,“ řekla Dita. Podala Toničce svazeček zlatých plíšků vyklepaných tak tence, že zvonily pohybem. Žádná zatím nevěděla, jak šumí zlato. K tomu jí přidala dvě padesátikoruny. „Nechci slyšet ani slovo!“ Po večírku se Dita cítila krotká a trochu provinilá. Ještě to na ni šlo. Musí se ovládat.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254492
Není sama. Je jich polovina lidstva. „Přece nebudeš rozdávat zlato?“ V prvním patře pootvíraly holky dveře a okna a domem se rozléhal obvyklý brajgl. Naštěstí si rychle vyvětraly a zase dveře pozavíraly. Dita na gramofon položila Granadu. S hudbou jí místnost připadala skoro větší. Zpěvačka zpívala o tisíci kytarách a o lásce včera i zítra. Dolila Toničce čaj. Má ještě namazat chleba? Udělala to. Toničku zlato ohromilo. Ztratila řeč. Párkrát polkla naprázdno. Kdyby jí snad řekli, že za vteřinu vyroste o třicet centimetrů a nalijí se jí prsa, nemohla se tvářit zaraženěji. Neslyšela ještě, že s penězi má člověk všechno radši? Usmála se. Tonička v sobě bez přestání překonávala rozpor mezi svým dobrým srdcem, s kterým viděla kamaráda v každém, koho potkala, a zkušenostmi, které jí to vyvracely. Dita si vybavila, co říkal její malý tatínek, kterého jí Tonička něčím připomínala: „Zlo, které se dá zaplatit, není tak velké.“ (To kdyby jim náhodou Němci chtěli nabídnout nějaké peníze na odškodnou.) A většinou prší tam, kde už je mokro. Byla by docela ráda, kdyby se jí to povedlo a mohla doprovázet děti do Švýcar. V údivu Toničky zaslechla Dita ozvěny vlastních obav, s nimiž čekala měsíc, zda jsou fólie opravdu její. „Jak říká doktor Fitz,“ řekla Tonička. „Narodit se před sto lety, byla bych von.“ „Narodit se před třiceti, nebyla bych, doufám, u gestapa.“ „Jsi šílená.“ „To je možné. A co?“ „Nic. Jsem asi taky šílená.“ „Jde to na tebe v noci?“ „I ve dne.“ „Tu herečku znásilnili, když jí bylo čtrnáct. S pistolí u hlavy udělala nakonec oběma všechno.“ „To snad někomu o sobě řekla?“ „Ne každému na potkání. Ale jemu.“ „A co on?“ „Nikdy neudělal nebo neřekl nic, čím by jí to udělal ještě těžší.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254492
Věděl, že je čistá. Čistší, než kdyby se to nestalo. Je to asi pravda, že když někoho miluješ, bereš ho se vším, jaký je, co se mu stalo, co ho čeká. Byla ještě dítě, když se to stalo. Snažila se najít někoho, komu by se dalo věřit. Jak zas uvést věci do pořádku. Jaktěživ ji nikdo neslyšel reptat. Nebo zbytečně vzdychat. Naopak, měla smysl pro humor. Nelitovala se. Alespoň navenek ne, aby tím snad někoho neobtěžovala. Je to druh síly, který ani nevypadá jako síla. Odmítala si dělat starosti sama se sebou. Záleželo jí na tom, aby byla spolehlivá pro lidi, kteří se zdáli spolehliví jí. Nedopustila, aby svět, který nedokáže předělat, předělal ji. Možná, že je taky šílená. Nějakým andělským způsobem. V některých lidech je to, co je dávné, zároveň přítomné. Nebo obráceně.“ Za chvíli dodala: „Psala svému milenci. O tom, že ho miluje víc než sebe. A že to tak bude, dokud zůstane naživu. Věci jako: Miláčku můj. Miluju tě na celý život. Jsi moje všechno. Přeju ti štěstí a klid. Jak se jí zastavuje srdce, když na něj myslí nebo když prochází místy, kudy chodili spolu. V jednom dopise mu poslala dřevěný prsten. Dala mu medailónek s obrázkem, na kterém je krásná, trochu smutná. Dostal od ní balíček s voňavkou, kterou používala, dokud ještě mohli být spolu. Její dopisy voněly jako růže. Psala, že by bylo krásné pro něho umřít, kdyby za to mohl být šťastný. A že dávat mu je pro ni stejné jako dostávat. Že smyslem jejího života se stal on. A že se nemusí ptát proč. Tak se to zkrátka stalo. Ale nerozuměla, proč na její dopisy neodpovídal. Tomu bych možná na jejím místě rozuměla.“ „Možná, že z toho byl taky šílený,“ řekla Tonička. Najednou zrudla, jako by byla při něčem odhalena. Kdoví co se jí odehrávalo v hlavičce? Dita jí nepověděla, jak tu herečku znásilnili; jeden stál s pistolí u hlavy a druhý za ní, a pak se vystřídali. Někdy Tonička rudla bez důvodu; a když jí to bylo trapné, trvalo to ještě déle. Zrudla, když se mluvilo o tom, že se menší holky podělávají do postele nebo že se na poschodí něco ztratilo nebo se zacpal záchod. „Myslíš,“ zeptala se, „že láska je šílenství, protože, tak jako v táborech, nikdo neví, co se může stát, kdy to přestane, kdy to někoho zabije?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254492